Článek
Můj obývák na Vinohradech zdobí naleštěná chytrá televize s úhlopříčkou skoro dva metry. Je to obří černá plocha, která dominuje celému pokoji, a já na ní jedu Netflix, HBO a YouTube od rána do večera. Pracuju z domova jako správkyně sociálních sítí pro několik módních značek, takže mi nějaká kulisa běží na pozadí prakticky neustále. Co ale rozhodně neběží, jsou klasické české programy.
Když se ke mně před půl rokem nastěhoval Tomáš, přepisovali jsme energie. Byt je napsaný na mě, ale on trval na tom, že elektřinu a plyn vezme na sebe, aby se prý cítil jako chlap, co se stará o domácnost. Nechala jsem ho. Znamenalo to pro mě o pár tisíc měsíčně víc na vlastní útratu.
Přesně měsíc po přepisu energií našel Tomáš ve schránce dopis. Byla to výzva od České televize. Protože se stal novým odběratelem elektřiny, automaticky ho zařadili do systému jako potenciálního poplatníka a požadovali přihlášení nebo čestné prohlášení.
Stál v kuchyni, v ruce držel ten pokrčený list a tvářil se s kamennou tváří. „Alice, musíme to hned zaplatit. Je to sto třicet pět korun měsíčně. Sednu k počítači a nastavím trvalý příkaz.“
Začala jsem se smát, až mi zaskočilo kafe. „Zbláznil ses? Ani náhodou. Já to jejich výpalné neplatila posledních pět let a nebudu s tím začínat teď. Ten papír prostě vyhoď do koše.“
Tomáš se zamračil a opřel se o kuchyňskou linku. Začal mi vysvětlovat, že je to zákonná povinnost. Že máme doma obří televizi, dva notebooky a chytré telefony. Že jestli to nezaplatíme, můžeme dostat obrovskou pokutu. Mluvil o solidaritě a o tom, že se přece nebudeme klepat strachem kvůli pár stovkám. Poslouchala jsem ho na půl ucha a u toho scrollovala Instagramem.
„Je to tvoje jméno na obálce, Tomáši. Jestli chceš sponzorovat cizí lidi, posluž si. Ale z mého účtu na to nepůjde ani koruna,“ řekla jsem a odešla do obýváku.
Menší investice do klidu
Ten večer byl napjatý. Tomáš seděl u stolu, naštvaně ťukal do notebooku a odmítal se se mnou bavit. Rozhodla jsem se situaci trochu uklidnit. Došla jsem do řeznictví na rohu, koupila dva krásné vysoké roštěnce a udělala k večeři dokonalé steaky s pepřovou omáčkou. K tomu jsem z lednice vytáhla jeho oblíbené řemeslné pivo.
Když jedl, viditelně pookřál. Usmíval se na mě a říkal, jak je rád, že se o něj tak hezky starám. Na vteřinu mě při pohledu na jeho spokojený výraz píchlo svědomí. Byl to hodný kluk, spolehlivý, a možná jsem ho fakt nemusela do ničeho tahat. Mohla jsem ten poplatek prostě zaplatit a mít klid. Hned v další vteřině mi ale na mobilu vyskočilo upozornění na limitovanou edici kožených bot, které jsem chtěla. Pocit viny se vypařil během sekundy.
Po večeři vypil Tomáš ještě tři piva a tvrdě usnul na gauči u nějakého dokumentu o přírodě. Vstala jsem, potichu vzala jeho notebook ze stolu a otevřela prohlížeč. Znala jsem jeho hesla, měli jsme je uložená v prohlížeči.
Najela jsem na portál televizních poplatků. Vyplnila jsem Tomášovo jméno, rodné číslo, adresu našeho bytu. Do kolonky pro čestné prohlášení jsem naklikala, že jmenovaný nevlastní žádný televizní ani rozhlasový přijímač. Žádný mobil, žádné auto s rádiem. Úplný technologický jeskynní člověk. Formulář jsem odeslala, zavřela okno a historii prohlížeče pro jistotu promazala.
Ráno Tomáš vstal, dal si sprchu a odjel do práce. Téma poplatků už nikdy nevytáhl. Asi si myslel, že jsem na to zapomněla, a on to prostě nechal vyhnít. Žili jsme dál naším normálním životem.
Na papíře je tvoje jméno
Uběhlo sedm měsíců. Začal podzim a venku bylo sychravo. Tomáš se jednoho odpoledne vrátil domů o dvě hodiny dřív. Vůbec se nevyzul, rovnou v botách prošel až do obýváku a mrštil po mně modře pruhovanou obálkou.
„Můžeš mi vysvětlit, co to sakra je?!“ zařval, až se zatřásly skleničky ve vitríně.
Zvedla jsem oči od rozdělané práce na tabletu. Z obálky koukal úřední dokument. Byla to výzva k zaplacení penále. Deset tisíc korun za nepravdivé čestné prohlášení.
„Asi nějaký omyl,“ pokrčila jsem rameny a dál si kreslila grafiku.
Tomáš mi tablet vytrhl z ruky. Byl úplně bledý a na spánku mu tepala žíla. „Jakej omyl?! Před měsícem jsem si na svoje jméno objednal sportovní balíček od O2 TV, abych mohl koukat na hokej. Zaregistroval jsem tam naši adresu. Ti parchanti z úřadu si to nějak spárovali. Zjistili, že mám na svoje jméno napsanou kabelovku, a vytáhli na mě to prohlášení! Já ho ale nikdy nepodepsal!“
Zhluboka dýchal a přecházel po koberci sem a tam. „Někdo to musel vyplnit za mě. Někdo znal moje rodný číslo. Alice… to jsi byla ty, že jo?“
Opřela jsem se do polštářů a překřížila nohy. „Ano, byla. Chtěl jsi to nechat vyhnít, tak jsem to vyřešila. Kdo se neptá, ten se nedoví.“
Zastavil se a zíral na mě s naprostým znechucením. Otevřel pusu, ale nevyšla z něj ani hláska. Trvalo mu celou minutu, než to vstřebal. Pak sáhl do kapsy a vytáhla mobil.
„Okamžitě volám svému bráchovi, je právník. A pak jdu na policii. Nahlásím tě za podvod a krádež identity. Tohle platit nebudu. Dostanu tě z toho mýho jména a ty si tu pokutu vyžereš sama.“
Vytáčel číslo a ruka se mu viditelně klepala. Sledovala jsem ho s naprostým klidem.
„Zavěs to, Tomáši,“ řekla jsem unaveně. „Nemáš vůbec nic. Formulář odešel z tvého počítače. Z naší domácí wifiny. Bylo to vyplněné přesně s tvými údaji. Jak chceš policii dokázat, že jsem to udělala já a ne ty, když jsi byl opilej? Budou se ti smát do obličeje. Řeknou ti, že se jenom snažíš vyvlíct z pokuty.“
Telefon přestal vyzvánět. Jeho bratr to asi nezvedal. Tomáš stál uprostřed místnosti a mobil mu pomalu klesal k boku.
„A víš co ještě?“ pokračovala jsem a vstala z gauče. „Jestli s tím půjdeš na policii a začneš mě tahat po výsleších, zítra si sbalím věci. Nájemní smlouva je na mě, ale energie a internet jsou na tebe. Ukončím smlouvu s majitelem a ty se budeš stěhovat. Hodně štěstí s hledáním nového bydlení, placením kauce a stěhováků s tou tvojí tabulkovou výplatou z banky. Ta pokuta tě ve finále vyjde mnohem levněji.“
Viděla jsem, jak mu to šrotuje v hlavě. Kalkuloval. Počítal. Došlo mu, že je v bezvýchodné situaci. Úplně se sesunul, ramena mu klesla a sedl si na okraj křesla. Zíral do země a ten zmuchlaný papír s pokutou mu vypadl z ruky na koberec. Byl to naprostý zmar. Zkusil se bránit, ale prostě na to neměl žaludek ani prostředky.
Sehnula jsem se, vzala tablet, který mi předtím vytrhl z ruky, a pečlivě si oprášila tepláky. Na obrazovce mi zrovna blikala dokončená objednávka. Ty limitované boty jsem si nakonec vzala rovnou ve dvou barvách.
