Článek
Kancelář v nejvyšším patře smíchovského business centra voněla drahým osvěžovačem a mým parfémem. Seděla jsem u stolu z masivního dubu, pomalu usrkávala ovesné latté za sto padesát korun a zkoumala novou kolekci kabelek na monitoru. Za deset minut se měl přiřítit Karel, můj drahý šéf a generální ředitel téhle středně velké, ale slušně vydělávající firmy.
Byl to přesně ten typ padesátníka, který sice uměl prodat bagr i bezrukýmu, ale v osobním životě a organizaci času byl v koncích. A to byla moje zlatá žíla, kterou jsem se rozhodla těžit až na samotné dno. Když se rozletěly skleněné dveře a Karel vletěl dovnitř s rudým obličejem a povolenou kravatou, přesně jsem věděla, jaká hra začíná.
„Kláro, prosím tě, řekni mi, že ten dnešní oběd s investory je zrušený, já to vůbec nestíhám,“ vyhrkl a hodil koženou aktovku na drahou sedačku. Podívala jsem se na něj s tím nejvíc chápavým a zároveň lehce ustaraným výrazem, který jsem trénovala už na střední.
„Karle, víte přece, že jsem vám to přesunula už v pátek odpoledne, abyste měl dneska klid na tu analýzu trhu. Volala jsem tam a vymluvila se na vaši nečekanou cestu na centrálu,“ lhala jsem zcela plynule. Pravda byla taková, že investoři ten oběd zrušili sami už ve čtvrtek, ale to Karel vědět nepotřeboval.
Zhluboka vydechl, opřel se o stůl a vypadal, že mi každou chvíli začne líbat ruce. „Ty jsi anděl, Kláro, já nevím, co bych si bez tebe počal, fakt že ne.“ Usmála jsem se a v duchu si připsala další malé plus do kolonky mé nepostradatelnosti. Zvedla jsem se, upravila si sukni a podala mu desky, ve kterých byly úhledně vytištěné grafy.
Materiály, které pro mě vypracovala Lenka, naše nová juniorka z oddělení reportingu, které jsem v pátek těsně před koncem pracovní doby řekla, že je to hlavní priorita přímo od ředitele. Sama jsem tou dobou už seděla na zahrádce s aperolem. Karel si desky vzal a nepřítomně jimi listoval, zatímco já se vrátila ke svému stolu a nenápadně zavřela záložku s kabelkami.
„A propos, Karle, blíží se nám konec kvartálu a my bychom se měli podívat na ty moje výkonnostní bonusy, co jsme řešili minulý měsíc,“ nadhodila jsem tónem, jako by šlo o to, jestli koupíme do kuchyňky lepší čaj. Ztuhl a podíval se na mě s mírným zmatkem v očích. Zjevně doufal, že na to zapomenu, nebo že se spokojím se základním platem, který už tak dost vysoko převyšoval průměr.
„Kláro, víš, že rozpočet je teď trochu napnutý, HR docela řádí ohledně mzdových nákladů a já nemůžu jen tak rozhazovat statisíce,“ začal couvat přesně podle mého očekávání. Jenže já jsem měla všechny jeho firemní cesty, soukromé výdaje z firemní karty a hlavně jeho neschopnost používat firemní systém pevně ve svých rukou.
Smlouva je smlouva
„Smlouva je smlouva, city jsou city, Karle,“ řekla jsem tiše a významně se mu podívala do očí. „Chápu, že HR má svoje tabulky, ale my dva víme, kolik času mi zabere organizace vašeho, řekněme, specifického programu.“ Výraz „specifický program“ byl můj kód pro jeho občasné odpolední dýchánky s jednou velmi atraktivní manažerkou od konkurence, které jsem mu kryla falešnými schůzkami v kalendáři.
Karel polkl a rázem ztratil veškerou barvu z obličeje, kterou tam ještě před chvílí měl. „Jasně, Kláro, podívám se na to hned po poradě a nějak to vymyslíme, aby byly obě strany spokojené.“ Usmála jsem se a podala mu čerstvě uvařenou kávu, kterou jsem prozíravě nechala přinést právě zmíněnou Lenkou.
Když Karel zmizel ve své kanceláři, zjevila se u mého stolu samotná šéfka HR, magistra Dvořáková. Byla to taková ta přísná ženská v neforemném kostýmku, co si myslela, že korporátní pravidla jsou svatý grál. Založila si ruce na prsou a vrhla na mě pohled, ze kterého by slabší povahy omdlévaly.
„Kláro, dívám se na váš výkaz práce za minulý měsíc a na návrh odměn, který mi právě přistál v systému. Mohla byste mi vysvětlit, za jaké mimořádné projekty si nárokujete odměnu ve výši tří průměrných platů v této firmě?“ Její hlas řezal do ticha jako skalpel a evidentně se chystala na křížovou výpravu za spravedlnost.
Zrovna kolem šla Lenka, nesla stoh papírů a vypadala, že každou chvíli usne ve stoje. Bleskově jsem vytáhla z peněženky pětistovku, strčila ji Lence do ruky a s milým úsměvem řekla: „Leni, prosím tě, kup si dole v kavárně to obří karamelové frappuccino a něco sladkýho, vypadáš zničeně, zasloužíš si to.“ Lenka na mě vděčně pohlédla, poděkovala a odcupitala. Na vteřinu mi jí bylo docela líto, fakt se u toho stolu vyloženě sypala.
Ale ten pocit hned zmizel. Dvořáková mezitím netrpělivě poklepávala nohou a zjevně nechápala, co to mělo znamenat. „Paní Dvořáková, moje mimořádné projekty spočívají v tom, že pan ředitel se nemusí starat o nic jiného než o řízení této firmy. Dělám mu de facto provozního manažera,“ odpověděla jsem s ledovým klidem a opřela se do měkkého křesla.
HR manažerka se ale nehodlala vzdát tak snadno a na stůl mi hodila vytištěnou sestavu z docházkového systému. „Tady vidím, že jste třikrát týdně odcházela ve dvě odpoledne a vaše reporty za vás odevzdává oddělení analýz. Vy tu firmu reálně stojíte přes sto dvacet tisíc měsíčně a já tohle odmítám podepsat.“
Její triumfální úsměv mě skoro rozesmál. Myslela si, že mě dostala do kouta a že se začnu omlouvat nebo se vymlouvat na nemocnou babičku. „Pokud to odmítáte podepsat, doporučuji vám jít to probrat přímo s Karlem. Určitě mu ráda vysvětlíte, proč rušíte jeho osobní asistenci těsně před tou důležitou fúzí, o které všichni mluvíme,“ řekla jsem jí a vzala si do ruky pilník na nehty.
Dvořáková zrudla a uvědomila si, že na ředitele prostě nemá páky. Věděla, že on si mě nebude ochotný se mě vzdát za žádnou cenu, protože beze mě by nenašel ani vlastní auto v garáži. Naštvaně vzala své papíry a beze slova odkráčela chodbou pryč.
Kdo dřív přijde, ten dřív bere
Odpoledne si mě Karel zavolal k sobě do pracovny. Dvořáková u něj zjevně byla a zkusila štěstí. Stál u okna, díval se na ucpanou ulici pod námi a nervózně si mnul bradu. Byla to chvíle, kdy se to mohlo zlomit, kdy mohl bouchnout do stolu a říct, že na mě kašle a najde si někoho levnějšího.
„Kláro, Dvořáková mi tu udělala celkem scénu kvůli těm tvým penězům. Říkala, že zneužíváš mladší kolegy a že jsi poloviční dobu pryč. Já vím, že jsi šikovná, ale tohle je už fakt moc i na mě.“ Otočil se a snažil se tvářit autoritativně, i když mu to v tom zmuchlaném obleku moc nešlo.
„Karle, Lenka ty reporty dělá ráda, učí se na tom spoustu věcí. A že odcházím dřív? Většinou vyřizuju vaše soukromé pochůzky, čistírnu, dárky pro manželku a zařizuju to krytí na vaše odpolední schůzky na Praze 6.“ Schválně jsem zmínila přesnou lokalitu, kde se scházel se svou přítelkyní. Dala jsem si záležet, aby to znělo jako běžná součást mé pracovní náplně.
Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Věděl, že jsem ho právě chytila pod krkem a jemně zmáčkla. „Dobře, dobře, ty odměny ti podepíšu v plné výši. Ale HR slíbím, že ti od příštího měsíce přidělíme nějakou formální agendu navíc, aby se jim zavřela pusa, něco, co zvládneš levou zadní.“
Byla jsem výsostně spokojená, tohle mi bohatě stačilo. Dvořáková si bude myslet, že vyhrála nějakou malou bitvu, Karel bude mít klid a já svoje peníze. „To zní jako rozumný kompromis, šéfe. Mimochodem, ta rezervace letenek na příští týden do Paříže pro vás a paní manželku je hotová. Tedy… pro manželku, že ano?“ nadhodila jsem nevinně a podala mu složku.
Karel jenom zavrtěl hlavou, podepsal mi výkaz odměn a beze slova mi ho vrátil. Věděl, že prohrál na plné čáře. Když jsem vyšla z jeho kanceláře, zrovna jsem potkala Lenku, která se vrátila z kavárny. Dojídala ten muffin a hned se na mě vrhla s tím, že HR po ní chtějí nějaké dopljňující tabulky k těm mým reportům a že o tom nic neví.
„Leničko, to zvládneš, jsi přece chytrá holka, tak to ber jako super praxi pro tvůj další rozvoj. Já teď musím nutně zařizovat věci pro ředitele mimo kancelář,“ usmála jsem se na ni nejvíc povzbudivě, jak jsem uměla, a poplácala ji po rameni. Chudák holka tam stála a přikyvovala, zatímco já už v duchu vybírala, do jaké restaurace půjdu na pozdní oběd.
Sjela jsem výtahem do garáží a odemkla si svůj nový, firemně sponzorovaný vůz. Vzala jsem do ruky mobil, otevřela aplikaci banky a podívala se na očekávaný zůstatek po připsání těch slavných bonusů. Pípla mi zpráva od Karla, že zapomněl heslo do svého firemního noťasu a jestli mu ho můžu na dálku resetovat. Hodila jsem telefon na sedadlo spolujezdce, dupla na plyn a vyrazila směrem k Pařížské ulici vybrat si tu kabelku.
