Článek
Mám na rohu náměstí takový ten hezký obchod s italskými lahůdkami. Všude ze stropu visí sušená šunka, v chlaďáku se potí sýry za tisícovku kilo a regály jsou plný vína, který lidi kupujou jen proto, že má hezkou etiketu a nejdou přečíst ty cizí názvy. Zákazníci tam nechávají nesmyslný pálky, protože si myslí, že kupují kus pravé Itálie. Já to přitom beru z jednoho velkoskladu za Prahou. Z byznysu mám radost, sype to naprosto perfektně. Minulý měsíc jsem si objednal nového bavoráka v plný palbě a za chvíli si pro něj jedu do salonu.
A pak je tu Martina. Moje hlavní prodavačka. Ženská něco málo přes třicet, co vypadá klidně na padesát, protože ji život zjevně moc nešetří. Dělá u mě už dva roky. Pracovní smlouvu má na úplnou minimální mzdu, zbytek jí dávám bokem v hotovosti. Samozřejmě jen tehdy, když se mi zrovna chce a když náhodou v obchodě nejsou „nečekané výdaje“.
Dneska odpoledne jsem seděl vzadu v kanclu. Počítal jsem hotovostní tržbu z víkendu a gumičkoval tisícovky do vyskládaných balíků. Dveře se rozrazily a v nich stála Martina. Na zástěře měla velký flek od olivovýho oleje, v ruce svírala nějaký sešit a tvářila se, jako by zrovna šla do války.
„Šéfe, já s váma potřebuju mluvit,“ vybalila to na mě a rovnou si sedla na židli pro hosty, aniž bych jí to vůbec dovolil.
Ruličku s penězi jsem pomalu položil na stůl a opřel se v koženém křesle. „Copak, Martino? Došel ten drahý parmezán?“
Zhluboka se nadechla. „Nejde o sýr. Jde o moje peníze. Dělám tu dvanáctihodinový směny. Vlastnoručně vybaluju zboží, k tomu uklízím a ještě obstarávám kasu. Slíbil jste mi, že mi od ledna zvednete hodinovku aspoň na sto šedesát. Dneska mi přišly peníze a je to pořád těch ubohejch sto deset. Z toho neutáhnu ani nájem a obědy pro kluka. Ceny šly nahoru.“
Charita se dělá z cizího
Pousmál jsem se. Tyhle řeči o nájmech, dětech a složitém životě mě vždycky dokážou pobavit. Zaměstnanci si fakt myslí, že jejich osobní problémy jsou můj byznys plán.
„Martino, já tě nenutím tady bejt. Jestli se ti to nelíbí, můžeš jít doplňovat rohlíky někam do velkýho supermarketu. Tam ti dají víc, ale zase tě sedřou z kůže na nočních směnách,“ odvětil jsem s naprostým klidem a vzal do ruky další balíček pětistovek.
V tu chvíli se ozval zvonek u hlavních dveří obchodu. Martina se zvedla, že půjde obsloužit, ale přes bezpečnostní kameru na monitoru jsem viděl, že je to jen její desetiletý syn. Přišel přímo ze školy. Měl úplně promočenou bundu, protože venku se zrovna ženili čerti, stál tam u chladicího pultu a třásl se zimou.
Vyšel jsem z kanclu za Martinou. Ten kluk vypadal fakt zuboženě. Ruce měl červený, kapalo z něj na moji čistou podlahu a hlasitě popotahoval. Na vteřinu mi ho fakt přišlo líto. Sám moc dobře vím, jaký to je stát v dešti na zastávce a nemít peníze. Přešel jsem rovnou ke kávovaru, udělal mu do kelímku obrovskou horkou čokoládu s obřím kopcem šlehačky a podal mu ji.
„Na, zahřej se, mladej. To máš na podnik,“ řekl jsem a podrbal ho na mokrý hlavě. Kluk se okamžitě rozzářil a Martina se na mě podívala s obrovskou vděčností v očích. Připadal jsem si jako ten nejlepší a nejhodnější šéf na světě. Ty tři vteřiny byly fakt fajn.
Hned vzápětí jsem se vrátil k počítači do kanceláře, otevřel pokladní systém a tu čokoládu za devadesát korun marknul jako zaměstnaneckou konzumaci, kterou Martině na konci měsíce automaticky strhnu z výplaty. Přece mu nebudu dávat svoje prémiový kakao úplně zadarmo.
„Takže jak jsme to říkali s tou výplatou?“ navázal jsem, když Martina poslala kluka sedět do rohu s mobilem a vrátila se za mnou. „Slíbil jsem ti přidat, když budou dobrý tržby. Tržby dobrý nejsou. Lidi prostě šetří.“
To už nevydržela. Sáhla do kapsy u zástěry a práskla s tím pomačkaným sešitem o stůl. „Lžete. Tržby jsou o třetinu vyšší než loni, sama ty uzávěrky denně dělám. A mám tady napsaný všechny svoje přesčasy od srpna. Každou jednu hodinu, kterou jste mi nezaplatil a nedal do oficiální pásky. Víte, že je to nelegální?“
Přestal jsem se usmívat. Tohle už nebyl ten ufňukaný tón zoufalé matky, tohle byl regulérní útok. Ženská se asi o víkendu dívala na nějaký drsný právnický seriál.
„A co s tím jako chceš dělat, Martino? Napíšeš si stížnost na lampárnu?“
„Půjdu rovnou na inspektorát práce,“ řekla tvrdě a položila obě ruce na můj stůl. „Mám ofocený i ty zprávy na WhatsAppu, kde mi přikazujete, ať ta nejdražší vína markuju úplně mimo EET systém a dávám vám peníze stranou do tý plechový krabičky. Když to ukážu na úřadě, dostanete flastr jak blázen a doplatíte mi všechno do poslední koruny. Chci těch sto šedesát na hodinu. Hned.“
Kdo se bojí, nesmí za kasu
Musel jsem uznat, že se na to připravila docela dobře. Měla naprostou pravdu. Kdyby ty zprávy fakt ukázala, měl bych na krku docela slušný problém s úřadama a s finančákem. Ale já v tomhle byznysu neplavu první den a rozhodně se nenechám zahnat do kouta nějakou průměrnou prodavačkou.
Otevřel jsem spodní šuplík u stolu. Vytáhl jsem složku s jejími personálními papíry a hodil ji přímo před ni na stůl.
„Víš, co jsi podepsala první den, co jsi sem nastoupila?“ zeptal jsem se a poklepal prstem na jeden z dokumentů, kde se skvěl její podpis. „Dohodu o hmotné odpovědnosti. Za veškerý zboží v tomhle krámě. Za to prosciutto, co stojí tři tisíce kilo. Za ty vína, z nichž některý stojí i pět tisíc láhev.“
Dívala se na mě a vůbec nechápala, kam tím mířím.
„Když s tím sešitem půjdeš někam brečet, já hned zítra ráno udělám mimořádnou inventuru. A víš, co zjistím? Že mi vzadu ve skladu chybí patnáct štanglí drahýho salámu a dva kartony toho nejdražšího šampaňskýho. Prostě to tam náhodou nebude. Hodím to večer do kontejneru a nahlásím to jako tvoje manko. Bude to dělat bratru osmdesát tisíc. A protože máš tu hmotnou zodpovědnost, budu to po tobě vymáhat klidně i exekučně.“
Martině z obličeje úplně zmizela barva. „To nemůžete. Vždyť jsou tady všude kamery. Všichni uvidí, že jsem nic neukradla.“
Rozesmál jsem se nahlas a ukázal na černou kopuli v rohu kanceláře. „Kamery v krámě fungujou. Ale ta vzadu ve skladu? Ta je už půl roku vypnutá, Martino. Přece tam nebudu mít zapnutý záznam, když si tam občas odliju láhev pro sebe a svoje známý. Nemáš absolutně jak dokázat, že jsi to nevzala ty. Takže klidně běž na inspektorát. Oni mi možná dají pokutu. Ale ty přijdeš o všechny peníze, co máš, a tvoje děti nebudou mít v čem chodit do školy.“
Sledoval jsem, jak z ní pomalu vyprchává veškerá odvaha a drzost. Ruce, kterými se opírala o stůl, se jí začaly viditelně třást. Ten sešit s přesčasy pomalu stáhla zpátky a schovala si ho hluboko do kapsy od zástěry. Došlo jí, že tenhle boj prostě nemůže vyhrát.
„Takže ty přesčasy…“ pípla už jen naprosto zlomeným hlasem a sklopila oči.
„Ty přesčasy jsou tvoje investice do toho, že si vůbec udržíš aspoň tu práci, co máš. Buď ráda, že tě tu nechávám. Jo, a mimochodem, tu čokoládu, co tam teď ten tvůj kluk pije, jsem ti zrovna namarkoval na účet. Přece to nebudu dotovat ze svýho.“
Zvedla se z židle jako v mramoru vytesaná. Neřekla už vůbec nic. Jen se otočila a potichu zavřela dveře od mojí kanceláře. Přes kameru na monitoru jsem viděl, jak došla zpátky k pultu, vzala vlhký hadr a začala úplně automaticky leštit skleněnou vitrínu se sýry, zatímco jí po tváři tekly slzy.
Hodinky mi ukazovaly půl šestou, čas jít domů. Sebral jsem ze stolu ty gumičkované svitky bankovek a nacpal si je do náprsní kapsy u saka. Dneska byl docela produktivní den. Zamkl jsem kancl, prošel obchodem a na Martinu ani nepodíval. Vyšel jsem ven na ulici a odemkl si auto. Sedl jsem si za volant a do navigace zadal adresu prodejny luxusních hodinek v centru, protože po tomhle náročném rozhovoru jsem cítil, že si prostě musím udělat radost.
