Článek
Na skleněném stole v mém kosmetickém salonu ležely úhledně srovnané paklíky bankovek. Byla to čerstvě vybraná hotovost, přesně dvě stě padesát tisíc korun v tisícikorunách a dvoutisícovkách. S uspokojením jsem si prohlížela svou čerstvou francouzskou manikúru a prstem pomalu přejela po hrubém povrchu horní pětitisícovky, která mi připadala neuvěřitelně hebká na dotek.
Moje bílé BMW řady 1 mělo za sebou hodně divokou a tvrdou zimu. V lednu jsem na zledovatělé okresce kousek za Plzní nezvládla řízení, vyletěla ze zatáčky a napálila to kufrem přímo do obrovského betonového sloupku. Zadek auta byl úplně zmačkaný, zadní náprava hnutá a oprava v autorizovaném servisu by stála mnohem víc než celé auto, na které jsem samozřejmě ze škudlivosti neměla sjednanou havarijní pojistku. Bylo mi jasné, že v oficiálním servisu by mě totálně oškubali a auto by pravděpodobně rovnou odepsali jako totální škodu.
Odvezla jsem to tehdy rovnou k Láďovi, což je takový místní garážový kouzelník z vedlejší vesnice, co dělá auta po večerech mezi hromadami náhradních dílů a starého nářadí. Láďa tu zničenou karoserii za pár desítek tisíc natahoval na stolici, zavařil nosníky, něco vyklepal, něco vykytoval a nakonec to stříknul tak, že to na první pohled vypadalo jako úplně nové. Samozřejmě mi u silné černé kávy narovinu řekl, že to auto už nikdy nebude mít původní tuhost a při další větší ráně se ten zadek složí při sebemenším ťuknutí. Párkrát do těch opravených míst i udeřil kladivem, aby mi ukázal, jak to „pracuje“.
To mě ale v tu chvíli vůbec nezajímalo a řešit jsem to nehodlala. Nechala jsem ho to auto nablejskat, stočit tachometr o dobrých osmdesát tisíc dolů a hodila jsem na internet prémiový inzerát s kouzelnou formulkou „nikdy nebouráno, spolehlivé, jezdila žena“. Ozval se mi Kamil, mladý kluk, který nutně hledal bezpečné a hezké auto pro svou těhotnou manželku. Sraz jsme si dali v neděli odpoledne na poloprázdném parkovišti před velkým nákupním centrem, kde se v odrazu prosklených výloh BMW krásně blýskalo.
Bezpečnost na prvním místě
Kamil na místo přijel ve staré orezlé Fabii a z místa spolujezdce se těžkopádně vysoukala jeho žena Lenka s obrovským těhotenským břichem. Nebyli ale sami, z druhých dveří vylezl takový ten typický vesnický automechanik v zamaštěných montérkách, Kamilův kamarád Tomáš. Hned mi bylo jasné, že tenhle rýpal mi bude dělat problémy, protože v ruce už naprosto sebevědomě svíral digitální měřič tloušťky laku, který vypadal jako nějaké hitech zařízení na hledání min.
Opřela jsem se o kapotu svého bavoráku, nahodila svůj nacvičený výraz a nechala ho, ať si to celé v klidu obejde. Tomáš pečlivě přikládal měřák na dveře, na střechu, a pak pomalu přešel k zadnímu blatníku. Přístroj ostře zapípal a ukázal hodnotu, která byla asi třikrát vyšší než u zbytku auta.
„Tady to bylo stříkaný, slečinko,“ zahlásil Tomáš vítězoslavně, zvedl pohled a ukázal na zadek auta. „A je tu strašně moc kytu, tohle prostě dostalo slušnou ránu na zadek.“
Zatvářila jsem se naprosto překvapeně a trochu dotčeně, jako by mě svými slovy právě hluboce urazil. „Ale prosím vás, před půl rokem mi to na parkovišti před Kauflandem nějaký blbec odřel nákupním vozíkem a ujel,“ zalhala jsem plynule s nevinným, vyjukaným mrkáním. „Nechala jsem to stříknout u známého v servisu, aby to nerezlo, to je přece u staršího auta normální věc.“
Kamil se okamžitě podíval na Tomáše, jako by hledal nějaké uklidnění, a ten jen nespokojeně mlaskl. Lenka mezitím stála u zadních dveří, hladila si velké břicho a zasněně se dívala do čistého, čerstvě navoněného interiéru mého auta. Všimla jsem si, jak zkouší isofixové ukotvení pro dětskou autosedačku, a na malý moment mi blesklo hlavou, že ty zavařené nosníky v kufru by při nárazu to malé dítě asi fakt neochránily. Představila jsem si ten zmačkaný kov a na vteřinu jsem opravdu pocítila něco jako svíravý, těžký pocit v krku a napadlo mě, že bych jim to zničené auto prostě prodat neměla.
Vzápětí mi ale na displeji chytrých hodinek pípla notifikace od cestovky, že moje rezervace luxusní vily na Maledivách čeká už jen na zaplacení zálohy. Ten nepříjemný svíravý pocit okamžitě zmizel, já si odkašlala a věnovala povzbudivý pohled Lence, které to u toho velkého auta vážně moc slušelo. Dovolená byla důležitější než svědomí.
Smlouva se čte až do konce
Tomáš ale nepřestával rejpat a zkoumat každý detail. Otevřel kufr, odházel stranou rezervní kolo a začal hrubě loupat čalounění na bocích. Byla jsem relativně klidná, protože Láďa tam napatlal spoustu černé tlumící hmoty, aby ty čerstvé svary a vyklepaný plech nebyly na první pohled vůbec vidět. Bylo to důkladné maskování za pár stovek.
Najednou ale Tomáš vytáhl silnou baterku, posvítil do hluboké škvíry u blatníku a úplně ztuhl. „Kamile, pojď sem,“ zavolal na svýho kamaráda a hlas měl najednou úplně ledový a vážný. „Tohle je regulérně vařený. Ten hlavní nosník je hnutý a je to tu slepený dohromady jako nějaká papírová vlaštovka.“
Kamilovi z obličeje okamžitě odtekla veškerá barva a podíval se na mě. Já jsem si jen pomalu založila ruce na prsou a dál se tvářila jako někdo, koho tyhle technické nesmysly a chlapské řeči vůbec nezajímají.
„Tohle auto je těžká bouračka, to si v žádným případě nekoupíš,“ vyštěkl Tomáš, praštil kufrem, až to zadunělo, a ukázal na mě prstem. „Ta ženská z nás dělá celou dobu blbce a lže. Jdeme od toho pryč, tohle je absolutní past a smrťák.“
Kamil vzal Lenku za ruku a opravdu to vypadalo, že se prostě otočí a odejdou zpátky ke své rezavé Škodovce. Musela jsem jednat rychle, protože dalšího takového hejla, co má s sebou rovnou celou hotovost, bych hledala s touhle maskovanou nehodou hodně dlouho. Sáhla jsem do kabelky pro telefon, odemkla ho a začala velmi přesvědčivě předstírat, že někomu zvedám hovor.
„Dobrý den, pane Novák,“ řekla jsem nahlas do hluchého telefonu a popošla kousek stranou. „Ano, to BMW je ještě volné. Jste tu za dvacet minut? Skvělé, počkám na vás, těch dvě stě padesát tisíc platí v hotovosti.“
Tipla jsem to, strčila mobil zpátky do drahé kabelky a s chladným, omluvným výrazem se podívala na Kamila. „Kluci, jestli se vám to z nějakého důvodu nelíbí, tak se nezlobte, ale já tu nebudu zbytečně mrznout. Pán z Prahy už je na sjezdu z dálnice a bere to rovnou za plnou cenu.“
V Kamilových očích se okamžitě objevila čistá panika, protože to auto už viděl zaparkované u sebe před domem. Podíval se na svou unavenou ženu, pak na krásné bílé BMW a nakonec na svého kamaráda. Lenka ho chytila za rukáv a tiše mu pošeptala, že to auto opravdu moc chce a že ten cizí pán z Prahy jim ho teď určitě vyfoukne.
„Ser na to, Tomáši, ty vidíš totální bouračku za každým malým škrábancem,“ odsekl Kamil nečekaně sebevědomě svému kamarádovi a vytáhl z vnitřní kapsy bundy tlustou, naditou obálku s penězi. „To auto je krásný, žena v něm bude v bezpečí a my ho prostě bereme, dokud je.“
Tomáš jen znechuceně rozhodil rukama, sprostě zanadával a beze slova odkráčel k jejich starému autu, kde si demonstrativně sedl na místo spolujezdce. Kamil mi mezitím ochotně podepsal na kapotě tu moji pečlivě připravenou kupní smlouvu. Byla to standardní šablona stažená z internetu, ale s jedním mým malým, speciálním doplňkem, který jsem tam včera dopsala.
Jasně se v ní psalo, že kupující se důkladně seznámil s technickým stavem vozidla a kupuje ho tak, jak leží a běží, bez jakékoliv možnosti reklamace skrytých vad. Podepsal to, aniž by si ten malý odstavec dole vůbec přečetl, protože měl oči jen pro ty svoje vysněné klíčky. Vzala jsem od něj obálku, podala mu techničák a s milým přáním jim oběma popřála hodně šťastných kilometrů a zdravé miminko.
