Článek
Vzduchem v obýváku voněl hovězí guláš a já jsem z pohodlí své kožené sedačky sledoval, jak Míša opatrně pokládá hluboký talíř na konferenční stolek. Měla na sobě přesně ty černé saténové kraťásky a upnuté bílé tílko, které jsem jí minulý týden objednal a nařídil nosit vždycky, když jsem doma. Byla bosa, vlasy měla stažené do úhledného culíku a dívala se raději někam do koberce, než aby mi pohlédla do očí.
„Máš to teplý, Radku,“ špitla tiše a rychle stáhla ruce za záda, jako by čekala na povel k odchodu. „Můžu si už jít do pokoje číst na zítřejší zkoušku?“
Sáhl jsem po lžíci, pomalu ochutnal hustou omáčku a nechal ji schválně pár vteřinu stát v napětí. Guláš byl fantastický, maso se úplně rozpadalo na jazyku, přesně jak to mám rád. Kývl jsem hlavou směrem k televizi, kde zrovna běželo sportovní zpravodajství, a ukázal na volné místo vedle sebe na gauči. Dneska večer jsem prostě neměl náladu sedět u jídla sám a ona tu přece není od toho, aby se zavírala u sebe.
Celé tohle naše malé aranžmá začalo zhruba před půl rokem, když jsem zdědil tenhle stometrový byt 3+1 po babičce. Jako dispečer logistiky v jedné spediční firmě sice neberu špatné peníze, ale proč platit energie a úklid sám, když se nabízela mnohem zábavnější varianta. Dal jsem si na internet naprosto jasný inzerát, že nabízím pokoj hezké dívce s poznámkou, že penězi se platit nebude. Ozvalo se mi jich tehdy asi třicet.
Kdo nemá peníze, musí mít čas
Míšu předtím vyhodili rodiče z domu kvůli nějakým hloupým neshodám ohledně jejího studia a ona stála na ulici se dvěma kufry a nulovým zůstatkem na účtu. Byla naprosto zoufalá, brečela mi tady v předsíni a slibovala, že mi ten byt bude klidně drhnout zubním kartáčkem. Já ji nechal nastěhovat, podepsali jsme takovou moji speciální smlouvu o „osobní asistenci v domácnosti“ a první týden jsem po ní chtěl opravdu jen ten úklid.
Pak jsem ale postupně začal přidávat další položky na seznam jejích povinností. Z obyčejného vaření se stala povinnost stolovat se mnou. Z občasného pokecu u kafe se vyvinula nutnost dělat mi doprovod na firemní večírky, kde mě musela držet za ruku a smat se mým vtipům, aby kolegové konečně přestali mít blbé kecy, že jsem ve dvaačtyřiceti pořád sám. A z pohodlných tepláků, ve kterých původně chodila, se staly tyhle krátké saténové úbory.
Začátkem listopadu ale Míša ošklivě prochladla, když myla okna v celém bytě. Dostala skoro čtyřicítky horečky, kašlala a ležela u sebe v pokoji zabalená do tří dek. Když jsem večer přišel z práce, neslyšel jsem žádné cinkání nádobí ani neviděl nachystanou večeři. Šel jsem do jejího pokoje a ona tam ležela úplně propocená, s kruhy pod očima a třásla se zimou.
Z nějakého důvodu se ve mně v tu chvíli ozval nečekaný osten svědomí nebo něco podobného. Vypadala fakt jako zlomená loutka vyhozená na déšť. Zašel jsem rovnou do lékárny na rohu, koupil jí drahé sirupy a léky na srážení teploty. Doma jsem ohřál vývar, donesl jí to všechno až do postele a dokonce jsem jí i otřel čelo studeným hadrem. Podívala se na mě tak strašně vděčně, až se mi v mysli na vteřinu mihl obraz, že bych na ni mohl přestat tlačit a nechat ji prostě jen normálně bydlet.
V ten samý moment jí ale na nočním stolku pípnul telefon s rozsvíceným displejem. Byla tam zpráva od nějakého Davida ze školy, který se ptal, jestli už je jí líp a jestli zítra zajdou na to slíbené rande. Ten poryv soucitu ze mě okamžitě vyprchal a nahradil ho mrazivý hněv. Zavřel jsem krabičku s prášky a chladně jí oznámil, že hned jak jí klesne teplota, dluží mi za tenhle promaroděný víkend velký generální úklid koupelny, samozřejmě v tom krátkém županu, co jsem jí dal k narozeninám.
Smlouva je smlouva, city jsou city
Když se Míša uzdravila, něco se v ní zlomilo. Našla si tajně po večerech brigádu v jedné hipsterské kavárně na Vinohradech, kam chodila po přednáškách, aniž by mi to řekla. Myslela si, že si našetří na kauci a pak prostě zmizí z bytu bez jediného ohlédnutí. Já na to samozřejmě přišel, protože jsem jí jedno odpoledne projel notebook, když si zapomněla zamknout obrazovku.
Konfrontace proběhla minulý pátek přímo v kuchyni. Zrovna krájela zeleninu, když jsem se opřel o lednici a s úsměvem se jí zeptal, jak se jí líbí dělat pěnu na cappuccinu. Okamžitě ztuhla, nůž jí vypadl z ruky a otočila se na mě. Byla bledá, ale tentokrát už nebrečela. Místo toho sáhla do kapsy zástěry a vytáhla svůj mobil.
„Mám tě nahranýho, Radku,“ řekla třesoucím se, ale odhodlaným hlasem. „Všechny ty tvoje kecy o tom, co si mám oblíkat, jak mě nutíš s tebou spát ve stejný posteli, když přijedou tvoji rodiče. Vím, že je to omezování osobní svobody. Jestli mě nenecháš z tý nový brigády normálně platit nájem v hotovosti a nedáš mi pokoj, půjdu s tím na policii.“
Stála tam v té mojí kuchyni, prsa se jí rychle zvedala a v očích měla takový ten naivní, studentský pocit vítězství. Očekávala, že se leknu, začnu couvat a prosit ji, aby ty nahrávky smazala. Místo toho jsem si jen pomalu překřížil ruce na hrudníku a začal se nahlas a upřímně smát. Nechápal jsem, kde vůbec vzala tu drzost myslet si, že má v téhle partii nějaké funkční karty.
„Zlato, ty si fakt myslíš, že někoho na policii zajímá, že po tobě chci, abys u mě doma nosila kraťasy?“ zavrtěl jsem pobaveně hlavou. „Podepsala jsi dobrovolnou dohodu o sdílení domácnosti a asistenci. A ty fotky ve spodním prádle, co jsi mi sama a dobrovolně poslala první měsíc, abych tě z tohohle bytu nevyrazil na mráz? Představ si, co by na ně asi řekl ten tvůj přísnej otec učitel, ke kterýmu se teď tak zoufale snažíš dostat zpátky.“
Míša otevřela pusu, ale nevyšla z ní ani hláska. Ruka s mobilem jí pomalu klesla podél těla. Došlo jí to naprosto přesně. Její nahrávky byly možná nepříjemné, ale moje fotky a její podpisy by jí totálně zničily pověst v rodině i ve škole. Bez peněz z brigády, o kterou bych se určitě postaral jedním telefonátem jejímu šéfovi, by byla zase na ulici dřív, než by stihla doříct paragraf.
Teď sedím ve svém oblíbeném křesle v rohu obýváku a s notebookem na klíně projíždím jeden docela drahý zahraniční e-shop se spodním prádlem. Míša právě v předsíni pečlivě leští zrcadlo a má na sobě přesně to oblečení, které jsem jí ráno nachystal na židli. Zrovna přidávám do virtuálního košíku takový hezký, průhledný krajkový set v černé barvě, a už se těším, až jí ho zítra po večeři předám k vyzkoušení.
