Článek
Na mém běžném účtu u banky včera přistálo krásných třicet tisíc korun. Do poznámky pro příjemce odesílatel napsal jen nějaký nesmyslný alfanumerický kód, ale já moc dobře věděl, odkud vítr fouká. Byla to moje slíbená provize od jedné hodně pochybné agentury, která vozí zoufalé Čechy do Turecka na levné plastické operace.
Když jsem si tu částku na displeji iPhonu spokojeně prohlížel, seděl jsem zrovna v našem autosalonu a pil ranní espresso. Přes prosklenou stěnu kanceláře jsem viděl, jak se k hlavnímu vchodu pomalu a strašně opatrně sune můj kolega Tomáš. Šel zeširoka, jako by měl mezi nohama meloun, a v obličeji byl popelavě šedý. Zrovna se vrátil z třítýdenní neschopenky po onom slavném zákroku, který mu zničil nejen sebevědomí, ale dost možná i jakékoliv budoucí šance na normální rande.
Celé to začalo zhruba před měsícem v naší oblíbené hospodě na rohu. Tomáše zrovna po třech letech vykopla přítelkyně a on do sebe klopil jedno pivo za druhým, zatímco mi brečel na rameno. Fňukal, že ho nechala kvůli nějakému trenérovi z fitka, a v opilosti se mi svěřil se svým největším komplexem ohledně velikosti svého nádobíčka. Já ho nechal mluvit, přikyvoval jsem a v hlavě už se mi rýsoval naprosto geniální plán.
„Hele, Tome, já vím o borcích v Istanbulu, co dělají tyhle věci na špičkový úrovni a za zlomek ceny, co u nás,“ naklonil jsem se k němu přes upatlaný stůl a ztišil hlas. „Dělali mýmu bratranci vlasy a je to naprostá pecka, navíc tam mám známýho, takže ti zařídím VIP péči.“
Byla to samozřejmě snůška absolutních keců. Můj bratranec je plešatý od pětadvaceti a o té klinice jsem věděl jen proto, že mi na ni na Instagramu vyskočila reklama s nabídkou affiliate programu. Za každého blbečka, kterého jim přes svůj unikátní odkaz dohodím na nějaký invazivní zákrok, nabízeli tisíc euro na ruku. Tomáš měl na spořáku nasysleno dost z prodeje bytu po babičce, takže ho ta cena kolem sta tisíc za zákrok vůbec netrápila.
O týden později už seděl v letadle na východ, plný nadějí na nový život alfa samce. Já mu ještě do odletové haly posílal povzbuzující zprávy a ujišťoval ho, že doktor Yilmaz je naprostá kapacita v oboru. Ve skutečnosti měl tenhle doktor na zahraničních fórech hodnocení asi dvě hvězdičky z pěti a pár rozjetých žalob, ale to jsem si nechal pro sebe. Kdo negooglí, ten holt platí.
Když se Tomáš objevil ten první den po neschopence v práci, hned zamířil rovnou do mojí kanceláře. Zavřel za sebou dveře a opřel se o kliku, jako by ho nohy už nedokázaly unést. Zblízka vypadal ještě hůř než přes sklo – pod očima měl obrovské fialové kruhy a potil se, i když u nás jela klimatizace naplno.
„Romane, tys mě poslal k řezníkovi,“ vydechl chraplavě a já viděl, jak se mu klepou ruce. „Mám tam masivní infekci, jizvy přes půl břicha a náš urolog mi včera řekl, že můžu být rád, jestli mi to vůbec někdy bude normálně fungovat.“
Nasucho polkl a podíval se na mě s takovým tím zoufalým psím pohledem, který očekává záchranu nebo aspoň hlubokou lítost. Já jsem si jen pomalu opřel bradu o spojené prsty a udělal ten nejvíc překvapený výraz, jaký jsem dokázal zahrát. Snažil jsem se neusmát nad tím, jak komicky u toho opírání o dveře přešlapoval.
„Ty vole, to si děláš srandu,“ vyhrkl jsem s předstíraným šokem. „To mě strašně mrzí, chlape. Já myslel, že to jsou profíci, vždyť ten jejich web vypadal úplně luxusně a ten můj známý na ně pěl jenom chválu.“
Tomáš se ale nenechal uchlácholit a najednou se mu v očích objevila ostrá, ledová nenávist. Sáhl do vnitřní kapsy saka a hodil mi na stůl zmačkanou bílou obálku. Vypadla z ní úhledně vytištěná předžalobní výzva od nějaké drahé advokátní kanceláře z centra Brna.
„Můj právník zjistil, že jsi za moje doporučení dostal litr euro, Romane,“ procedil skrz zuby a udělal krok k mému stolu. „Mám to černý na bílým. Pokud mi tu operaci a následnou léčbu celou nezatáhneš, podáme na tebe trestní oznámení za podvod a ublížení na zdraví. A garantuju ti, že to rozmažu před celým vedením firmy.“
V tu chvíli se do mě opřel, snažil se mě zatlačit do kouta a vyvolat ve mně paniku. Na vteřinu jsem opravdu znejistěl, protože do tohohle byznysu se mi policii fakt tahat nechtělo. Ale pak jsem se podíval na ty papíry od právníka a došlo mi, na čem to celé stojí. Byly to jen prázdné hrozby zoufalého chlapa, který podepsal v Istanbulu třicetistránkový informovaný souhlas v jazyce, kterému nerozuměl ani slovo.
„Tome, podívej se na mě,“ řekl jsem naprosto chladně a odstrčil ten papír zpátky k němu. „Já ti jenom poslal odkaz. Ty sis sám koupil letenku, ty jsi dobrovolně naklusal na sál a ty jsi podepsal revers, že bereš na vědomí všechna rizika spojená s celkovou anestezií a řezáním do tvýho ptáka. Můj právník se s tím tvým klidně pobaví, jestli ti to pomůže ulevit si.“
Viděl jsem, jak mu došlo, že tahle karta nevyšla. Úplně splaskl, ramena mu klesla a zhluboka, trhaně se nadechl. Jak se tak otočil k odchodu, všiml jsem si, že při každém kroku bolestivě sykne. Na malý moment, opravdu jen na zlomek vteřiny, mě píchlo někde u žaludku. Známe se pět let, pomáhal mi stěhovat byt, když jsem se rozváděl, a teď je kvůli mojí chamtivosti doživotně zmrzačený. Bylo mi ho vlastně čistě lidsky hrozně líto.
Když jsem ale odpoledne vyrazil na oběd, zastavil jsem se po cestě u žebráka před obchodňákem. Hodil jsem mu do papírového kelímku dvacetikorunu, popřál mu hezký den a ten blbý pocit lítosti ze mě okamžitě spadl jako starý kabát. Tomáš měl prostě použít mozek, než letěl někam do Asie pod kudlu.
Teď stojím před výlohou vyhlášeného klenotnictví na Masarykově třídě a s úsměvem koukám na ty nové hodinky Tissot s modrým ciferníkem. Stojí přesně devětadvacet tisíc devět set, takže mi z té turecké provize ještě stovka zbyde na dobré kafe. Otevřel jsem skleněné dveře obchodu, nechal se přivítat prodavačkou a zamířil rovnou k pultu.
