Článek
Dělám operátora a seřizovače CNC strojů v jedné středně velké strojírenské firmě kousek za Plzní. Práce je to slušně placená, ale jedeme ve dvanáctihodinových směnách, krátký a dlouhý týden. Znamená to, že když vám do toho hodí vidle nějaký přesčas nebo záskok za někoho jiného, rázem trčíte v hale celou věčnost.
Můj kolega z linky se jmenuje Milan. Je mu pětapadesát, věčně si na něco stěžuje, ale jakmile mistr zavelí, že se musí o víkendu dorazit zakázka, Milan sklopí uši a nastoupí. Považuje se za firemního srdcaře. Já do práce chodím čistě kvůli výplatě. Moje skutečné zájmy začínají až ve chvíli, kdy píchnu kartu na bráně.
Co najdeš ve šponách, to se počítá
Abychom si rozuměli, Milan není žádný svatoušek. V únoru jsme spolu měli noční šichtu z pátku na sobotu. V hale byl klid, vedení spalo doma v postelích. Kolem třetí ráno jsem šel k jeho pětiosé fréze, že si od něj půjčím imbusák. Mašina běžela, ale na displeji nesvítil program pro hřídele, které jsme měli ten týden sekat.
Milan stál u stolu a měřil posuvkou lesklý, čerstvě obrobený váleček. Byla to duralová distanční podložka, zjevně na nějakou motorku nebo čtyřkolku. Dělal melouch. Proháněl firemní materiál a drahej strojní čas pro svýho zeťáka, co má kousek od Klatov dílnu na offroady. Když mě zmerčil, hned ten kousek hodil do bedny s hadrama.
Nedělal jsem z toho vědu. Jen jsem se usmál, vzal si ten imbusák a šel po svých. Ale nad ránem, když Milan odešel na záchod, jsem se zastavil u jeho kontejneru na kovový odpad. Ležel tam jeden zmetek, který se mu předtím nepovedl – špatně sražená hrana. Vytáhl jsem tu nepovedenou duralovou podložku ze špon, otřel ji do montérek a strčil do kapsy. Když jsem se po šichtě převlékal, hodil jsem ji k sobě do skříňky úplně dozadu pod náhradní boty. Jen tak. Člověk nikdy neví.
Koncem května přišel čas na můj velký projekt. Na chatě u přehrady jsem potřeboval zbourat starou rozpadlou pergolu a postavit novou, dřevěnou, se zámkovou dlažbou pod ní. Kdybych to dělal jen o svých volných víkendech, táhlo by se to do srpna a ještě bych padl na hubu. Potřeboval jsem ucelený blok času.
V pondělí ráno, kdy mi měl začínat dlouhý týden, jsem rovnou z postele zavolal mistrovi.
„Karlo, nezlob se, ale já se dneska nepostavím,“ zafíkal jsem do sluchátka dostatečně přiškrceným hlasem. „Ruplo mi v kříži. Zkusil jsem si vzít dva ibalginy, ale nedojdu ani do koupelny. Jedu k doktorovi.“
Karel nadával, protože pondělky jsou vždycky peklo, ale nemohl s tím nic dělat. Já se oholil, nasnídal a před devátou vyrazil k obvodnímu. Je to starší doktor, který má plnou čekárnu důchodců a s nějakým vyšetřováním se moc nezdržuje. Řekl jsem mu, že mám akutní housera, bolest mi střílí do levé nohy a nemůžu sedět. To je diagnóza, která se nedá na rentgenu pořádně vyvrátit.
Napsal mi e-neschopenku. A teď přišel ten nejdůležitější krok.
„Pane doktore, mohl bych si jako adresu pobytu nahlásit chatu? Já tam mám lepší matraci, je tam klid, a manželka tam za mnou po práci dojede s jídlem. Tady v paneláku bych se zbláznil.“
Kývl a do systému naklikal adresu mojí chaty. Vycházky mi napsal od jedné do sedmi do večera. Přesně, jak jsem potřeboval.
Odpočinek s aku vrtačkou v ruce
Cestou na chatu jsem se ještě zastavil u nás na vrátnici. Nechal jsem tam pro mistra dvě balení lepší zrnkové kávy a vzkaz, ať se nezlobí za komplikace. Byla to malá investice, ale Karel na taková gesta slyší. Nechtěl jsem vypadat jako úplný ignorant.
Pak už jsem jel rovnou na místo. Strávil jsem tam dvanáct dní.
Dopoledne, kdy reálně hrozila kontrola ze sociálky, jsem dělal uvnitř chaty nebo za vysokým živým plotem na zadní straně pozemku. Kdyby někdo zvonil na branku, prostě bych dělal, že spím v ložnici a neslyším to. Od jedné hodiny, kdy mi běžely ofiko vycházky, jsem normálně nastartoval dodávku a jezdil do stavebnin pro patky, štěrk a střešní latě. Zbytek odpoledne jsem v klidu betonoval a řezal.
Prvních čtrnáct dní marodění platí zaměstnavatel, dává šedesát procent průměrného výdělku. Jasně, přišel jsem o prémie za tenhle měsíc, ale za ty necelé dva týdny v kuse jsem stihl postavit celou nosnou konstrukci, položit střechu i vysypat podklad pod dlažbu. Ušetřil jsem desítky tisíc za řemeslníky.
Milan to mezitím za mě v práci odskákal. Musel si vzít tři moje dvanáctky navíc, z toho dvě víkendové. Přišel o grilovačku s rodinou.
V pondělí po víkendu jsem se vrátil na značky. Záda už mě „zázračně“ nebolela, neschopenka ukončená. Dorazil jsem do šatny o čtvrt hodiny dřív, abych se v klidu převlékl.
Milan už tam seděl na lavičce. Vypadal strhaně, pod očima kruhy a montérky měl hozené přes rameno. Když mě viděl vejít, hned se postavil.
„Ty máš teda dost,“ vyštěkl na mě místo pozdravu a zabouchl dvířka od své skříňky.
Položil jsem si tašku na lavičku a začal si rozepínat bundu. „Taky tě rád vidím, Milane. Prý jsi to tu musel potáhnout. Dík.“
„Nedělej ze mě debila,“ udělal ke mně krok. Vytáhl z kapsy mobil a rozsvítil displej. „Moje snacha má tvoji starou v přátelích na Facebooku. Včera večer tam tvoje žena hodila fotku.“
Otočil displej ke mně. Byla na něm moje usměvavá manželka se skleničkou vína, jak sedí pod úplně novou, čerstvě natřenou pergolou. A pod tím popisek: „Můj šikula se tenhle týden nezastavil. Konečně máme hotovo!“
Manželka je občas zbytečně iniciativní, to musím uznat. Ale tep se mi nezrychlil.
„No a co?“ pokrčil jsem rameny a dál si rozvazoval tkaničky u tenisek.
„Co?“ zrudl Milan. „Já tady za tebe potím krev na víkendových šichtách, protože ty nemůžeš chodit, a ty si mezitím na nemocenský stavíš terasu! Jdu rovnou za Karlem. Ukážu mu to. Ať ti sebere osobní ohodnocení na dalšího půl roku. Tohle je normální podvod.“
Rozhlédl jsem se po šatně. Byli jsme tam zatím jen my dva. Došel jsem ke své plechové skříňce, odemkl ji a sáhl úplně dozadu, k bedně s náhradním mýdlem a pracovními botami.
Nahmatal jsem ten chladný kousek duralu. Vytáhl jsem ho ven a hodil ho na lavičku přesně mezi nás. Kov těžce cinkl o dřevěné lamely.
Milan se na tu nedodělanou motorkářskou podložku podíval. Ztuhl.
„Karlovi to klidně jdi ukázat,“ řekl jsem klidně, opřel se o skříňku a založil si ruce na prsou. „Určitě ho bude hrozně zajímat moje pergola na chatě. Ale když už tam budeš, tak mu rovnou vysvětli, proč se na noční z pátku na sobotu, dvanáctýho února, nahrál do pětiosky externí program z flešky. A proč jsi spotřeboval pět kilo prémiovýho duralu, co měl jít na letecký součástky, abys vyrobil díly pro svýho zeťáka.“
Milan neodtrhl oči od té podložky. Ruka s mobilem mu klesla podél těla.
„To je zmetek,“ hlesl tiše. „Já myslel, že to vyvezli s tříděným odpadem.“
„Nevyvezli. A vsadím se, že v logu stroje to vymazaný nemáš. IT oddělení to zvládne vytáhnout za deset minut, když jim k tomu dá Karel pokyn. Tohle už není o prémie, Milánku. Rozkrádání materiálu a zneužití mašiny je u nás okamžitá výpověď z áčka.“
Koukal na mě, jako by mi chtěl něco říct, snad mi vynadat do sviní, ale nevyšlo z něj nic. Věděl, že má hypotéku na krku a v jeho věku by podobně placenou práci v okolí hledal těžko.
Sehnul se, vzal tu duralovou podložku z lavičky a strčil si ji hluboko do kapsy u kalhot. Mobil vrátil zpátky pod montérky.
„Tak vidíš,“ usmál jsem se. „Já měl housera, ty máš doma hotový díly a všichni jsme spokojený.“
Otočil jsem se k němu zády, shodil ze sebe tričko a natáhl si firemní montérkovou blůzu. Když jsem si zapínal zip, slyšel jsem, jak za sebou Milan potichu zavřel dveře od šatny a odešel na halu. Vzal jsem si z poličky špunty do uší, do hrnku si nasypal instantní kafe a vyrazil pomalu za ním. Víkend jsem měl odpracovaný až nad hlavu, teď si tu jdu na těch dvanáct hodin zase trochu orazit.
