Článek
V sále svítila všechna světla. Na koncích řad visely bílé stuhy, u plátna stál stolek se skleničkami a Antonín v promítací kabině potřetí otíral čisté sklo průzoru. Dole už někdo zkoušel mikrofon. Takový ruch tu nebýval celé roky. Stačilo přivřít oči a mohl si představit, že se nic nezměnilo: před budovou čekají lidé, za chvíli zhasne a on jim ze svého malého pokoje nad hlavami otevře jiný svět. Jenže na stole vedle přehrávače ležely dva disky. Na jednom bylo napsáno Klára a David, na druhém Tereza a Michal. Oba svatební filmy měly začít v šest. Oba páry zaplatily za celý večer. A žádný z nich netušil, že za dveřmi bude muset čekat.
Kabina, ze které řídil večery
Do kina nastoupil Antonín jako mladík. Nosil plechové krabice, zametal kabinu a čekal, až ho starší promítač pustí ke stroji. Když poprvé promítal sám, zapomněl si dojít na večeři. Domů přišel hladový a šťastný. Matce vyprávěl, kolik lidí se smálo, jako by jejich smích zařídil osobně.
Později poznával pravidelné návštěvníky podle míst. Dvě sestry u uličky, učitel s manželkou v sedmé řadě, kluci, kteří si kupovali poslední sedadla a pak se stěhovali dopředu. Antonín neměl vlastní rodinu. Znal ale jména dětí, které nejprve přicházely s rodiči a potom s prvními láskami.
Když obec provoz ukončila, pronajal si budovu a provozoval kino na vlastní účet. Několik let mu lidé opravdu pomáhali. Někdo natřel dveře, jiný přinesl závěsy, o vánočním promítání se přidávaly židle. Antonín tehdy uvěřil, že dokud bude ochotný odemykat, vždycky se najde někdo, kdo přijde.
Jenže přicházeli stále méně. Půjčkou zaplatil topení, další půjčkou starý dluh. Opravy odkládal, zimní program zkrátil na víkendy a v pokladně sedával v kabátu. Když dorazili dva diváci, někdy jim tvrdil, že čeká ještě na další. Nechtěl vyslovit, že už jsou všichni.
Poslední zimu mu majitel budovy oznámil, že nájem neprodlouží. Dům prodával a nový kupec chtěl prázdný sál. Antonín znal termín celé měsíce, přesto začal vyklízení řešit až čtyři týdny před předáním. Sedačky, které kdysi levně koupil od jiného kina, teď nikdo nechtěl ani zdarma.
Dvě zálohy na jedinou sobotu
Firma požadovala za demontáž a odvoz sedaček dvacet tisíc předem. Antonín je neměl. Na polici v kabině stál jeho starý přenosný filmový projektor, památka na letní promítání po vesnicích. Dávno ho nepoužíval; současný obraz obstarávalo jiné vybavení. Sběratel mu za něj nabídl dvaadvacet tisíc, ale Antonín odmítl. Něco jiného ještě vymyslí.
V té době zavolala Klára. S Davidem se seznámili právě v jeho kině a chtěli tu po svatebním obědě pustit krátký film ze společných cest. Potom by v předsálí připili přátelům. Poslední sobota před vyklízením jim vyhovovala. Antonín nabídl celý večer za deset tisíc, předem, včetně přípravy sálu.
Peníze přišly druhý den. Připsanou platbu si prohlížel déle než fotografie, které mu nevěsta poslala. Po týdnech marných telefonátů měl konečně polovinu potřebné částky. Zavolal firmě a rezervoval pondělní odvoz. Zbytek prý doplatí během několika dnů.
Pak se ozvala Tereza s Michalem. Chtěli po obřadu překvapit hosty promítáním sestřihu rodinných záběrů. Také v sobotu, také od šesti. Antonín nejprve řekl, že se podívá do kalendáře. Kalendář přitom ležel otevřený před ním a přes celou sobotu měl napsaná Klářina jména.
Mohl jim nabídnout pátek. Mohl přiznat, že je obsazeno. Místo toho slyšel vlastní hlas, jak potvrzuje volný termín. Klára přece určitě pochopí, že dvě hodiny sem nebo tam nic neznamenají. Její hosté budou po obědě unavení, možná sami uvítají dřívější začátek.
Druhých deset tisíc odeslal firmě ještě týž večer spolu s první platbou. Teprve potom zavolal Kláře. Nešlo by promítání přesunout na čtvrtou? Nešlo. Měli objednaný autobus, fotografa a oběd na druhém konci okresu. Zeptala se, zda se něco stalo. Antonín odpověděl, že jen zkouší upravit přípravy.
Každému slíbil, že ustoupí ti druzí
Další dny věnoval tomu, aby nemusel říct celou pravdu najednou. Michalovi navrhl osmou večer. Ten odmítl, protože měli od devíti kapelu jinde. Kláře zmínil krátkou návštěvu jiné skupiny před jejich programem. Tereze zase naznačil, že se před nimi zdrží několik lidí z odpolední akce.
Ve středu už oba páry věděly, že Antonín něco spletl. Ani jeden však nevěděl co přesně. Kláře do telefonu potvrdil, že sál bude v šest její. Když o hodinu později volal Michal, ujistil ho, že domluvené podmínky platí. Po druhém hovoru vypnul telefon a pustil se do leštění zábradlí.
V pátek přijela Klářina sestra pověsit stuhy. Antonín jí pomáhal a poslouchal, jak nevěsta celé týdny vypráví o návratu na místo první schůzky. Chtěl požádat, aby Kláře něco vysvětlila. Nakonec jen přidržel žebřík. Sestra mu při odchodu poděkovala, že pro ně kino ještě naposledy otevře.
V sobotu ráno přinesla Tereza dva kartony skleniček. Michal si všiml stuh, ale Antonín řekl, že jsou součástí výzdoby. Převzal disk a slíbil, že všechno vyzkouší. Jakmile odešli, položil ho vedle Klářina. Pak dlouho rovnal skleničky na stolku u plátna, ačkoli už stály v pravidelných řadách.
Odpoledne si připravil vysvětlení o druhé místnosti. Předsálí bylo široké, několik hostů by tam chvíli mohlo zůstat. Donesl tam židle a hned je zase odnesl: mezi pokladním okénkem a věšáky nebylo kde postavit ani dvě řady. Přesto nechal dveře otevřené, jako by prostor mohl ještě nějak přibýt.
Večer, který už nešlo posunout
První přijeli Klára s Davidem. Hosté se rozcházeli po sále a Klářina sestra rovnala stuhy, které někdo cestou uvolnil. Antonín vyběhl do kabiny. Pokud začne o deset minut dřív, získá aspoň trochu času. Dole ovšem ještě chyběli rodiče ženicha a Klára chtěla počkat.
Pět minut před šestou zastavila před vchodem další auta. Tereza vystoupila v bílých šatech a Michal otevřel kufr s občerstvením. Antonín je viděl z okna na schodišti. Na okamžik zůstal za záclonou. Potom seběhl dolů a pokusil se je zadržet před dveřmi.
Potřebuje jen malou chvíli, v sále se dokončuje jiná akce. Michal se podíval přes jeho rameno a uviděl Kláru. Nevěsty se nejprve zdvořile usmály. Pak obě začaly vysvětlovat, že mají od šesti pronajaté kino. Antonín mezi nimi držel dveře a nevěděl, které má nabídnout, aby vešla první.
David vytáhl potvrzení rezervace. Michal udělal totéž. Hosté za nimi ztichli a někdo položil tác s koláči na parapet. Antonín ještě navrhl, že se oba filmy pustí za sebou. Klára se ho zeptala, kdy se na takovém programu domluvili. Odpověď neměl.
„Tak nám vraťte peníze,“ řekl Michal.
Antonín se podíval k pokladně. Potom přiznal obě platby i to, že peníze odeslal za vyklízení. Tereza si vzala kabát z opěradla židle. Klára odešla mezi sedačky a zavolala restauraci, kde měli oběd. Když se vrátila, ptala se Davida, zda by se tam mohli aspoň všichni posadit. Na promítání už se nezeptala.
Před odchodem se zastavila u sedmé řady. Sáhla na opěradlo, jako by chtěla určit místo jejich první schůzky, ale sestra na ni zavolala od dveří. Klára jí podala svatební kytici, oběma rukama si nadzvedla sukni a šla ven počítat hosty do autobusu.
Michal domluvil dřívější příjezd do jejich večerního podniku; rodinný film tam pustí na televizi. Dvě skupiny se před vchodem míjely s krabicemi a květinami. Antonín nabízel pomoc s nošením, ale nikdo mu nic nepodal. Obě svatby odcházely a sál zůstával rozsvícený.
Slíbil vrácení peněz do úterý. David se zeptal, z čeho je vezme. Antonín chvíli mlčel, pak ukázal vzhůru ke kabině. Sběrateli zavolal ještě před odjezdem posledního auta. V neděli prodal projektor za původně nabídnutou cenu a v pondělí poslal oběma párům jejich peníze.
Když dělníci uvolňovali sedačky, nosil jim drobné věci z uliček. Pod jedním sedadlem našel bílou stuhu a strčil ji do pytle s odpadem. Nemohl se vymlouvat na to, že do kina nikdo nechodil. Poslední večer přišli všichni, které pozval. Odešli kvůli němu.
Při předání budovy se nový majitel zeptal, zda tu v sobotu ještě promítal. Antonín už otvíral ústa, aby mu vysvětlil, jaký program připravil. Pak se podíval do prázdného sálu.
„Ne,“ řekl. „Nepromítal.“
