Článek
Ve čtvrtek před desátou zazvonil u vrátnice Bedřich. Pod paží nesl starou pracovní bundu a tvářil se stejně jako dřív, když chodil přemlouvat někoho na sobotní přesčas. V továrně už půl roku nepracoval. Z původní výroby zbyla prázdná hala, část skladu si pronajala čalounická firma a od pondělí měla ostrahu přebírat jiná společnost. Sloužila jsem poslední noc a těšila se, že ráno odevzdám klíče i věčně chrčící vysílačku.
Bedřich tvrdil, že mu za bývalou mistrovnou zůstala dřevěná skříňka. Prý tam má fotky, hrnek a pár osobních věcí. Zaváhala jsem, protože jeho jméno na seznamu povolených návštěv nebylo. Připomněl, že to bude na deset minut a ráno už přijede člověk, který ho nezná. Pak se zeptal na manžela. Za jeho nemoci mi kdysi měnil směny, abych nemusela dát výpověď. Pokaždé, když jsme se potom potkali, jsem mu děkovala. Tentokrát mi připadalo trapné začít mu místo pozdravu předčítat seznam návštěv.
Zapsala jsem jeho příchod a šla s ním. Na dvoře mi vyprávěl, že novému nájemci jde práce pěkně od ruky, když dostal všechno připravené. Myslela jsem, že mluví o opravené střeše a nákladním vjezdu. U skladu jsem odemkla ovládání nákladních vrat a zvedla je; tudy se mu bude skříňka odnášet nejsnáze. Rozsvítila jsem a vešla za ním. Skříňka skutečně stála za starou mistrovnou. Bedřich ji ale minul a zamířil k zabaleným sedákům na paletách. Noví nájemci je tam navezli odpoledne.
Zeptala jsem se, jestli mu mám skříňku přinést. Neodpověděl. Odhrnul z jedné palety ochrannou fólii a přejel dlaní po světlé látce. Potom položil bundu na zem a vytáhl z ní plechovku. Až když jsem uviděla barvu na jejím okraji, došlo mi, že si nepřišel pro hrnek. Chtěla jsem mu sáhnout na ruku, ale odstrčil ji a vylil barvu přes horní sedáky. Tmavá skvrna se rozjela po látce. Stála jsem vedle něj s klíči v dlani a několik vteřin jen opakovala jeho jméno.
Utrousil něco o majiteli čalounické firmy. Právě on prý bývalému vedení doporučil, koho při rušení výroby nepotřebují. Pak stáhl fólii z další části zásilky. Řekla jsem mu, že zavolám policii. Když jsem sáhla do kapsy pro telefon, popadl mi druhou ruku a vytrhl svazek klíčů. Udeřil do ovládání vrat. Zůstala jsem mezi ním a paletami, zatímco vrata sjížděla dolů a pruh osvětleného dvora pod nimi se zužoval. Bedřich se otočil zpátky k sedákům a přikázal mi, ať mu nepřekážím.
Najednou jsem se bála tak obyčejně a ošklivě, že mě přestalo zajímat, jestli se na mě urazí. Ustoupila jsem za prázdný vozík a pak šla rychle k bočnímu východu. Zevnitř se otevíral klikou. Bedřich za mnou zavolal, ať nedělám divadlo, ale nešel hned za mnou. Na dvoře jsem nejprve vytočila špatné číslo, protože se mi třásly prsty. Podruhé už jsem se dovolala policii. Řekla jsem adresu, co udělal i že mě chytil za ruku. Pak jsem čekala u brány, odkud jsem viděla na sklad i na příjezdovou cestu.
Bedřich vyšel ještě před příjezdem hlídky. Nesl dřevěnou skříňku a moje klíče držel mezi prsty, jako by je našel na zemi. Zavolal, že přece odchází, tak o co jde. Nešla jsem k němu. Zůstala jsem za brankou vrátnice a řekla mu, že už jsem telefonovala. Položil skříňku na chodník a začal vysvětlovat, že barva půjde dolů. Když přijeli policisté, nechala jsem ho mluvit prvního. V jejich přítomnosti mi vrátil klíče. Potom jsem jednoho z nich zavedla ke skladu. Pod paletou se leskla louže, na sedácích ležela plechovka a vedle ní bunda.
Zbytek směny jsem strávila ve vrátnici. Zavolala jsem vedoucímu ostrahy a novému nájemci, popsala svůj podíl a sepsala na počítači záznam. Nevynechala jsem, že jsem Bedřicha pustila bez povolení. Několikrát jsem začala větu tím, že mi kdysi pomohl, a pokaždé ji smazala. Vedoucí mi po telefonu řekl, že můj postup bude muset řešit. Nepřela jsem se. V pět přijel majitel čalounictví. Vyslechla jsem jeho nadávku, ukázala mu sklad a potom mu uvařila kávu, kterou nechal na stole vystydnout.
Před šestou přišla od Bedřicha zpráva. Chtěl, abych uvedla, že jsme si nerozuměli a celá věc se zbytečně nafoukla. Připsal, že by od nikoho jiného nečekal pomoc, ale ode mě ano. Kolegovi, který mě střídal, jsem právě vysvětlovala, které světlo na dvoře zhasíná se zpožděním. Zprávu jsem mu neukazovala ani jsem ji nesmazala. Bedřichovi jsem odpověděla, že popíšu to, co se stalo. Potom jsem předala službu. Na dotaz, jestli bylo v noci něco zvláštního, jsem tentokrát nezačala obvyklým „v podstatě klid“.
