Článek
Když Jana zvedla dražební číslo naposledy, několik mužů u stěny uznale pokývalo hlavou. Cítila jejich pohledy, Petrovu ruku na svém lokti i lehké chvění papírové kartičky mezi prsty. Osmnáct tisíc. Tolik právě nabídla za šedého holuba, který v přepravce otáčel hlavu a o jejich manželství nevěděl vůbec nic. Před chvílí si ještě představovala, jak Petr doma zavolá synovi a pochlubí se, co mu žena koupila. Teď manžel pustil její loket a odstoupil. Jana si jeho výraz vyložila jako rozpaky člověka, který není zvyklý přijímat velké dárky. Vždycky přece tvrdil, že pro sebe nic nepotřebuje. Tentokrát se rozhodla neposlechnout. Ještě chvíli hleděla dopředu se zdviženou bradou, ačkoli muž vedle ní už neměl oči pro přepravku ani pro ni.
Do domu po Petrově kamarádovi Václavovi přijeli hlavně kvůli jeho ženě. Ta po manželově smrti rušila chov a požádala několik známých, aby pomohli s prodejem ptáků i vybavení. Petr přislíbil účast. Jana se nabídla, že pojede s ním; nechtěla, aby cestou zpátky zůstal sám se vzpomínkami.
O holubech věděla přibližně tolik, že po sobě nechávají stopy na parapetech. Petr je však v mládí choval s otcem a později jezdíval k Václavovi. Vracíval se od něj s prachem na botách a s dobrou náladou, kterou si nosil ještě k večeři. Poslední dva roky už nejezdil. Janě řekl, že se nepohodli.
Nenaléhala. Měla za to, že šlo o některou z jejich nekonečných debat na schůzích spolku. Po Václavově smrti Petr dlouho seděl nad telefonem, než jeho ženě zavolal. Jana v tom viděla lítost nad promarněným časem. Dražba jí připadala jako možnost, jak něco z toho času přinést zpátky.
V kuchyni dostali kávu a talíř s kupovanými záviny. Petr přenesl ze dvora několik prázdných přepravek, pozdravil známé a pak zůstal stát u posledního nabízeného holuba. Jana si všimla, že se sklonil blíž a dlouze se díval na kroužek na jeho noze. Když ho jeden muž oslovil, Petr jen přikývl.
To jí stačilo. Tenhle pro něj něco znamená.
První nabídky Jana sledovala s pobavením. Muži zvedali kartičky skoro líně a člověk vpředu částky opakoval tak klidně, jako by hlásil čas odjezdu autobusu. Petr stál vedle ní s rukama v kapsách. Dražební číslo, které dostali při příchodu pro případ zájmu, držela ona.
U posledního ptáka se přihlásili dva zájemci. Jana počkala, až zazní čtyři tisíce, a přidala další tisíc. Petr se k ní otočil. Zavrtěl hlavou a tiše jí řekl, ať toho nechá. Usmála se na něj. Vždycky ji brzdil, když chtěla utratit něco navíc. Tentokrát budou peníze radostně utracené.
Muž v zelené vestě přihodil. Jana zvedla číslo znovu. Zezadu se ozvalo, že dáma ví, co chce. Několik lidí se zasmálo a jí bylo příjemné, že konečně není jen doprovodem někoho, kdo se vyzná. Začala se v tom malém kruhu cítit skoro jako rovnocenná účastnice.
Petr ji znovu požádal, aby přestala. Už ho slyšela dobře. Jenže při deseti tisících se na ni zelená vesta podívala s úsměvem, který si vyložila jako shovívavost. Najednou nešlo pouze o holuba. Nechtěla číslo položit a stát vedle manžela jako žena, která se nechala na chvíli unést, ale na skutečný nákup nemá.
Při osmnácti tisících muž ustoupil. Jana se zasmála, příliš hlasitě na malou místnost. Petr nic neřekl. Když platila z jejich společného účtu, dívala se na částku jen krátce. Byly to téměř všechny peníze, které měli odložené na zastínění balkonu. Markýzu ale mohou koupit příští rok. Taková příležitost se opakovat nebude.
Vdova jí poděkovala a zeptala se, jestli mají všechno připravené. Jana automaticky odpověděla, že Petr se přece vyzná. Až potom si uvědomila, že doma nemají ani klec.
Cestou Petr nepustil rádio. Přepravka stála vzadu, Jana držela na klíně prázdný kelímek od kávy a čekala na vhodnou chvíli pro veselou poznámku. Nakonec řekla, že jí nemusí hned děkovat. Manžel přibrzdil před křižovatkou a podíval se na ni tak, že kelímek zmáčkla.
Ten holub už u něj doma byl.
Před dvěma lety mu ho Václav přenechal. Petr tehdy dokončil malý holubník na zahradě u otcova domu, kam pořád jezdil pomáhat. Václav mu řekl, ať si ptáka nechá. Petr z toho měl radost; po dlouhé přestávce chtěl mít zase něco vlastního. Janě o tom vyprávěl, ale ona si z hovoru zapamatovala hlavně to, že bude o sobotách pryč.
Potom se s Václavem pohádali při spolkové schůzi. Petr podpořil jiného kandidáta na předsedu, ačkoli Václav počítal s jeho hlasem. O několik dnů později si kamarád přijel pro holuba. Tvrdil, že ho jen půjčil. Petr mu připomněl jejich domluvu, ale Václav natáhl ruku po přepravce a čekal.
Petr mu ptáka vydal. Nechtěl se o něj přetahovat na otcově dvoře. Holubník později rozebral, když se dům prodával a otec se stěhoval do menšího bytu. S Václavem už si nezavolali. Jana tehdy viděla na chodbě složené pletivo a zeptala se, jestli to konečně odveze. Teď si na vlastní otázku vzpomněla.
Zastavili před domem. Petr vypnul motor a zůstal sedět. Na dražbě poznal ptáka a přemýšlel, jestli vdově říct, co se stalo. Pak začala Jana přihazovat. Zbytek jeho příběhu zůstal nevyslovený.
Bránila se, že jí to měl vysvětlit. On připomněl dvě prosby, aby přestala. Jana chtěla namítnout, že přece nemohla vědět proč, ale ta věta tentokrát zněla špatně i jí.
Ještě z auta Petr zavolal známému chovateli, který jim na několik dnů půjčil přenosnou voliéru a přivezl potřebné vybavení. Postavili ji na balkon, kam se vešla jen po odsunutí stolku a obou křesel. Jana přidržovala dveře a s každým dalším přineseným kusem měla větší potřebu vysvětlovat, jak dobře to celé myslela.
Známý vyslechl jen začátek. Potom se zeptal, kdo se o ptáka bude starat. Jana ukázala na Petra. Manžel odložil prázdnou přepravku a zadíval se na ni. Pomalu stáhla ruku. Zeptala se chovatele, co jim ještě musí ukázat, a tentokrát zůstala u voliéry také ona.
Následující ráno vstala s Petrem. V županu držela misku, zatímco otvíral voliéru. Holub se přesunul na druhou stranu a oba sledoval s nedůvěrou. Jana ustoupila, narazila bokem do složeného křesla a vysypala část krmení do pantofle. Petr se poprvé od dražby krátce zasmál. Přidala se příliš ochotně, ráda by z toho udělala veselou příhodu.
Jenže smích nevydržel do večera. Po práci bylo třeba znovu vyjít na balkon, uklidit a zkontrolovat všechno podle domluvy s chovatelem. Jana měla schůzku s kamarádkou, Petr chtěl jet za otcem. Oba čekali, že to tentokrát zařídí ten druhý. V kuchyni ležely drobky z rychlé večeře a za dveřmi něco zašustilo.
Jana si už vzala kabelku, když se Petr obul a sáhl po klíčích od auta. Zeptala se, kdy se vrátí. Nevesele se usmál a připomněl, že otci slíbil pomoc ještě před dražbou. Zavolala kamarádce, že přijde později. Při hovoru se málem vymluvila na Petra, ale nakonec řekla jen, že něco musí dodělat.
Třetí den pořídila fotografii holuba. Chtěla ji poslat synovi s vtipem o nejdražším novém členu domácnosti. Neodeslala ji. Představila si, jak bude příští neděli u oběda líčit dražbu a čekat, až se ostatní zasmějí. Fotku zavřela a telefon položila na kuchyňskou linku.
Petr chodil k ptákovi i mimo krmení. Jana ho jednou zahlédla přes sklo, jak stojí s rukama opřenýma o zábradlí a tiše na něj mluví. Večer se zeptala, jestli si ho nakonec nechce nechat. Manžel zavrtěl hlavou. To, že mu na zvířeti záleží, ještě neznamená, že chce znovu chovat holuby.
Chovatele, který jim pomohl, požádali o kontakt na někoho, kdo by o ptáka stál. Ozvala se žena z vedlejšího okresu. Přijela v neděli, prohlédla si ho a nabídla šest tisíc. Jana měla připravený doklad z dražby. Položila ho na stůl a řekla, kolik zaplatila.
Žena přikývla, ale nabídku nezvýšila. Na dražbě nebyla a s jejich cenou nic udělat nemůže. Mluvila bez výsměchu, což Janě vzalo možnost se urazit. Přesto ji napadlo zavolat muži v zelené vestě. Vždyť sám nabízel skoro tolik jako ona. Petr jí podal telefon a řekl, ať to zkusí, pokud chce ještě pokračovat.
Jana telefon nepřevzala. Chvíli uhlazovala doklad na stole, potom jej přeložila a schovala do zásuvky. Chovatelky se zeptala, zda může ptáka odvézt hned. Pomohla jí odnést přepravku k autu a vrátila se na balkon pro poslední věci. Petr zůstal u dveří a čekal, až bude hotová.
Peníze vložila zpátky na společný účet. Rozdíl byl větší, než si dovolovala představit, když v dražební místnosti přihazovala po tisících. Petrovi navrhla, že jej postupně doplní ze svých peněz na osobní útraty. Přijal to. Neprohlásil, že je to jedno, ani ji nezačal utěšovat příběhem o tom, jak se každý někdy splete.
Prázdná voliéra zůstala na balkoně ještě týden, protože její majitel odjel. Křesla stála složená vedle ní. Když se Jana večer protahovala kolem konstrukce s košem prádla, připadala jí mnohem větší než v den, kdy do ní nastěhovali holuba. V neděli ji vyčistili a vrátili. Stolek pak mohli znovu přisunout k zábradlí.
O Václavovi začal Petr mluvit už během toho týdne. Nevedl s Janou další hádku. Při mytí nádobí jí vyprávěl o někdejší společné cestě, při níž jim došlo palivo, a o kamarádově protivném zvyku opravovat cizí věty. Jana poslouchala. Překvapilo ji, že se do jedné vzpomínky vejde člověk, kterého měl rád, i muž, který mu ublížil.
Chtěla mu říct, že ho mrzí hlavně to, že se nestihli usmířit. Už se nadechovala. Pak Petr začal vyprávět, jak se při té cestě pohádali o prázdný kanystr a druhý den se tomu smáli. Podala mu další mokrý talíř. Otázku, kterou měla připravenou, si zatím nechala pro sebe.
Následující sobotu seděli na balkoně na vrácených místech. Bez markýzy museli křesla posunout do úzkého pruhu stínu. Petr vytáhl z telefonu fotografii, na které stáli s Václavem před starým holubníkem. Janu napadlo navrhnout, že ji nechá vytisknout. Mohla by koupit i rámeček a položit ho Petrovi na stůl.
Místo toho se zeptala, kdo je vyfotil.
Petr si snímek přiblížil. Chvíli pátral v paměti, potom ukázal na stín v dolním rohu. To byl Václavův syn, tehdy ještě kluk. Jana si odsunula hrnek, aby na displej lépe viděla, a Petr začal vyprávět, jak dlouho ho tam tenkrát přemlouvali, aby vůbec přišel.
