Článek
Ten dům v Rudné u Prahy byl přesně to, co Klára hledala poslední dva roky. Menší novostavba, francouzská okna do zahrady, dost místa na to, aby tam mohla mít svou vysněnou pracovnu. Když jsme tam na konci ledna stáli s makléřem na prohlídce, viděl jsem, jak jí svítí oči. Já se tvářil zúčastněně, občas jsem poklepal na zeď, jako že kontroluju zdivo, a odkýval jí, že ta šedá dlažba v předsíni je fakt super.
„Je o to obrovský zájem,“ nasadil makléř tu klasickou písničku, když jsme stáli u auta. „Majitel chce podepsat rezervační smlouvu do pátku. Jinak voláme dalším zájemcům.“
Klára byla nervózní. Cestou zpátky do Prahy celou dobu mačkala telefon v ruce.
„Tome, my to musíme vzít. Je to dokonalý,“ otočila se na mě na semaforech na Zličíně. „Já vím, že jsme ještě nebyli v bance, ale oba máme smlouvu na neurčito. Těch sto padesát tisíc za rezervaci můžu poslat ze svého spořáku hned zítra ráno. Ty bys pak ze svého zaplatil kuchyň a vybavení, jak jsme se bavili, ne?“
Usmál jsem se na ni, pohladil ji po koleni a řekl: „Jasně. Jestli to tak cítíš, jdeme do toho. Moje peníze se stejně uvolní z termíňáku až na podzim, takže by mi to takhle vyhovovalo.“
To s tím termínovaným vkladem byla samozřejmě lež jako věž. Já žádné úspory neměl. Dělám servisního technika vzduchotechniky a na papíře mám třicet čistého, zbytek beru na ruku v dietách a melouchách. Co ale Klára, na rozdíl od makléře a banky, nevěděla, byl fakt, že se za mnou táhne zhruba tři sta tisíc dluhů. Zbylo mi to z doby, kdy mi bylo pětadvacet, zkoušel jsem rozjet e-shop s autodoplňky a tak nějak jsem ignoroval obsílky od sociálky a zdravotní pojišťovny. Skončilo to dvěma menšími exekucemi, které sice pomalu splácím, ale v registrech svítím jak vánoční stromeček.
Říct jí to rovnou znamenalo poslouchat třítýdenní hysterický záchvat a nekonečné kázání o finanční gramotnosti. Na to jsem prostě neměl nervy. Potřeboval jsem, aby ten dům chtěla tak moc, že už nebude cesty zpět.
O tři týdny později jsme měli domluvenou schůzku u finančního poradce v Karlíně. Klára to celé oběhala, roztřídila podklady do barevných desek a tvářila se jako manažerka roku. Abych jí udělal radost, zastavil jsem se po cestě z práce v její oblíbené pekárně. Koupil jsem jí flat white do kelímku a ten předražený pistáciový croissant, co má tak ráda. Když jsem jí to před kanceláří podával, dala mi pusu a řekla, že jsem ten nejlepší chlap pod sluncem. Fakt jsem jí to v tu chvíli přál.
Poradce, pan Jílek, byl takový ten úlisný typ v modrém obleku. Prvních dvacet minut do nás hustil grafy o úrokových sazbách. Já srkal kafe a přikyvoval. Klára si dělala poznámky do bloku.
Pak Jílek otočil monitor k nám. „Tak, udělal jsem nám rychlý prescoring, abychom viděli, jak na tom jsme v registrech, než to pošleme na centrálu.“
Klára se narovnala v křesle. Jílek se usmál, klikl myší a pak ten úsměv trochu povadl. Odkašlal si. Podíval se na mě, pak na Kláru a zase na mě.
„Pane Tichý… vám tam něco visí. Dva aktivní záznamy. Vymáhání pohledávek. Banka nám vás jako spoludlužníka automaticky vyřadila. Systém vás vůbec nepustí dál.“
V kanceláři nastalo hrobové ticho. Bylo slyšet jen to, jak venku projela tramvaj.
Klára zmateně zamrkala. „To musí být nějaký omyl. Tomáš žádné dluhy nemá. Viď?“
Podívala se na mě. Já si v klidu opřel lokty o stůl, sepjal ruce a udělal mírně otrávený obličej. „Jo, to bude ta stará blbost ze živnosťáku. Sociálka mi tam kdysi něco špatně naúčtovala a já to nestihl vyřešit. Že z toho udělali exekuci, to je pro mě novinka. Víte, jak fungují tyhle úřady.“
Jílek si posunul brýle. „Je to tam vedené už pět let, pane Tichý. Celkem přes tři sta tisíc. A je k tomu připojený i nějaký spotřebitelský úvěr.“
Kláře z obličeje zmizela veškerá barva. Ruku, ve které držela propisku, pomalu stáhla pod stůl. Viděl jsem, jak jí nabíhá žíla na krku. Neřekla vůbec nic. Jen zírala do těch Jílkových grafů.
Poradce se snažil zachránit situaci. „Nicméně, paní Kláro, vaše příjmy jsou nadprůměrné. Pokud byste o dům žádala sama, bez partnera, banka by vám tu hypotéku s největší pravděpodobností schválila. Jen by celá nemovitost musela být napsaná pouze na vás.“
„My si to musíme rozmyslet,“ řekla Klára ledově, zvedla se a vzala si kabát.
Do auta jsme šli beze slova. Já šel krok za ní a díval se, jak vzteky dupe do dlažebních kostek. Jakmile zapadla na sedadlo spolujezdce a já zavřel dveře, bouchla to.
„Tři sta tisíc?! Ty mi tři roky tajíš exekuce?!“ zařvala tak, že se mi zalesklo v uších. Praštila do palubní desky. „Celou dobu ze sebe děláš zodpovědnýho chlapa a necháš mě zaplatit rezervační poplatek na dům, o kterým víš, že si ho nemůžeme koupit?!“
Nastartoval jsem, hodil tam jedničku a klidně vyjel z parkovacího místa. „Kláro, prosím tě, neječ. Děláš z komára velblouda. Je to stará věc. Normálně to splácím, jen mi to strhávají z účtu, který nepoužívám, tak to neřeším. Nechtěl jsem tě tím zbytečně stresovat.“
„Nechtěl stresovat?!“ chytla se za hlavu a začala brečet. „Víš, co jsi udělal? Ty jsi mě podvedl! Hned zítra ráno volám makléřovi, že z toho odstupujeme. Tohle je konec, Tome.“
Zastavil jsem na červenou a s klidem se na ni podíval.
„Klidně mu zavolej,“ řekl jsem vyrovnaně. „Ale přečti si tu rezervační smlouvu, co jsi podepsala. Těch sto padesát tisíc je nevratných. Pokud to zrušíme, tvoje úspory propadnou realitce. Je to tvoje volba.“
Zadržela dech. Slzy jí tekly po tvářích, ale v očích měla čistou paniku. Došlo jí to. Makléř ji tehdy tlačil do podpisu a ona si nevynutila dodatek o vrácení poplatku v případě nezískání úvěru. Byla si totiž naprosto jistá, že s našimi příjmy to projde.
„Ty jsi to věděl,“ zašeptala. „Ty jsi celou dobu věděl, že tě banka zamítne. A nechal jsi mě zaplatit tu rezervaci schválně.“
Povzdechl jsem si a hodil blinkr doprava. „Nevěděl jsem, že to vyskočí až takhle blbě. Ale podívej se na to logicky. Dům se ti líbí. Chtěla jsi ho. Jílek ti řekl, že to na sebe dostaneš. Tak si prostě vezmi hypotéku sama, dům bude tvůj, já ti budu každý měsíc posílat půlku splátky v hotovosti a nic se vlastně nemění.“
Dívala se z okna ven a zhluboka oddechovala. Snažila se vymyslet únikovou cestu. Mohla si půjčit od rodičů, aby zalepila tu díru po rezervaci, ale to by znamenalo přiznat matce, že si nabrnkla dlužníka. Na to byla Klára moc pyšná. Mohla mě vyhodit, ale ztratila by svoje peníze a dům, do kterého se zamilovala. Věděl jsem, že nakonec zvolí cestu menšího odporu. Klára totiž neumí prohrávat peníze.
O dva měsíce později jsme přebírali klíče od domu v Rudné.
Klára měla za sebou kolečko pekla s bankou, dokládáním příjmů a odhadci. Byla podepsaná pod dluhem šest milionů, na který bude dřít dalších třicet let. Já neměl na krku nic. Papírově jsem tam byl jenom na návštěvě.
Byl pátek odpoledne. Zrovna jsme z dodávky vykládali krabice. Klára stála uprostřed obýváku, vlasy měla stažené do zpoceného culíku a unaveně zírala na holé stěny. Oči měla prázdné. Podal jsem jí krabici s nádobím a rozhlédl se po místnosti.
„Víš co?“ řekl jsem a opřel se o futra. „Jak se na to tak dívám, tu předsíň budeme muset přemalovat. Ta šedá na mě působí hrozně studeně. Zítra zajedu do hobbymarketu pro nějakou béžovou. Dáš mi na to hotovost, že jo?“
Zavřela oči a beze slova mi vzala krabici z rukou.
