Článek
V české politice se občas objeví nápad, který zní nejdřív skoro manažersky. Stát má firmu. Firma má hodnotu. Někdo o ni má zájem. Cena může být vysoká. Tak proč se na to nepodívat? Jenže pak se ukáže, že tou firmou není hotel u přehrady ani sklad starých služebních aut, ale Explosia, pardubický výrobce výbušnin, střelivin a prachů.
A najednou už to není tabulka v Excelu. Je to otázka bezpečnosti státu.
Premiér Andrej Babiš po návštěvě Explosie řekl, že stát uvažuje o jejím prodeji. Zájem podle něj projevila Francie prostřednictvím prezidenta Emmanuela Macrona, ale i další evropské firmy. Babiš zároveň uvedl, že Explosii se daří, výnos z případného prodeje by mohl být extrémně vysoký a peníze by se možná daly použít na investice započitatelné do plnění závazků vůči NATO.
Na papíře to může vypadat elegantně. Máme problém s obrannými výdaji, prodáme něco drahého a najednou bude na procenta. Jenže v reálném světě je to podivná obranná matematika. Aby stát ukázal, že bere obranu vážně, zbavil by se podniku, který vyrábí věci potřebné právě pro obranu.
To není strategie. To je marnivost převlečená za strategii.
Explosia není obyčejná fabrika. Vyrábí průmyslové trhaviny, bezdýmné prachy, komponenty pro munici, speciální pyrotechnické výrobky a je spojená i se slavným Semtexem. Dnes už Semtex není její hlavní obchodní příběh, ale symbolicky se té firmy pořád drží. A hlavně: Evropa po ruské invazi na Ukrajinu znovu objevila, že munice, prachy, výbušniny a výrobní kapacity nejsou nudná průmyslová příloha k politickým projevům. Jsou to věci, bez kterých se bezpečnost nedá odhlasovat.
Tady se láme celý spor. Nikdo rozumný nemusí tvrdit, že stát má navždy vlastnit všechno, co kdy koupil. Stát nemá být muzeum majetkových podílů. Jenže některé podniky nejsou důležité proto, že zrovna vydělávají. Jsou důležité proto, že ve špatné době rozhodují o tom, jestli něco umíme vyrobit sami, nebo musíme stát ve frontě u někoho jiného.
A u zbrojního a muničního průmyslu dnes špatná doba není hypotéza. Je to realita za hranicemi Evropy.
Babiš říká, že pokud by se Explosia prodávala, muselo by to být za extrémně dobrých podmínek pro stát a se zachováním nějaké pozice kvůli vztahu firmy k české armádě. Jenže zároveň zaznělo, že kritériem má být cena. A právě tady by měla začít blikat výstražná světla.
Cena je důležitá. Ale u strategického podniku nemůže být jedinou logikou. Kupující může nabídnout hodně peněz, protože ví, že nekupuje jen budovy, stroje a značku. Kupuje si kapacitu, know-how, lidi, místo v dodavatelském řetězci a vliv na výrobu, kterou dnes potřebuje půl Evropy. To všechno má hodnotu právě proto, že to nejde rychle postavit znovu na zelené louce.
Prodat takovou firmu a říct, že výnos pomůže s NATO, je politicky svůdné. Číslo se dá ukázat. Peníze se dají započítat. Tisková konference se dá odmluvit. Jenže obrana není jednorázová sbírka. Je to schopnost, která má držet i za pět, deset nebo patnáct let.
Jednorázový výnos zmizí. Ztracená kontrola může zůstat.
Na celé věci je navíc zvláštní historická ozvěna. Explosia patřila do skupiny Agrofert, kterou ovládal Andrej Babiš. Stát ji v roce 2002 získal zpět mimo jiné s argumentem, že jde o podnik významný pro bezpečnost země. V roce 2014 pak vláda na Babišův návrh přesunula Explosii z ministerstva financí pod ministerstvo průmyslu a obchodu, aby se předešlo střetu zájmů, protože firma spolupracovala s tehdy Babišovou Synthesií.
To neznamená, že dnešní úvaha o prodeji je automaticky podezřelá. Znamená to ale, že by vláda měla být dvojnásob opatrná. U firmy s takovou historií nestačí říct: může to hodit hodně peněz. Čtenář i občan mají právo slyšet víc. Proč právě teď? Proč v době, kdy obranný průmysl nabývá na významu? Proč má být prodej lepší než rozvoj firmy ve státních rukou? Jak by stát zajistil dodávky pro armádu? Jakou kontrolu by si ponechal? Co přesně znamená „nějaká pozice“?
Protože „nějaká pozice“ není bezpečnostní strategie. To je slovní mlha.
Zastánci prodeje mohou namítnout, že francouzský státní zájemce by nebyl bezpečnostní hrozba. Francie je spojenec, člen NATO i Evropské unie. To je férový argument. Prodej do Ruska nebo Číny by byl úplně jiný příběh. Jenže i mezi spojenci platí, že každý stát si v krizi nejdřív hlídá vlastní kapacity, vlastní armádu a vlastní politické priority.
Strategická autonomie není nedůvěra ke spojencům. Je to pojistka pro chvíli, kdy mají všichni najednou stejný problém a stejný nákupní seznam.
Opozice už prodej kritizuje jako krátkozraký a nebezpečný. V tomhle má snadnou munici, skoro doslova. Vláda, která zároveň vysvětluje, jak vážně bere NATO, nemůže lehce nadhodit prodej výrobce výbušnin jako jeden z možných způsobů, jak si pomoci s obrannými výdaji. To zní, jako kdyby si stát chtěl splnit domácí úkol tím, že prodá učebnici.
Největší problém ale není samotná debata o vlastnictví. Ta může být legitimní. Problém je rychlost a lehkost, s jakou se strategická otázka promění v obchodní nápad. Jako by bezpečnost byla jen další rozpočtová kolonka, kterou lze vylepšit jednou větší transakcí.
Stát má samozřejmě počítat. Ale nemá počítat jen peníze. Má počítat i závislosti, rizika, výrobu, lidi, know-how a možnost rozhodovat v krizi. To jsou položky, které se do jedné prodejní ceny nevejdou, ale když o ně člověk přijde, najednou zjistí, že byly dražší než celá transakce.
Explosia možná může mít strategického partnera. Možná potřebuje investice. Možná má smysl debatovat o nějaké formě spolupráce s evropským obranným průmyslem. Ale jestli má být základní otázkou „kolik za ni kdo dá“, pak jsme nezačali strategickou debatu. Začali jsme aukci.
A u továrny na výbušniny je aukční kladívko dost nebezpečný nástroj.
