Firma šetřila na chlazení a uniklo 40 tun jedu. V Bhópálu se 20 000 lidí udusilo ve vlastní posteli

Na severním okraji Bhópálu, hlavního města indického státu Madhjapradéš, stojí za vysokou zdí s ostnatým drátem troska továrny. Zdí prorostly pnoucí rostliny, uvnitř areálu vegetace pokryla rezavé potrubí a beton. Nádrž, ze které v noci z 2. na 3. prosince 1984 uniklo čtyřicet tun plynu, nese označení E610 a dodnes fyzicky stojí. Vzduch u továrny má podle místních průvodců pořád sladkou chemickou příchuť.

Za zdí, o ulici dál, začínají slumy Jayaprakash Nagar, Kazi Camp a Chhola Kenchi. Chudinské čtvrti s nízkými cihlovými domy, úzkými uličkami a otevřenými stokami. Lidé tam pijí vodu z veřejného vodovodu, který sem obec přivedla až v roce 2014 — třicet let po katastrofě. Do té doby tekla dětem do hrnků podzemní voda, ve které měřili vědci koncentrace rtuti, chlorovaných pesticidů a dioxinů až šest milionkrát nad normou WHO.

Hlavní vlakové nádraží Bhopal Junction stojí od továrny pouhý kilometr jihovýchodně. V noci 3. prosince 1984 tam utíkaly stovky obyvatel slumů. Nevěděli, že vítr fouká stejným směrem.

Výroba insekticidu Sevin v Bhópálu začala v roce 1969. Továrnu postavila americká firma Union Carbide Corporation jako dceřinou společnost Union Carbide India Limited, ve které držela padesát celých devět desetin procenta. Zbytek vlastnili indičtí investoři a státem kontrolované banky. Od roku 1979 se v areálu vyráběl vstupní surový methylisokyanát, zkratkou MIC. Silně reaktivní, smrtelně jedovatá kapalina. Směrnice Union Carbide předepisovala skladovat ji při teplotě nula stupňů Celsia.

V prosinci 1984 byla skladovací nádrž E610 naplněna čtyřiceti tunami MIC. Chladicí systém nádrže byl odstaven od ledna 1982. Freon z něj byl odčerpán v červnu 1984. Z úsporných důvodů.

Vent Gas Scrubber, věž, která měla v případě úniku plyn neutralizovat louhem, byla od konce léta vyřazená. Cirkulační pumpa nefungovala. Flare Tower, vysoká spalovací věž pro kontrolované spálení uniklého plynu, ležela tři měsíce v opravě kvůli korozi. Tlakové alarmy v nádržích nefungovaly čtyři roky. Počet operátorů v sekci MIC byl snížen z dvanácti na šest. Bezpečnostní školení zkráceno.

Dne 2. prosince 1984 kolem půl desáté večer zahájila směna rutinní čištění potrubí tlakovou vodou. Slepou přírubu, která měla při tom oddělit jednu část systému od druhé, kdosi vyjmul. Voda se netěsnostmi dostala do nádrže E610.

MIC a voda spolu reagují silně exotermicky. Teplota v nádrži začala stoupat. Ve čtvrt na jednu ráno 3. prosince překročila dvacet pět stupňů Celsia, horní hranici stupnice teploměru. Tlak vystřelil na čtyřnásobek povolené hodnoty. Masivní betonová deska nad nádrží popraskala.

Bezpečnostní ventil se otevřel mezi půl jednou a jednou ráno. V následujících devadesáti minutách uniklo do atmosféry čtyřicet tun methylisokyanátu a směs sekundárních produktů — nejspíš fosgen, kyanid vodíku, oxidy dusíku. Plyn vyletěl ve výšce třiceti tří metrů nad zem. Vodní sprcha, která měla unikající plyn smýt k zemi, sahala jen do patnácti metrů. Stala se přebytečnou dekorací.

Teplota venku byla jedenáct stupňů, klidná noc. Slabý vítr foukal na jihovýchod. MIC je přibližně jedenapůlkrát těžší než vzduch. Oblak se držel u země a postupoval k jihu, k nejbližším slumům.

V Jayaprakash Nagaru, vzdáleném sto metrů přes silnici, spali lidé v cihlových domcích. Ženy, děti, staří. Mnozí se ve spánku začali dusit dřív, než stihli vstát. Otevřeli oči a neviděli — plyn pálil spojivky až k oslepnutí. V plicích se jim v průběhu několika minut vytvořil akutní edém. Zdravý dospělý člověk se v Jayaprakash Nagaru v půl jedné v noci udusil ve vlastní posteli.

Ti, kdo se stihli probudit, utíkali v panice do ulic. Mnozí mířili na otevřené prostranství před hlavním nádražím — přirozený instinkt v hustě osídleném slumu. Tím ovšem zamířili přesně po směru větru, na jihovýchod. Stanice Bhopal Junction se do čtyř ráno proměnila ve shromaždiště umírajících.

Přednosta stanice Ghulam Dastagir pochopil, co se děje, a zastavil vjezd přijíždějících vlaků. Zachránil tím pravděpodobně další stovky cestujících.

Prvním člověkem, který uvnitř továrny zemřel na chemický únik, byl dělník Mohammad Ashraf. V prosinci 1981 ho při výměně vadné příruby v sekci výroby fosgenu zasáhl unikající plyn. Zemřel 25. prosince 1981 v nemocnici Hamidia. Ashraf byl přítelem bhópálského novináře Rajkumara Keswaniho.

Keswani psal pro týdeník Rapat, vydávaný v hindštině. Začal Union Carbide sledovat. Mluvil s bývalými i současnými pracovníky, dostal se k interním bezpečnostním zprávám. Dvacátého šestého září 1982 publikoval článek pod titulkem „Zachraňte, prosím, toto město“. Prvního října 1982 druhý: „Bhópál sedí na kraji sopky“. Osmého října 1982 třetí: „Jestli nepochopíte, vyhynete“. Psal, že v továrně dříve či později dojde ke katastrofě.

Úřady nezareagovaly. Premiér svazového státu Madhjapradéš Arjun Singh varování dva roky ignoroval. V roce 1984, několik měsíců před katastrofou, publikoval Keswani poslední varování v celoindickém Indian Express. Union Carbide tehdy novináři odmítl komentář.

Rajkumar Keswani přijal o rok později cenu B. D. Goenky za tuto žurnalistickou práci. Ve své řeči řekl, že je možná prvním laureátem oceněným za to, že selhal — varoval, ale ničemu nezabránil. Keswani zemřel 21. května 2021 ve věku sedmdesáti let na COVID-19.

Ráno 3. prosince 1984 se v Bhópálu dalo chodit po ulicích jen s mokrou rouškou před obličejem. Ulice byly plné mrtvol lidí, buvolů, krav, psů. Z nebe padali ptáci. Úroda v okolních polích pomřela.

Hamidia Hospital, hlavní městská nemocnice, přijala do patnácti hodin přes dvacet tisíc pacientů. Lékaři neměli antidotum. Nevěděli ani, čemu čelí. Union Carbide informoval Hamidii postupně: nejdřív šlo o únik amoniaku, pak o fosgen, nakonec o MIC — látku, kterou v indických univerzitních osnovách nikdo neznal. Nitrožilní tiosíran sodný, možný protijed proti současnému kyanidu vodíku, se zvažoval, ale vedení továrny ho oficiálně nedoporučilo. Lékaři improvizovali, pacienti umírali.

Mohammad Karim řídil toho rána popelářský vůz. Novinářům po letech pověděl, jak vypadal jeho den: „Do jednoho vozu jsme naložili sto dvacet těl. Naplnili a vyprázdnili jsme ho pětkrát za den. Aut bylo ve službě osm. Za první dny zemřelo nejméně patnáct, dvacet tisíc lidí.“

Cloth Merchants Association, sdružení bhópálských obchodníků s textilem, eviduje, že za první tři dny po úniku prodali sedm až deset tisíc pohřebních muslimských rubášů. Nezávislé měřítko skutečného počtu mrtvých.

Indičtí fotografové Raghu Rai a Pablo Bartholomew dorazili na místo nezávisle 4. prosince 1984. Oba pracovali na stejném hromadném pohřbu. Z různých úhlů zachytili stejný okamžik — ruku muže zasypávajícího hlínou tvář malé holčičky. Bartholomewova barevná verze snímku vyhrála v roce 1985 World Press Photo of the Year. Raghu Rai fotil černobíle a do světa rozeslal mimo soutěž svou paralelní verzi téhož. Fotografii dodnes nazývají „Burial of an Unknown Child“. Identita dítěte ani otce se nikdy nezjistily.

První oficiální číslo indické vlády z prosince 1984 uvedlo dva tisíce dvě stě padesát devět mrtvých. Vláda Madhjapradéše zvýšila číslo v roce 1991 na tři tisíce sedm set osmdesát sedm. K roku 2024 uznává indická vláda přes dvacet tisíc úmrtí v souvislosti s únikem. Aktivistické skupiny — Sambhavna Trust, Bhopal Gas Peedit Mahila Udyog Sangathan, International Campaign for Justice in Bhopal — odhadují celkem třicet tisíc mrtvých v noci úniku a v letech následujících.

Pět set tisíc lidí má od roku 1984 potvrzené trvalé poškození zdraví. Výraz „potvrzené“ přitom implikuje, že museli při místopřísežném prohlášení předložit doklady a podstoupit vyšetření — což v bhópálských slumech nebyla rutinní operace.

Warrenu Martinu Andersonovi, generálnímu řediteli Union Carbide Corporation v New Yorku, bylo v prosinci 1984 třiašedesát let. Narozen 29. listopadu 1921 v Brooklynu, syn švédských imigrantů, vzděláním chemik. Převzal vedení Union Carbide v roce 1982 a proměnil ji v ekonomicky rostoucí nadnárodní pesticidový podnik.

Čtvrtého prosince 1984 přiletěl Anderson do Indie. Chtěl na místě prošetřit, co se stalo. Zadržela ho indická policie na bhópálském letišti 7. prosince. Odvezli ho do hostinského domu společnosti Union Carbide India. Obvinili ho z usmrcení z nedbalosti, způsobení těžké újmy a otrávení zvířat. Rozkaz k zatčení vydal Chief Minister Arjun Singh.

Během šesti hodin byl Anderson propuštěn na kauci dva tisíce sto dolarů. Odletěl státním letadlem Indian Airlines do Dillí a odtud prvním letem do New Yorku. Arjun Singh po letech odmítal vysvětlovat, kdo propuštění autorizoval. Té noci byl sám mimo Bhópál.

Indický soud vyhlásil Andersona uprchlým obviněným 1. února 1992. K soudu se nikdy nedostavil. Extradiční žádosti indické vlády americké Ministerstvo spravedlnosti zamítlo v letech 2004 a 2011, pokaždé s odkazem na technické nedostatky žádosti.

Warren Anderson zemřel 29. září 2014 ve věku dvaadevadesáti let v pečovatelském domově ve Vero Beach na Floridě. Rodina úmrtí neohlásila. New York Times se o něm dozvěděl z nekrologu v místním floridském týdeníku.

Čtrnáctého února 1989 uložil indický Nejvyšší soud Union Carbide Corporation zaplatit čtyři sta sedmdesát milionů dolarů indické vládě jako konečné urovnání civilních nároků. Firma částku uhradila 23. března 1989.

Z těch čtyř set sedmdesáti milionů dolarů připadlo rodině mrtvého v průměru dva tisíce dolarů. Zranění dostali padesát dolarů na osobu. Rodiny, které dokázaly prokázat nejtěžší trvalé postižení, dostaly čtyři tisíce. Indičtí právníci tyto částky později srovnávali s průměrnou americkou životní pojistkou z téhož období, která činila pro padesátiletého muže přes sto tisíc dolarů.

Šestého února 2001 koupila společnost Dow Chemical Company Union Carbide Corporation za devět celých tři desetiny miliardy dolarů. V prvních tiskových prohlášeních Dow uvedl, že „získal firmu, nikoli její závazky“. O Bhópálu odmítl mluvit.

Sedmého června 2010 odsoudil soud první instance v Bhópálu sedm bývalých manažerů Union Carbide India, všech indických občanů, za smrt z nedbalosti. Trest: dva roky vězení a pokuta sto tisíc rupií (cca dva tisíce sedm set dolarů). Proces trval třiadvacet let. Původní obvinění znělo na zabití s možností deseti let vězení — v roce 1996 ho Nejvyšší soud zredukoval na nedbalost s maximem dvou let. Všech sedm odsouzených dostalo stejnou kauci, jakou měl kdysi Anderson, a opustilo budovu soudu během několika hodin. Žádný do vězení skutečně nenastoupil.

Mezi odsouzenými byl Keshub Mahindra, bývalý předseda správní rady Union Carbide India bez výkonných pravomocí, patriarcha Mahindra Group a jeden z nejvlivnějších indických průmyslníků. Zemřel ve svém bytě v Bombaji v dubnu 2023 ve věku devadesáti devíti let. Nikdy ani den nestrávil ve vězení.

Indická vláda podala v roce 2010 k Nejvyššímu soudu přezkumný návrh. Požadovala dodatečné odškodnění 78,44 miliardy rupií — zhruba miliardy dolarů — od Dow Chemical. Argumentovala tím, že původní urovnání z roku 1989 podcenilo počet obětí. Čtrnáctého března 2023 pětičlenný ústavní senát Nejvyššího soudu návrh zamítl. Zdůvodnění: od urovnání uplynulo čtyřiatřicet let a původní částka byla podle soudu dostatečná.

Zdroje: