Článek
V druhé polovině šedesátých let žil v Henry Doorly Zoo v americké Omaze samec orangutana sumaterského jménem Fu Manchu. Pro personál nebyl výjimečný jen svou velikostí nebo povahou. Brzy se ukázalo, že má mimořádnou schopnost řešit problémy, které lidé kolem něj považovali za vyřešené.
Ošetřovatelé začali opakovaně nacházet Fu Manchua a další orangutany mimo uzavřený výběh. Dveře, které je oddělovaly od technického zázemí zoo, měly být zamčené. Přesto se ráno otevíraly.
Zpočátku to vypadalo jako lidská chyba. Někdo snad zapomněl dveře zajistit, špatně zkontroloval zámek nebo přehlédl chybu v bezpečnostním postupu. Jenže záhada se opakovala tak často, že bylo stále obtížnější svalovat ji na nedbalost personálu.
Orangutani se přitom nechovali jako zvířata ve zběsilém útěku. Neopouštěli areál a nevyhledávali střet s lidmi. Obvykle se drželi poblíž výběhu, seděli ve stromech nebo prozkoumávali okolí. Když je ošetřovatelé našli, dali se většinou odvést zpátky bez většího odporu.
Drát schovaný za rtem
Zlom přišel ve chvíli, kdy si ošetřovatel všiml něčeho neobvyklého. Fu Manchu mířil ke dveřím s kouskem drátu v ústech.
Nešlo o klasický paklíč v lidském smyslu, ale o krátký kus drátu ohnutý do tvaru, kterým dokázal manipulovat se západkou dveří. Podle vzpomínek pracovníků zoo si jej schovával mezi spodní ret a dáseň. Když ho nikdo nepozoroval, drát vytáhl a použil ho k otevření dveří.
Tím se vysvětlilo, proč žádná kontrola zámku ani dohled nad personálem dlouho nevedly k výsledku. Problém nebyl v tom, že by někdo dveře nechával otevřené. Problém byl v tom, že je orangutan dokázal otevřít sám.
Fu Manchu navíc nejednal náhodně. Nástroj si uchovával, skrýval ho a používal ve správnou chvíli. To z jeho příběhu dělá víc než jen kuriózní zvířecí historku. Je to výrazný příklad účelového používání nástroje.
Americká zámečnická organizace mu za to udělila čestné členství. Jeho improvizovaný drát byl možná jednoduchý, ale přesně stačil na jediný úkol: dostat se ven.
Orangutani patří mezi nejinteligentnější nelidské primáty. Ve volné přírodě používají nástroje například při získávání potravy, učí se pozorováním starších jedinců a každý večer si budují nové hnízdo vysoko v korunách stromů.
Mláďata zůstávají s matkami mimořádně dlouho, často osm let nebo déle. Během této doby se učí, které plody jsou jedlé, jak se pohybovat v korunách stromů, jak používat větve a jak reagovat na nebezpečí.
V moderních zoologických zahradách proto patří pro orangutany k zásadním prvkům péče takzvané obohacování prostředí. Zvířata potřebují bezpečné podněty, předměty, pachy, potravu ukrytou v hlavolamech i možnost volby. Nejde jen o zábavu. Jde o prostor pro přirozené chování a přemýšlení.
Ken Allen, chlupatý Houdini
O dvě desetiletí později se podobná legenda zrodila v San Diegu. Jejím hrdinou byl samec orangutana bornejského jménem Ken Allen.
Narodil se 13. února 1971 přímo v San Diego Zoo. Jeho matka se o něj po porodu nedokázala bezpečně postarat, a tak se o mládě starali lidé. Jméno dostal po ošetřovateli Kenu Willinghamovi a policejním důstojníkovi Benu Allenovi.
V roce 1985 se Ken Allen stal místní celebritou. Opakovaně překonal zabezpečení svého výběhu, přestože zdi byly považovány za prakticky nepřelezitelné.
Jeho první velký útěk se odehrál 13. června 1985. Ken Allen se nedal na cestu ven ze zoo ani se nesnažil dostat k lidem mimo areál. Klidně se procházel po cestách, zastavoval se u jiných expozic a prohlížel si zvířata, jako by byl návštěvník.
Když jej personál našel, nechal se bez větších potíží odvést zpátky. A pak to zopakoval.
Ken Allen uprchl znovu 29. července a potřetí 13. srpna 1985. Při jedné z výprav se dostal k sousednímu orangutanovi Otisovi, s nímž neměl dobrý vztah, a házel po něm kameny.
Zoo se snažila pochopit, kudy a jak se ven dostává. Nasadila zaměstnance v civilu, kteří měli předstírat návštěvníky, a přizvala horolezce, aby zkontrolovali stěny výběhu.
Přesný mechanismus všech jeho útěků se nepodařilo veřejně objasnit. A právě to z jeho příběhu udělalo slavný. Nešlo o jeden špatný zámek. Šlo o zvíře, které zjevně soustavně sledovalo své okolí a hledalo cestu tam, kde ji lidé neviděli.
San Diego Zoo postupně upravovala zabezpečení a snažila se Kena Allena zabavit i sociálně. Když do jeho prostoru přibyly samice, tisk s nadsázkou psal, že se z uprchlíka stal rodinný muž.
Ken Allen se nestal ostudou zoo. Stal se jejím nejslavnějším obyvatelem. Dostal přezdívku Chlupatý Houdini. Vznikla trička, samolepky s nápisem Free Ken Allen i neoficiální fanklub Orang Gang. Místní psychiatr Dennis Gersten o něm složil píseň The Ballad of Ken Allen.
Lidé na něm milovali zvláštní rozpor. Dokázal přelstít celý systém zabezpečení, ale zároveň nepůsobil agresivně. Nechtěl se ztratit v ulicích San Diega. Zdálo se, že ho samotná možnost dostat se ven fascinovala víc než útěk jako takový.
Ken Allen zemřel 1. prosince 2000 ve věku 29 let. Veterináři mu diagnostikovali rychle postupující B-buněčný lymfom. Když se jeho stav zhoršil, pracovníci zoo rozhodli o eutanazii, aby netrpěl.
Jeho smrt zasáhla San Diego podobně jako odchod známé místní osobnosti. Fanoušci drželi u výběhu vigilii a místní média mu věnovala nekrolog. Los Angeles Times tehdy připomněly, že šlo o zvíře s vlastním fanklubem a výjimečným místem v paměti města.
Fu Manchu a Ken Allen připomínají, že inteligence zvířete nemusí vypadat jako lidská řeč nebo matematika. Přesto dokáží věci, nad kterými zůstává rozum stát.
Zdroje:
https://www.omahamagazine.com/entertainment/monkeying-around/
https://omaha.com/lifestyles/mostly-hilarious-tales-of-animals-escaping-at-the-omaha-zoo/article_cd9bb56d-1e9e-5551-b7dd-302784f6f924.html
https://www.upworthy.com/this-epic-zoo-escape-story-shows-how-fantastically-smart-orangutans-can-be/
https://earthlymission.com/ken-allen-orangutan-hairy-houdini-escape-artist-san-diego-zoo/
https://www.newsweek.com/2016/06/24/orangutan-ken-allen-san-diego-zoo-escape-artist-469908.html
https://timeline.sdzwa.org/1983/ken-allen-escape-artist-extraordinaire/
https://en.wikipedia.org/wiki/Ken_Allen
