Článek
S Ivetou jsme dvojčata a bydlíme ve stejném městě. Máme každá vlastní rodinu i práci, ale narozeniny jsme vždycky pořádaly společně. Jako děti jsme dostávaly jeden dort se dvěma jmény, později jsme si pronajímaly salonek a poslední roky se scházely u mě na zahradě. Iveta přivezla něco k jídlu, já nachystala posezení. Nikdy jsme o tom moc nejednaly. Na podzim jsme si zavolaly, vybraly sobotu a začaly zvát lidi. Letos jsem už v srpnu koupila nové papírové ubrusy.
Jenže když jsem sestře navrhla termín, řekla, že si na pátek zamluvila stůl v malé restauraci. Chtěla pozvat pár lidí ze svého okolí a byla by ráda, kdybych přišla také. Nejdřív jsem myslela, že mluví o nějakém posezení s kolegy. „Ne, oslavu. Letos bych ji chtěla udělat takhle,“ upřesnila. Zeptala jsem se, co tedy bude v sobotu u mě. Odpověděla, že rodinný oběd s mámou klidně zachováme, ale společnou oslavu pro přátele tentokrát nechce. Najednou jsem nevěděla, co říct.
Čekala jsem, že si to rozmyslí
Máma mi po telefonu řekla, ať si to neberu osobně. Jsme přece dospělé a nemusíme všechno dělat spolu. Přitom právě ona nás celý život představovala jako naše holky, i když jsme už dávno měly děti. Manžel se mě zeptal, koho chci letos pozvat já. Řekla jsem, že nikoho. Neměla jsem chuť hostům vysvětlovat, proč Iveta nepřijde jako druhá oslavenkyně. Část mě pořád čekala, že sestra zavolá a řekne, že to byl hloupý nápad. Nakoupené ubrusy jsem nechala na skříni.
O týden později se Iveta stavila pro skleněný džbán, který mi loni půjčila. Vytáhla jsem při té příležitosti sešit s minulou oslavou. Měla jsem v něm seznam hostů, nákup i rozdělení jídla. Chtěla jsem jí ukázat, kolik toho už máme vyzkoušeného a jak snadno bychom letos všechno zopakovaly. Sestra seznam chvíli četla a pak ukázala na dvě jména. „Tohle byly moje kamarádky. Ostatní jsi zvala ty.“ Namítla jsem, že všechny přece dobře zná. „Znám. Ale to není totéž,“ odpověděla.
Na seznamu byli hlavně moji lidé
Začala jsem jména procházet znovu. Byly tam kolegyně z mé bývalé práce, sousedé a dva páry, se kterými jezdíme na dovolenou. Iveta se s nimi smála, pomáhala jim nosit talíře a nikdy nevypadala nespokojeně. Když jsem se jí zeptala, proč tedy nepozvala víc svých známých, připomněla mi naši loňskou domluvu. Řekla jsem jí, ať přidá nejvýš dva lidi, protože už nemáme dost židlí. Pamatovala jsem si to. Jen jsem tehdy vůbec nepřemýšlela, proč už jsou všechna místa obsazená mými hosty.
Přesto mě zabolelo, když řekla, že se těší na večer se svými přáteli, kdy se konečně dostane i na jejich společné zážitky. Zeptala jsem se, jestli tam tedy nebudu překážet já. Povzdechla si. „Renčo, zvu tě, protože tě tam chci. Jen bych si ráda jednou vybrala celý večer sama.“ Džbán si odnesla a já pak napsala dvěma kamarádkám, že letos společná zahradní oslava nebude. Obě se zeptaly, jestli jsme se pohádaly. Odpověděla jsem, že ne, ale měla jsem chuť jim celý rozhovor přeposlat, aby mi někdo potvrdil, že mě to mrzet může.
U jejího stolu jsem některé historky neznala
V pátek jsem přišla s kyticí. Iveta mě představila ženě, se kterou chodí na keramiku, a kamarádovi z výletů, o kterém jsem dosud slyšela jen jméno. U večeře vzpomínali na cestu, při níž jim ujel vlak. Sestra napodobovala průvodčího a já se smála s ostatními. Některé souvislosti mi musela dopovědět. Poprvé mě napadlo, že přesně takhle možná sedávala ona mezi mými kolegyněmi. Když přinesli dezert se svíčkou, zpívali jen jí. Zatleskala jsem, ale ten okamžik mi byl nepříjemný víc, než jsem čekala.
Na sobotním obědě nám máma popřála oběma a já si pak domluvila s kamarádkami vlastní posezení. Iveta nabídla, že mi upeče slaný koláč, a já ho ráda přijala. Navenek se tedy nic hrozného nestalo. Jen jsem si při prohlížení pátečních fotek vzpomněla, jak jsme se na zahradních oslavách vždycky fotily spolu za dortem. Tentokrát se na snímku Iveta sklání ke svíčce a já vedle ní tleskám. Je na něm spokojená a sluší jí to. Chtěla bych se z té fotky radovat bez přemýšlení, jestli byla letos šťastnější právě proto, že ta oslava patřila jen jí.
