Článek
Tokio, 9. února 1982, 8:44 ráno. Douglas DC-8-61 společnosti Japan Air Lines na lince 350 z Fukuoky dokončuje přiblížení na dráhu 33R letiště Haneda. Na palubě je 174 lidí, pod křídly už jen šedá voda Tokijského zálivu a do dosednutí zbývá necelý kilometr.
V tu chvíli kapitán, pětatřicetiletý Seidži Katagiri, sáhne na páky motorů a udělá věc, která na finálním přiblížení nedává žádný letecký smysl: za letu stáhne výkon, u vnitřních motorů číslo 2 a 3 zvolí zpětný tah a současně potlačí sloupek řízení dopředu. Příď se propadne k hladině.
Druhý pilot Jošifumi Išikawa pochopí během zlomku vteřiny, strhne řízení k sobě a přes kokpit se rozlehne výkřik, který se v Japonsku stane zlidovělou frází: „Kapitáne, přestaňte, prosím!“ Palubní inženýr Jošimi Ozaki se vrhá kapitánovi po rukou. Tři muži se rvou o letadlo se sto sedmdesáti lidmi za zády. Na souboj zbývá zhruba padesát metrů výšky.
Nestačí to. DC-8 dopadá břichem do mělčiny zálivu 510 metrů před prahem dráhy, trup se láme před křídlem a příď se boří do ledové vody. Čtyřiadvacet cestujících náraz nepřežije.
Nemoc, o které se vědělo
To nejtěžší na příběhu linky 350 není okamžik pádu, ale roky před ním. Kapitán Katagiri nebyl zdravý muž a jeho zaměstnavatel to věděl. Už v roce 1980 byl kvůli psychickým potížím postaven na zem.
Lékaři tehdy mluvili o psychosomatickém onemocnění. Po roce léčení ho firemní lékaři uznali za schopného služby a vrátili mu velení dopravního letadla. Jeho žena později vypověděla, že manželovy stavy pokračovaly: doma mluvil o tom, že je sledován a odposloucháván, trpěl halucinacemi a přeludy.
Prosila, aby vyhledal pomoc. Systém, ve kterém pilot i firma ztrácejí tvář přiznáním duševní nemoci, byl ale silnější a Katagiri dál usedal do levého sedadla. Kolegové si všímali podivností, ale hierarchie japonského kokpitu, kde kapitánovo slovo bylo zákon, jim svazovala jazyk.
Ráno 9. února se v kokpitu odehrávaly drobné výstrahy, kterým nikdo nemohl rozumět. Katagiri byl zamlklý, na dotazy posádky reagoval opožděně a chvílemi vůbec. Druhý pilot i inženýr byli ve střehu, ale žádný předpis světa nepočítal s tím, co přišlo v posledních vteřinách letu: že se budou muset fyzicky utkat s vlastním velitelem.
Mělčina v Tokijském zálivu
Trup se po nárazu zastavil v mělké vodě pár set metrů od břehu a nastala scéna, jakou japonské letectví nepamatovalo: cestující se drali z prasklého trupu na křídla a do vody hluboké sotva po prsa, ledové a černé od paliva. Rybáři a posádky člunů z nedalekého přístavu k vraku dorazili během minut a začali přeživší tahat na paluby. Přední část kabiny, která schytala náraz nejhůř, se změnila v past. Právě tam zemřela většina z čtyřiadvaceti obětí.
A pak přišel moment, který Japonsko pobouřil skoro stejně jako samotná havárie. Mezi prvními zachráněnými, kteří se ocitli na břehu, byl muž ve svetru bez uniformy. Na dotaz, kdo je, odpověděl, že je „obyčejný kancelářský zaměstnanec“.
Byl to kapitán Katagiri. Zatímco ostatní členové posádky a záchranáři řešili evakuaci, velitel letu opustil stroj mezi prvními a zapřel vlastní identitu. Teprve v nemocnici vyšlo najevo, koho záchranáři vylovili.
Prezident Japan Air Lines Jasumoto Takagi objížděl v následujících dnech nemocnice a pozůstalé a klaněl se v hlubokém úklonu, který obletěl svět jako obraz firemní hanby. Slovo, které tehdy Japonsko skloňovalo, ale nebylo nehoda. Bylo to selhání: stroj byl v pořádku, počasí bylo v pořádku, posádka byla vycvičená. Letadlo shodil do zálivu člověk, kterého tam systém neměl nikdy pustit.
Vyšetřování bylo rychlé, protože příčina seděla v nemocnici. Katagiri se k činu doznal a psychiatři u něj diagnostikovali paranoidní schizofrenii. V den letu jednal pod vlivem bludů. Po psychiatrickém posouzení nebyl potrestán jako příčetný pachatel. Byl shledán trestně neodpovědným z důvodu nepříčetnosti a skončil v psychiatrické léčbě. Po propuštění žil v ústraní a jeho jméno zůstalo v Japonsku synonymem tragédie, o které se dlouho mluvilo jen šeptem.
Pro pozůstalé to byl verdikt těžko stravitelný: čtyřiadvacet mrtvých a nikdo vinen. Jenže právě nemožnost ukázat na zločince obrátila pozornost tam, kam měla mířit od začátku. Jak je možné, že pilot s halucinacemi prošel lékařskými prohlídkami? Proč firma vrátila do služby muže, kterého sama kvůli psychice uzemnila?
A proč se posádka, která o kapitánových podivnostech věděla, neodvážila ozvat dřív? Japonské letectví po katastrofě zpřísnilo psychologická vyšetření pilotů a případ se stal učebnicovým argumentem pro princip, který dnes platí v kokpitech po celém světě: druhý pilot není kapitánův podřízený sluha, ale pojistka, která má právo i povinnost zasáhnout.
Hrdiny příběhu přitom Japonsko našlo právě tam. Druhý pilot Išikawa a palubní inženýr Ozaki, kteří se s kapitánem rvali o řízení, vybojovali svým pasažérům rozdíl mezi katastrofou a totální apokalypsou: díky jejich zásahu dopadl stroj relativně plochý a pomalý do mělčiny, ne střemhlav. Sto padesát lidí přežilo souboj, o kterém nevěděli, že se pár metrů před nimi odehrává.
Japonská společnost si z tragédie odnesla i jednu hořce absurdní stopu. Výkřik druhého pilota, „Kapitáne, přestaňte, prosím!“ neboli „Kičó, jamete kudasai!“, prosákl z vyšetřování do médií a stal se v roce 1982 celonárodním slovním obratem; lidé jím v hospodách i kancelářích krotili každého, kdo to přeháněl.
Zdroje:
