Článek
Naše lavička stála mezi dvěma vchody, zády ke zdi domu a jen kousek pod mým přízemním oknem. Od branky k ní vedla dlážděná cesta. Přes den si na ní lidé rovnali nákupy nebo čekali na návštěvu. Večer se tam občas zastavili sousedé, kteří se ještě nechtěli rozejít domů.
Zpočátku mi to nevadilo. V létě jsem ale z ložnice slyšela telefonáty, smích i zapalování cigaret. Jednou muž na lavičce pustil hovor nahlas, takže jsem věděla nejen to, proč jeho syn nepřijede v sobotu, ale také jakou trasou pojede v neděli. Zavřela jsem okno a zůstala ležet v dusném pokoji.
Několikrát jsem vyšla ven a požádala o ztišení. Většinou se omluvili a odešli. Další večer tam ovšem seděl někdo jiný. Nechtěla jsem každý den vycházet v pantoflích a vysvětlovat lidem, že za jejich zády není sklep, ale moje postel. V září jsem napsala správci domu, že navrhuji lavičku odstranit.
Paní Horská z vedlejšího vchodu se ozvala jako první. Do domovní skupiny napsala, že lavička slouží starším lidem a kvůli několika hlučným návštěvám se přece nemusí rušit. Odpověděla jsem, že z druhého patra se takové věci posuzují snadno. Zprávu jsem před odesláním četla dvakrát a stejně ji poslala.
U lavičky jsme se přestaly zdravit srdečně
Do té doby jsme spolu vycházely dobře. Paní Horská mi přebírala balíčky a já jí jednou zalévala květiny. Po výměně zpráv jsme se zdravily krátce a o lavičce mluvily přes ostatní. Od sousedky z našeho vchodu jsem slyšela, že si prý chci přivlastnit celý prostor před domem.
Nevěděla jsem, jestli to Horská opravdu řekla. Přesto jsem jí při dalším setkání vysvětlila, že chci jen spát. Odpověděla, že její muž chce zase dojít od branky ke dveřím bez toho, aby musel celou cestu zvládnout najednou. Namítla jsem, že lavičku mohou postavit jinam. Zeptala se kam a já ukázala neurčitě ke dvoru.
Tím náš rozhovor skončil. Měla jsem pocit, že po mně chce vyřešit celý dům, jen abych nemusela poslouchat večerní hovory. Když správce navrhl společnou prohlídku prostoru, souhlasila jsem, ale čekala jsem hlavně potvrzení, že pod oknem ložnice takové posezení nemá co dělat.
Domluvili jsme se na sobotní dopoledne. Správce, který u nás zajišťoval i drobné opravy, měl odemknout průchod do zadního dvora. Ten vedl kolem blízkého rohu domu podél boční zdi bez oken. Přišla jsem o něco dřív. Na lavičce už seděl pan Horský, vedle nohou plátěnou tašku. Jeho žena ještě nebyla venku.
Půlhodina se měřila jinak
Pozdravil mě a posunul tašku, abych si mohla sednout. Řekla jsem, že počkám vestoje. Po chvíli mi ale správce zavolal, že se zdrží, a já si přisedla. Pan Horský se vracel z malé procházky spojené s nákupem. K brance to od lavičky nebylo daleko, přesto si před posledním úsekem potřeboval odpočinout.
Mluvili jsme nejdřív o počasí a potom o obchodě na rohu. Ukázal na tašku a řekl, že dnes koupil víc, než původně chtěl. Nesnažil se mě přesvědčit, abych lavičku nechala na pokoji. Položil ruce na opěradlo a chvíli jen pozoroval cestu. Potom poznamenal, že za pár minut už se mu půjde líp.
„Stačí mi tady na chvíli vydechnout.“
Dívala jsem se na cestu od branky. Z okna mi vždycky připadala krátká. Teď jsem vedle něj viděla, že ji má rozdělenou na dvě části a lavička mezi nimi není ozdoba. Horská mi to už říkala, ale odbyla jsem ji návrhem, který jsem sama nepromyslela. Nad hlavou jsem přitom měla vlastní pootevřenou ventilačku.
Když přišla paní Horská, našla nás v hovoru. Řekla jsem jí, že už rozumím tomu, proč lavičku potřebují. Pak jsem ukázala na okno. Podívala se nahoru a připustila, že si ty večerní hovory představovala dál od mé postele. Ona je nahoře skoro neslyší. Poprvé jsme mluvily o obou potížích najednou.
Místo jsme zkoušeli se židlí
Správce dorazil asi po půlhodině a odemkl průchod. Pan Horský zatím odnesl tašku domů. S jeho ženou jsme prošly dvůr, ale první dvě místa nevyhovovala. U popelnic by se sedět nechtělo nikomu a prostor za kolárnou byl od cesty zbytečně daleko. Moje původní mávnutí rukou ke dvoru najednou nevypadalo jako řešení.
Vrátili jsme se k boční zdi hned za rohem. Na dlážděném pruhu stály dva staré květináče, jinak tam bylo volno. Od hlavní branky by se k lavičce odbočovalo jen pár kroků stranou. Správce přinesl z kolárny židli a postavil ji ke zdi. Konce budoucí lavičky vyznačil dvěma odloženými dlaždicemi.
Zkoušely jsme, kudy se kolem vyznačeného místa projde s taškou a zda zůstane dost prostoru u průchodu. Horská přivedla manžela. Posadil se na židli, potom vstal a došel ke svému vchodu. Řekl, že tady by mu lavička vyhovovala. Já se vrátila do ložnice a požádala ostatní, aby venku mluvili. Hlasy jsem slyšela, ale už nepřicházely přímo zpod parapetu.
Přesun nebyl zadarmo. Lavička byla připevněná a bylo potřeba ji na novém místě znovu usadit. Správce poslal sousedům cenu a návrh, abychom na práci použili peníze odložené na nové květináče. S Horskou jsme tentokrát napsaly společnou zprávu. Popsaly jsme místo i důvod přesunu, bez připomínání, kdo začal hádku.
Pod oknem zůstalo volno
Po souhlasu vlastníků se lavička v říjnu přestěhovala. Staré květináče jsme zatím nechali u zdi o kus dál. Sousedka z našeho vchodu poznamenala, že budou další rok vypadat stejně žalostně. Paní Horská odpověděla, že nové můžeme koupit později. Já jsem jí nabídla, že s ní ty staré před zimou vyčistím.
Nevyřešili jsme tím všechny zvuky kolem domu. Když někdo hlasitě telefonuje cestou od branky, slyším ho pořád. Už mi ale pod oknem nesedává půl hodiny. Večer mohu nechat pootevřeno a nemusím čekat, jestli se budu zase oblékat přes noční košili, abych šla někoho požádat o klid.
Pan Horský na lavičce dál odpočívá. Minulý týden jsem ho potkala, když jsem nesla domů nákup. Ukázal na volné místo vedle sebe a já si na chvíli sedla. Tašku jsem postavila k nohám stejně jako on. Vyprávěl mi, že se v obchodě konečně objevily jeho oblíbené sušenky, a jednu mi nabídl.
S jeho ženou se zase bavíme normálně. Nemusela jsem uznat, že mi hluk nemá vadit, a ona se nemusela vzdát lavičky, kterou její muž potřebuje. Když teď z ložnice zaslechnu jejich pozdrav, vím, že za chvíli přejdou ke dveřím. Lavička zůstala součástí domu. Jen už nestojí tak, aby jeden člověk mohl odpočívat pouze na úkor druhého.
