Zákaznici jsem zkrátila rukávy přesně podle vzoru. Chtěla po mně 8900 korun na nový kabát

Opravnu jsem měla v přízemí domu nedaleko náměstí. Dvě místnosti, zkušební kout za závěsem a věšák na hotové zakázky. Na podzim na něm visely hlavně kalhoty a kabáty, které lidé vytáhli po létě nebo si koupili na internetu.

Paní Havlová ke mně chodila několik let. Zkracovala jsem jí kalhoty, měnila zip u bundy a jednou upravovala sukni. Nikdy jsme se nepohádaly. Právě proto jsem její novou zakázku vzala skoro mezi dveřmi, jako něco, co už mezi sebou umíme vyřídit.

Přišla v pondělí před zavřením. Přes předloktí nesla dva kabáty. Starý béžový, který jsem znala, a nový tmavozelený, ještě s visačkou. Nový jí podle jejího vyprávění konečně dobře seděl přes záda. Jen rukávy měla skoro přes prsty.

Zeptala jsem se, jestli si nový kabát oblékne. Podívala se na hodiny a řekla, že potřebuje stihnout autobus. Přinesla přece ten starý. Jeho rukávy jí vyhovují, tak bych je mohla udělat stejně.

Položila jsem oba kabáty na stůl. U béžového jsem přeměřila rukáv od švu u ramene ke kraji a ukázala jí, kam by stejná délka vyšla na zeleném. Zeptala se, jestli to tak bude dobré. Řekla jsem, že podle starého ano.

To „podle starého“ jsem později opakovala až příliš často.

Domluvily jsme vyzvednutí na čtvrtek a cenu šest set osmdesát korun. Zaplatila mi hned kartou, protože ve čtvrtek by kabát možná vyzvedla její dcera. Do lístku jsem napsala délku a poznámku, že se řídím přineseným vzorem.

Zůstaly mi tu oba. Když jsem je věšela, všimla jsem si, že béžový má ramena posazená jinak. Považovala jsem to za rozdíl ve volnosti střihu, který při úpravě nemusím řešit. Uklidnila jsem se tím, že mám přesnou míru z kabátu, který zákaznici vyhovuje.

Ve čtvrtek přišla sama. Zelený kabát jsem jí podala na ramínku a béžový položila na pult. Nejdřív pochválila, jak čistě je práce udělaná. Pak si nový oblékla a natáhla ruce před sebe.

Rukávy jí vyjely vysoko nad zápěstí. Spustila ruce podél těla a chvíli stála před zrcadlem. Já vedle ní s prázdným ramínkem. Zeptala se, jestli jsem je nezkrátila víc, než jsme se domluvily.

Přinesla jsem metr a svůj lístek. Délka odpovídala. Změřila jsem ji před ní podruhé, jako by se tím mohl změnit pohled do zrcadla. Paní Havlová mi položila ruku na metr a řekla, že číslo vidí. Rukávy jsou ale krátké.

Odpověděla jsem, že chtěla stejnou délku jako na béžovém kabátu. Ona řekla, že chtěla, aby jí stejně seděly. V tu chvíli jsem měla pocit, že mění zadání až po dokončení práce.

Pak si oblékla béžový kabát.

U starého kabátu jí ramenní šev končil níž na paži. U nového byl mnohem blíž rameni. Oba rukávy měly stejnou délku od švu, ale nezačínaly na stejném místě. Jak tam stála, nepotřebovala jsem už nic přeměřovat.

Rozdíl, který jsem při věšení odbyla, byl teď dobře vidět. Nebyla to informace, kterou mi zákaznice zamlčela. Sama jsem rozhodla, že shodné číslo stačí, a pak jí ho ještě ukazovala jako důkaz správně odvedené práce.

Řekla jsem, že jsme měly kabát zkusit. Paní Havlová se na mě podívala přes zrcadlo a opravila mě: já jsem měla říct, že bez zkoušky ho nevezmu. Ona přece nemá vědět, odkud se rukáv měří.

Chtěla jsem připomenout, že spěchala. Už jsem měla tu větu připravenou. Jenže autobus nebyl moje překážka. Mohla jsem jí nabídnout jiný den nebo zakázku odmítnout. Místo toho jsem ji ujistila, že to podle starého kabátu půjde.

Omluvila jsem se. Tentokrát bez dodatku o míře.

Paní Havlová si zelený kabát sundala a požádala mě, ať vrátím rukávy do původního stavu. Přinesla jsem odstřižené části, které jsem ještě měla v sáčku. Přiložila jsem je ke krajům a ukázala jí, že jejich přišití by zůstalo vidět. Nepřála si nový kabát s dodatečnými švy.

V telefonu našla potvrzení nákupu. Zaplatila osm tisíc devět set korun. Kabát si vybrala po několika týdnech hledání a nyní chtěla, abych jí zaplatila nový. Na displeji mi ukázala i fotografii, jak vypadal před úpravou.

Na takový výdaj jsem neměla stranou připravené peníze. V pondělí se mi strhával nájem dílny. Řekla jsem, že jí celou částku nedokážu dát hned. Odpověděla, že to chápe, ale krátké rukávy kvůli tomu mít nechce.

Nezvýšila hlas. O to hůř se mi hledalo něco, za co bych se mohla schovat. Držela potvrzení v telefonu a čekala, co jí nabídnu. Já se pořád dívala na zelenou látku na pultu.

Napadly mě širší manžety z jiné barvy. Ne jako návrat do původního stavu, ale jako viditelná změna, která by rukávy prodloužila. Zeptala jsem se, jestli jí můžu připravit ukázku. Nic dalšího bych nestříhala ani nepřišívala bez jejího souhlasu.

Paní Havlová řekla, že se na ukázku podívá. Dodala, že pokud se jí nebude líbit, chce se vrátit k penězům za kabát. Souhlasila jsem. Domluvily jsme se na pondělí. Béžový kabát si odnesla, zelený mi nechala.

V pátek jsem přinesla několik látek. Přesnou zelenou jsem neměla a nechtěla jsem předstírat, že skoro stejná bude vypadat stejně. Připravila jsem dvě ukázky, tmavošedou a hnědou, které se od kabátu zřetelně lišily.

Práci jsem dělala po zavření. Na stole vedle mě ležely jiné zakázky, hotové a připravené k vyzvednutí. U zeleného kabátu jsem strávila víc času než při původním zkrácení. Pořád jsem si vybavovala její ruku položenou na metru.

V pondělí jsem jí ke každému rukávu přichytila tmavošedou ukázku. Kabát si oblékla a prohlédla se v zrcadle. Potom jsem šedé díly sundala a vystřídala je hnědými. Nakonec chtěla znovu zkusit šedé.

Zeptala se, jestli nebude kabát vypadat jako opravovaný. Řekla jsem, že manžety budou viditelné a původní kabát z toho už nebude. Chvíli si mnula látku mezi prsty. Pak natáhla ruce, otočila se bokem a požádala mě, ať jí podám kabelku.

Vyzkoušela si ji přes rameno. Řekla, že šedé manžety přijme, pokud za látku ani další práci nebude nic platit a vrátím jí původních šest set osmdesát korun. Na nový kabát už potom peníze požadovat nebude. Než jsem přikývla, zeptala jsem se, jestli si to nechce ještě rozmyslet.

„Chci ho už nosit,“ odpověděla. „Udělejte ty šedé.“

Vrátila jsem jí cenu původní práce a naši domluvu zapsala na lístek, který si přečetla. Ještě před jejím odchodem jsme zkontrolovaly délku s připnutými ukázkami vsedě i s pokrčenýma rukama. Tentokrát jsem na zkoušku čas měla.

Při poslední návštěvě už nespěchala. Kabát si oblékla přes svetr, přešla k zrcadlu a několikrát pokrčila ruce. Délka jí vyhovovala. Na šedé manžety se dívala déle než na cokoli jiného.

Řekla, že takhle ho nosit může. Já se ještě jednou omluvila a podala jí obal. Chvíli zápasila se zipem u kabelky, tak jsem kabát podržela, než si uklidila peněženku. Pak si ho ode mě vzala a rozloučila se.

Po jejím odchodu jsem uklidila odstřižené zelené pruhy. Na pracovním lístku pořád stálo přesné číslo, které jsem dodržela. Pod ním už byla dopsaná naše dohoda o opravě a vrácených penězích.

Založila jsem ho k dokladům. Nejvíc mě na té zakázce mrzelo, že jsem chybu viděla hned při první zkoušce. Přesto jsem nejdřív šla pro metr.