Článek
S Petrem jsme hrávali karty už jako děti. V dospělosti jsme se k nim vrátili, když se s manželkou Zdenou přestěhovali pár ulic ode mě. Zpočátku přišli jednou za několik měsíců, později jsme se ustálili na pátečních večerech. Uvařila jsem čaj, Zdena přinesla něco k zakousnutí a Petr rozdal.
Hráli jsme prší a každý poražený dával vítězi pět korun. Peníze jsme sypali do malé plechové misky, kterou jsme po každé partii vyprázdnili. Někdy mi večer zaplatil sobotní pečivo, jindy jsem mince lovila ze všech kapes. Nejvíc jsme se ovšem hádali o to, kdo zapomněl zamíchat.
Petr prohrával nerad. Srovnával karty do úhledného balíčku a tvrdil, že by mu stačilo ještě jedno kolo. Já mu připomínala, že totéž říkal před půlhodinou. Zdena nám oběma vyčítala, že máme po rodičích potřebu vysvětlovat vlastní smůlu cizími chybami. Smáli jsme se tomu, protože většinou měla pravdu.
Letos v létě Petrovo místo ve skladu zrušili. Řekl nám to před rozdáváním skoro mimochodem. Potom dlouho míchal a díval se na balíček ve svých rukou. Nabídla jsem mu, že kdyby něco potřebovali, může se ozvat. Poděkoval, řekl, že mají zatím dost vlastní rezervy, a zeptal se Zdeny, jestli už mi nalila čaj.
Začala jsem hlídat, aby neodcházel smutný
Při dalších návštěvách jsem se ptala na práci hned mezi dveřmi. Petr většinou řekl, že nic nového není. Zdena dál pracovala, přesto se mi příčilo brát od něj peníze. Když poprvé prohrál několik partií za sebou, nechala jsem jeho pětikoruny na stole déle než obvykle.
Pak mě napadlo, že mu je nemusím vracet přímo. Stačilo nedohrát jednu dobře rozehranou partii. Petr vyhrál, stáhl mince k sobě a poprvé ten večer začal žertovat. Měla jsem radost, že jsem mu zlepšila náladu. Příští pátek jsem to udělala znovu.
Neprohrávala jsem pokaždé. Jen jsem občas zbytečně brala další kartu nebo si nechávala v ruce takovou, kterou jsem mohla odložit. Někdy tím získala výhodu Zdena a vyhrála ona. Když se ale podařilo dohrát Petrovi, byla jsem spokojenější než při vlastní výhře. Po jeho odchodu jsem si říkala, že pár desetikorun navíc se jim určitě hodí.
Byla to drobná částka. Právě tím jsem si svůj nápad omlouvala.
Zdena si jednou všimla, že hraju nezvykle roztržitě. Vymluvila jsem se na únavu. Namlouvala jsem si, že to není velká lež, ale musela jsem si ji pamatovat i příště. Místo abych poslouchala, co mi bratr vypráví, začala jsem u stolu počítat, kolik už dnes prohrál a kolik bych mu ještě mohla nechat.
Poslední kartu jsem nepoložila
Na začátku září přišli oba trochu později. Petr měl za sebou další neúspěšný pohovor a nechtěl o něm mluvit. V jedné partii mě porazil a v další Zdenu. Potom se začalo dařit mně. Zůstala mi jediná karta, zelená desítka, a Zdena přede mnou položila zelenou devítku.
Místo abych dohrála, sáhla jsem do balíčku. Petr mě požádal, abych ukázala kartu, kterou jsem měla před líznutím. Chtěla jsem pokračovat, ale on položil svoje karty na stůl. Řekl, že jsem dnes už dvakrát přehlédla možnost hrát a že mi to není podobné. Obrátila jsem zelenou desítku lícem nahoru.
„Ty mě necháváš vyhrávat?“
Mohla jsem tvrdit, že jsem se přehlédla. Jenže Zdena přestala sklízet drobky a oba čekali. Přiznala jsem, že někdy ano. Hned jsem dodala, že vím, jak těžké období prožívá, a chtěla jsem, aby si alespoň u mě trochu zvedl náladu. Jakmile jsem to vyslovila, znělo to mnohem hůř než v mé hlavě.
Petr odstrčil mince, které měl před sebou. Zeptal se, jestli se s ním teď dá mluvit jen o pohovorech a o tom, jak ho povzbudit. Když prý sedí nad kartami, nepotřebuje být nezaměstnaný bratr. Chce být člověk, který mě může porazit, nebo se na mě obyčejně zlobit, když vyhraju já.
Večer skončil dřív. Zdena si vzala kabát a Petr nechal svou dosavadní výhru na stole. Nabídla jsem mu ji při loučení, ale odmítl. Nebylo mi jasné, které partie vyhrál i díky mému zásahu a které sám. Jemu to zřejmě nebylo jasné také.
Hra bez peněz by nic nevyřešila
V sobotu jsem mu napsala omluvu a navrhla, že příště můžeme hrát bez sázek. Odpověděl až večer. O peníze mu nejde, napsal. Jestli budu dál rozhodovat, jaký výsledek unese, nezachrání to ani prázdná miska. Příští pátek přijít nechtěl.
Mrzelo mě, že odmítá tak snadné řešení. Teprve potom jsem si přiznala, že snadné bylo hlavně pro mě. Nemusela bych se dívat, jak mi po prohře podává minci, a přitom bych si nechala naše večery. Jeho přání hrát poctivě jsem znovu odbyla vlastním návrhem.
Zavolala jsem mu a tentokrát nic nenavrhovala. Řekla jsem, že jsem mu měla věřit, když mluvil o jejich rezervě, a že jsem z našich setkání udělala něco, na čem jsme se nedomluvili. Neodpověděl, že se nic nestalo. Jen řekl, že je rád, že už mu nevysvětluju, jak jsem to myslela.
Téměř měsíc jsme nehráli. Jednou jsme se potkali v obchodě a mluvili o opravě chodníku před jeho domem. Na práci jsem se nezeptala. Když ji nakonec zmínil sám, vyslechla jsem ho bez seznamu firem, kam by mohl ještě zavolat. Rozloučili jsme se obyčejně, ale páteční večer zůstal volný.
Tentokrát jsem si výhru vzala
Na začátku října zavolal, jestli mám v pátek čas. Přišli se Zdenou a Petr položil vedle misky vlastní hromádku pětikorun. Navrhl, že každý může za večer prohrát nejvýš třicet korun. Pak buď skončíme, nebo budeme pokračovat bez peněz. Se Zdenou jsme souhlasily. Nikdo nemusel nic dokazovat výší prohry.
První partie byla rozpačitá. Hlídala jsem se, abych se při každém tahu nedívala na bratra. Když se mi podařilo dohrát, Petr chvíli mlčel a potom si postěžoval, že mu zase nepřišla jediná použitelná karta. Už jsem mu chtěla vysvětlit, že tentokrát jsem opravdu měla štěstí. Nechala jsem ho zamračeného.
Podal mi pětikorunu a já ji vzala.
Později vyhrála Zdena a Petr ji obvinil, že si nejlepší karty přinesla z domova. Odpověděla, že kdyby to uměla, nebude s námi ztrácet čas kvůli drobným. Zasmáli jsme se. Tentokrát jsem nemusela přemýšlet, jestli jsem k tomu smíchu bratrovi správně připravila podmínky.
Práci pořád hledá. Kdyby si řekl o pomoc, vyslechnu, co potřebuje. U karet už za něj ale nerozhoduju, jakou prohru zvládne. Někdy odchází spokojený a jindy cestou ke dveřím ještě rozebírá poslední partii. Dřív bych mu dopřála lepší konec večera. Teď mu připomenu, že příště rozdává on.
