Článek
Provazy deště bičovaly dlažbu. Tyhle podzimní úterky na pražských Vinohradech prostě k smrti nenávidím. Seděl jsem ve svém tmavě modrém BMW řady 5, stěrače tiše kmitaly po předním skle a já už potřetí objížděl stejný blok. Potřeboval jsem nutně svůj ranní flat white a čerstvý croissant z mojí oblíbené kavárny.
Všechna místa v modrých zónách byla beznadějně obsazená. Všude stály ty otlučené škodovky a hyundaie místních rezidentů, kteří evidentně neměli na práci nic lepšího než zabírat prostor. Zastavil jsem na křižovatce a povzdechl si. Ztrácel jsem čas.
Přímo naproti kavárně byla široká roleta podzemní garáže. Na zdi vedle ní visela obrovská cedule s nápisem „Neparkovat, vjezd do garáže! Průjezd musí zůstat volný 24 hodin denně.“ A před tou roletou bylo krásné, prázdné a naprosto ideální místo.
Strhnul jsem volant doleva a najel před vjezd. Pěkně natěsno, aby mi zadek auta netrčel do silnice. Blinkry jsem ani nezapínal. To dělají jen amatéři, co se cítí provinile a snaží se předstírat, že tam stojí jen na vteřinu. Já prostě vypnul motor, zamkl auto a přeběhl těch pět metrů deštěm rovnou do podniku.
Uvnitř voněla pražená káva a mokré kabáty. Za barem stála mladá slečna, pod očima měla kruhy z nevyspání a zrovna jí upadla na zem lžička. Vypadala, že se každou chvíli rozbrečí.
Objednal jsem si horký nápoj a pečivo. Účet dělal sto čtyřicet korun, na pult jsem položil dvoustovku. „To je dobrý, nechte si to,“ usmál jsem se na ni. „Kupte si po šichtě pořádného panáka, vypadáte, že ho dneska budete potřebovat.“
Roztála a poděkovala. Vzal jsem si svůj papírový kelímek a posadil se k malému stolku přímo u výlohy. Měl jsem z něj dokonalý výhled na ulici, na neutuchající liják i na kapotu svého vozu.
Káva má vždycky přednost
Trvalo to přesně dvanáct minut. Právě jsem ukrajoval první kousek máslového croissantu, když se roleta garáže naproti začala pomalu zvedat. V jejím stínu se objevila naleštěná stříbrná Audi A6. Její řidič nastartoval, rozsvítil světla, ale dál nemohl. Moje auto stálo necelý půl metr od jeho nárazníku.
Z audiny vystoupil chlapík kolem padesáti. Měl na sobě drahý šedý oblek a v ruce tahal příruční kufr na kolečkách. Dešťové kapky mu okamžitě začaly smáčet ramena a ničit dokonale učesané vlasy.
Došel k mému stroji a začal se přes okénka dívat dovnitř. Hledal lísteček s telefonním číslem. Samozřejmě tam žádný nebyl. Můj čas je prostě dražší než čas lidí, kteří mi chtěí volat, abych jim uhnul.
Chlápek popadl kliku u dveří řidiče a zkusil s ní zalomcovat. Nic. Zlostně kopl špičkou své luxusní kožené boty do mojí přední pneumatiky. Sledoval jsem ho přes výlohu, pomalu upíjel kofeinový životabudič a užíval si ten pohled. Působil jako hromádka neštěstí v drahém vlněném saku.
Otočil se a zamířil rovnou do kavárny. Rozrazil dveře, až to cinklo, a voda z něj odkapávala na čistou dřevěnou podlahu. Rozhlédl se po těch třech lidech, co seděli uvnitř.
„Čí je ten modrý bavorák venku?!“ zařval na celou místnost.
Nikdo neodpověděl. Studentka v rohu se schovala za notebook, baristka za barem ztuhla. Já si v klidu utřel ústa papírovým ubrouskem.
Chlápek ke mně přiskočil. „To je vaše, že jo? Viděl jsem vás z okna mýho bytu, jak z toho vystupujete!“
Opřel jsem se do židle a podíval se na něj. „Asi si mě s někým pletete, šéfe. Já tu sedím už půl hodiny.“
„Nedělejte ze mě idiota!“ zařval a ukázal prstem ven. „Okamžitě s tím uhněte! Mám důležitou cestu do Frankfurtu, za hodinu mi letí letadlo! Nestíhám!“
„Říkám vám, že to není moje,“ odpověděl jsem klidným hlasem a ukrojil si další kus máslového těsta.
Frankfurt počká
Tvář mu zbrunátněla vzteky. Dýchal zhluboka, oblek měl na ramenou úplně promočený. Vypadal, že ho trefí šlak. Ruka se mu zaťala v pěst.
„Jestli s tím okamžitě neodjedete, tak vám to auto obejdu klíčem, přísahám bohu!“ zasyčel a nahnul se přes můj stůl.
Položil jsem vidličku na talířek. „To bych na vašem místě nedělal,“ řekl jsem tiše a ukázal bradou směrem k ulici. „Ta palubní kamera pod zrcátkem nahrává i v parkovacím režimu. Záběr je ve 4K. Oprava metalízy na pětkovém bavoráku stojí zhruba tolik, co máte v té vaší příruční tašce.“
Zarazil se. Došlo mu to. Zjistil, že auto je moje, že vím, že on to ví, a že s tím přesto nehodlám vůbec nic dělat. Jen jsem prostě nechtěl jít ven do deště, dokud nedopiju.
„Vy jste normální arogantní hajzl,“ procedil mezi zuby. „Takže vy to nepřeparkujete?“
„Až dožvýkám tenhle croissant a dopiju horký černý mok,“ odpověděl jsem mu s úsměvem. „Zkuste si zatím zavolat taxíka, ať ten Frankfurt stihnete. Zatím tu jen zbytečně křičíte.“
Chlap vztekle kopl do nohy mého stolu, až se mi káva vylila do podšálku. Vytáhl z kapsy telefon a vytočil číslo. „Městská policie? Potřebuju sem okamžitě odtahovku! Stojí mi na vjezdu modrému sedanu a já nemůžu vyjet!“
Křičel do telefonu adresu a pak položil. Začal nervózně přecházet po kavárně. Každých deset vteřin se podíval na hodinky. Déšť venku nabral na intenzitě, ulice se měnila v malou řeku. Odtahovka v tomhle počasí a pražském provozu nepojede méně než půl hodiny. Já to věděl a on to věděl taky.
Objednal jsem si u baru ještě jednu filtrovanou dávku energie. Sebou.
Po dalších deseti minutách to chlap vzdal. Začal sprostě nadávat, popadl svůj kufr, vyběhl do deště a utíkal směrem k hlavní třídě, kde projížděly taxíky. Svoje auto nechal stát s nastartovaným motorem v otevřené garáži. Zmeškaný let by ho asi stál víc než tahle potupa.
Vypil jsem zbytek vody ze sklenice, oblékl si kabát a vyšel ven na ulici. V tu samou chvíli za roh zabočila dodávka městské policie a za ní se táhl žlutý odtahový vůz. Zaparkovali s blikajícími majáky přímo vedle mého auta.
Z dodávky vylezl policista v nepromokavé bundě a začal si moje auto fotit na tablet. Došel k nim, zmáčkl tlačítko na klíčku a zrcátka se s tichým bzučením odklopila.
„Dobrý den, pánové. Už si to beru,“ oznámil jsem jim suverénně a sáhl po klice.
Policista se na mě podíval. Z kšiltu čepice mu kapala voda. „Pane řidiči, to je váš vůz? Stojíte na vjezdu do garáže a blokujete výjezd. Máme to nahlášené.“
„Já vím, moc se omlouvám. Skočil jsem si jen pro kafe,“ zvedl jsem ruku s papírovým kelímkem, abych dodal svým slovům váhu.
„To bude za dva tisíce korun, pane řidiči. Na místě.“
„Žádný problém,“ řekl jsem a rovnou z peněženky vytáhl platební kartu. „Můžu pípnout?“
Policista vytáhl terminál. Přiložil jsem kartu, zařízení píplo a z tiskárny vyjel malý papírek. Strčil jsem si ho do kapsy od kabátu. Dva tisíce za to, že jsem nezmokl a vypil si kávu v klidu. To je vlastně docela levná VIP služba. Odtahovka to musela vzdát a odjela prázdná.
Nastoupil jsem do auta. Uvnitř bylo příjemně teplo a sucho. Zapnul jsem si vyhřívání volantu, na displeji odklikl oblíbený podcast a zařadil déčko. Pomalu jsem se rozjel pražskou ulicí a přes zpětné zrcátko jsem naposledy zkontroloval tu opuštěnou, nastartovanou audinu v garáži.
