Článek
Bylo úterý odpoledne a já zrovna ležel pod Karlovou Octavií v mojí dílně. Měnili jsme spojku, protože to auto už znělo jako traktor těsně před smrtí. Karel je ten typ chlapa, co má obě ruce levé, takže mu servis dělám já, za flašku a nějaké ty drobné na materiál.
Zrovna jsem potřeboval najít kód k rádiu v jeho přihrádce, protože se mu zablokovalo. Otevřel jsem ji a všiml si, že nechal zapnutou palubní kameru, kterou si před měsícem s velkou slávou koupil. Dělalo to na mě ten otravný červený blikající efekt.
Byl jsem línej jít si pro manuál do kanclu, tak jsem si řekl, že se podívám na záznam. Třeba to rádio ukazuje kód při startu. Vytáhl jsem SD kartu a hodil ji do noťasu na ponku.
Kód jsem tam samozřejmě nenašel. Zato jsem našel pět hodin záznamu z minulého pátku. Toho pátku, kdy mi Karel u piva tvrdil, že trčí na služebce v Brně, a moje žena Tereza měla „nutný holčičí víkend v lázních s holkama z práce“.
Kamera zabírala cestu k naší chatě v Posázaví. Zvuk v autě fungoval perfektně. Bylo jasně slyšet, jak Tereza říká: „Hlavně ať Radek nic nepozná, on je občas docela bystrej, když jde o peníze.“ Karel se jen zasmál a slíbil jí, že si dá velký pozor.
Cítil jsem takový ten divný tlak v hrudníku. Na vteřinu jsem si vzpomněl, jak jsme s Terezou tu chatu před pěti lety vlastníma rukama rekonstruovali. Vybavila se mi ta její úsměvná modrá čepice od barvy, když jsme malovali obývák a pili u toho krabicové víno.
Pak jsem tu myšlenku prostě vypnul. Stejně se mi ten odstín modré na stěnách nikdy nelíbil.
Vytáhl jsem z ledničky v dílně pivo, otevřel ho o ponk a začal počítat.
Smlouva je smlouva, city jsou city
Měli jsme s Terezou společný účet, na který jsme oba povinně posílali část výplaty. Byla na něm docela slušná částka, šetřili jsme na novou střechu a možná na nějakou tu dovolenou, kterou mi pořád cpala do hlavy. Přihlásil jsem se do bankovnictví přes mobil. Převod částky ve výši čtyři sta padesát tisíc korun na můj soukromý kryptoměnový účet trval přesně tři vteřiny.
Pak jsem si vzpomněl na její zimní gumy. Minulý týden jsem jí na jejího Golfa koupil fungl nové Micheliny. Ležely zabalené v rohu dílny. Napsal jsem esemesku Frantovi odvedle ze servisu, že mu je nechám za polovic, jestli si pro ně přijde hned. Přišel za deset minut, hodil mi na stůl bůra v hotovosti a odvalil je pryč.
Karlovi jsem tu Octavii samozřejmě poctivě dodělal. Dokonce jsem mu auto i pečlivě umyl a vysál. Jen jsem trochu upravil ceník. Místo „flašky a drobných“ jsem mu vystavil oficiální fakturu z mojí živnosti. Přihodil jsem expresní příplatek, poplatek za parkování v dílně přes noc, diagnostiku a takovou tu obligátní vatu, co se dává do účtů, když víte, že se v tom ten druhý nevyzná.
Suma sumárum osmatřicet tisíc korun. A jako malý bonus jsem mu do kufru schoval Terezinu oblíbenou mikinu, kterou jsem našel zmačkanou na chatě.
Večer jsem je pozval oba k nám domů. Řekl jsem Karlovi, ať se zastaví na večeři, že mu rovnou předám klíčky od auta. Tereza byla úplně nadšená a udělala domácí lasagne. Byla v hrozně dobré náladě, pořád se na Karla křenila přes stůl a mě občas demonstrativně pohladila po rameni.
„Tak co, brácho, jak to jezdí?“ zeptal se Karel a nacpal si do pusy obrovský kus masa.
„Perfektně,“ řekl jsem s úsměvem a položil před něj fakturu. „Tady to máš černé na bílém. Spojka, dvouhmoťák, práce, příplatky. Poprosím to poslat na účet do pátku, potřebuju nutně uvolnit cashflow na díly.“
Karel zíral na ten papír, jako by na něm byly staroegyptské hieroglyfy. Málem se udusil.
„Počkej, my jsme se přece bavili o materiálu a flašce, ne? Osmatřicet tisíc? To sis asi něco spletl, ne?“
Tereza se zamračila a podívala se na mě pohledem, kterým mě obvykle sjížděla, když jsem nekoupil správný jogurt. „Radku, to je přece Karel. Nemůžeš mu účtovat plnou palbu za práci, vždyť jste kamarádi.“
Otočil jsem se k ní, ukrojil si kousek lasagní a v klidu polkl. „Smlouva je smlouva. Změnily se mi obchodní podmínky. Navíc, Karle, myslím, že mi dlužíš i za pronájem chaty minulý víkend. Podle ceníku pro turisty to dělá další čtyři tisíce za noc.“
Charita skončila, Karle
Karel okamžitě zbledl. Tereze upadla vidlička na talíř a udělalo to takový ten nepříjemný, ostrý zvuk.
„Nevím vůbec, o čem mluvíš,“ zkusil to Karel, ale hlas se mu třásl tak moc, že to bylo až komické. Byl to naprostý amatér.
Vyndal jsem z kapsy mobil a položil ho doprostřed stolu. Otevřel jsem fotku z jeho palubní kamery, kde je jasně vidět jeho auto zaparkované před mojí chatou, a přehrál jim tu část audia. Nahlas a čistě.
Tereza po mně okamžitě vystartovala. Začala něco hystericky křičet o tom, že jsem ji roky zanedbával, že jsem pořád zalezlý v dílně, nevšímám si jí a že Karel jí aspoň dokázal naslouchat. Zjevně čekala, že se začnu hádat. Že jí budu něco vyčítat a že se nakonec usmíříme.
Já jen dopil pivo a klidně se postavil. „Mě tvoje pocity fakt nezajímají, Terezko. Šlo mi jen o to, abyste věděli, že ten účet za auto je splatný v pátek. A ty, lásko, si běž sbalit věci. Byt je napsaný na mě už od dob, co ho koupili naši, takže tady tvoje jméno nefiguruje.“
Tereza se narovnala a založila si ruce na hrudníku. Oči jí zlověstně zablýskaly a najednou byla plná sebevědomí.
„Takhle snadno se mě nezbavíš, ty hajzle. Byli jsme manželé čtyři roky. Mám nárok na polovinu peněz ze společného účtu a polovinu všeho tady. A jestli mě teď hned vyhodíš, volám právníkovi a povím mu i o těch tvých fuškách v garáži bez papíru. Neodejdu odsud jen tak s igelitkou.“
Usmál jsem se. Fakt mě pobavila, jak zkoušela hrát nebezpečnou mrchu.
„Klidně mu zavolej hned teď,“ řekl jsem jí a posunul k ní její telefon. „Ale na tom našem účtu je přesně nula celá nula. Odpoledne jsem všechno vybral a poslal to na soukromou kryptopeněženku. Dalo by se to samozřejmě napadnout u soudu, jasně, že jo. Ale než se to vyřeší, bude to trvat roky. A mezitím nemáš z čeho platit ani ten svůj drahej paušál, protože tvoje výplata tam včera spadla taky.“
Karel se roztřeseně zvedl od stolu a začal couvat do chodby. „Tohle je šílený. Ty jsi úplnej psychopat, Radku. Já jdu radši pryč.“
„Nezapomeň si tu fakturu, Karle!“ houkl jsem za ním, když už otevíral vchodové dveře. „Pokud ty peníze nebudou v pátek na účtu, posílám to tvojí Petře i s tou zvukovou stopou z kamery. A nezapomeň se mrknout do kufru, nechal jsem ti tam dáreček. Myslím, že by tvou ženu zajímalo, jak se staráš o kamarádovy manželky, když zrovna nehlídáš vaše dvojčata.“
Karel se zastavil ve dveřích, podíval se na mě s otevřenou pusou, pak hodil znechucený pohled na Terezu, popadl papír ze stolu a beze slova zmizel. Za chvíli jsem slyšel, jak venku nastartoval s tou novou spojkou a odjel.
Tereza tam stála v kuchyni úplně sama. Její záchranný člun jménem Karel právě odplul do bezpečí. Najednou radikálně změnila taktiku. Přistoupila ke mně, chytila mě za ruku a v očích se jí objevily slzy. Ne ty naštvané, ale ty absolutně zoufalé.
„Radku… prosím tě. Byla to hrozná chyba. Byla jsem strašně zmatená a on mě do toho natlačil. Nemůžeš mě přece jen tak vyhodit na ulici, vždyť zítra ráno musím do práce.“
Zkoušela to přes absolutní lítost. Byla to slušná herečka, to jí musím nechat. Pomohl jsem cizímu chlápkovi před barákem zaparkovat, zatímco jsem ji přes okno sledoval, jak brečí u stolu.
„Zabal si ty lasagne do krabičky, budeš mít zítra hlad na ubytovně,“ řekl jsem a shodil její ruku. „Máš hodinu na to, abys pobrala to nejnutnější oblečení. Zítra měním fabku.“
Vztekla se tak, že začala házet věci po obýváku. Rozbila dvě skleničky na víno a křičela, že jsem ubožák. Já si zatím došel na balkon zapálit cígo. Bylo celkem příjemně, jaro už bylo cítit ve vzduchu. Pozoroval jsem večerní provoz a docela mě to uklidňovalo.
Když se Tereza konečně vypakovala se dvěma kufry a vztekle práskla dveřmi, prošel jsem byt, abych zjistil případné škody. Skleničky mě nezajímaly, stály pár korun. Uvědomil jsem si ale, že v kuchyni nechala svůj drahý italský kávovar.
Dneska ráno mi od Karla pípla na účtu platba na osmatřicet tisíc. Peníze z našeho společného účtu jsem samozřejmě nevybral do žádného pochybného krypta, leží hezky na mém tajném spořáku u jiné banky, ke kterému Tereza nikdy neměla přístup. Možná to zkusí fakt hnát přes právníky, ale ty nervy a placení záloh na soudní poplatky ji finančně zničí dřív, než uvidí jedinou korunu.
Sedím teď na zahrádce před mým oblíbeným barem v centru. Ten kávovar jsem střelil na bazoši hned ráno, takže mi to zaplatilo dnešní útratu i dýško pro servírku. Objednal jsem si dvanáctiletou whisky a projíždím inzeráty na motorky.
