Článek
Když mi máma v úterý v podvečer předávala pětiletou Nelu a tříletého Matyáše, vypadala, že každou chvíli omdlí. Stála ve dveřích svého bytu na Spořilově, na teplácích měla zaschlou skvrnu od přesnídávky a z vlasů jí trčel kousek zelené plastové stavebnice. Já naopak voněla po drahém sprchovém gelu, vlasy jsem měla čerstvě vyfoukané a na sobě čistý béžový trenčkot.
„Matyáš celou cestu ze školky prořval, že chce jinou barvu odrážedla,“ hlesla a opřela se ramenem o futra, zatímco mi podávala tašku s jejich propoceným oblečením. „Fakt už na to nemám kolena, Verunko. Honit ho po tom parku je za trest.“
„Tys ho nechala vzít si to modré? Vždyť víš, že z toho má záchvaty,“ povzdechla jsem si, jako by to byla její chyba, a plynule jsem Matyášovi zapnula bundu, aniž bych se umazala. Usmála jsem se na ni přes rameno. „Díky za záchranu. Zítra ve tři je zase přivezu, ta kampaň se prostě sama nedodělá.“
Máma jen naprázdno polkla, ale nic neřekla. Moc dobře věděla, že by to nemělo cenu.
Můj manžel Filip dělá v logistice a od půlky února tráví většinu týdne na pobočce v Drážďanech. Vrací se jen na víkendy, a to ještě bývá zralý tak akorát na to, aby usnul u televize. Zůstala jsem na všechno sama. Tedy, technicky vzato. Já dělám PR na volné noze, takže si čas organizuju podle sebe. A protože jsem pochopila, že s Filipem to výhledově lepší nebude a já se z rutiny plenek a hřišť nehodlám zbláznit, zařídila jsem si to po svém.
Už tři měsíce se vídám s Davidem. Má krásný světlý byt na Vinohradech, dělá do realit a nemá potřebu řešit, co bude za pět let. Naše úterky a čtvrtky, a teď už i pátky, fungují naprosto dokonale. Kdybych měla platit chůvu na tři odpoledne v týdnu, Filip by si toho na společném účtu okamžitě všiml a začal by klást zbytečné otázky. Takže hlídá máma.
Celé jsem to připravila už někdy v lednu během jedné nedělní večeře. Tehdy ještě Filip seděl u stolu s námi. Máma se zrovna rozplývala nad tím, jak Matyáš roste a jak ji mrzí, že s nimi není častěji.
To byl přesně ten moment, který jsem potřebovala.
„Taky mě to štve, mami,“ řekla jsem tehdy a položila vidličku. „Zrovna teď se mi rýsuje jeden obrovský klient. Bude to znamenat víc schůzek v centru. Filipova matka už mi nabízela, že by si vzala v práci neplacené volno a přesunula se k nám na pár týdnů z Liberce. Sice bychom se doma trochu mačkali, ale ona říkala, že pro svá vnoučata udělá první poslední.“
Zafungovalo to okamžitě. Tchyně je pro moji mámu červený hadr. Celý život si zakládá na tom, že ona je ta hlavní, fungující a obětavá babička, zatímco ta liberecká děti jen rozmazluje plastovými hračkami z tržnice. Představa, že by jí druhá babička vlezla do teritoria a převzala její roli, ji fyzicky bolela. Hned ten večer mi slíbila, že úterky a čtvrtky si bere na starost ona.
Během února se ten systém krásně zaběhl. V jednu po obědě jsem vyzvedla obě děti ze školky, ve tři je vyklopila u mámy, sedla do auta a jela za Davidem. O půl šesté jsem si pro ně přijela, tvářila se utahaně z porad a jeli jsme domů.
Jenže minulý týden se to trochu zkomplikovalo.
Ve středu jsem za mámou přijela i dopoledne. Přivezla jsem jí z lékárny drahý kolagen na klouby a krabičku jejích oblíbených pralinek. Opravdu jsem jí to chtěla dát jen tak, protože vím, že toho má dost. Dokonce jsem po sobě v kuchyni umyla i hrnky od kafe a utřela linku. Když se na mě vděčně podívala, něco v jejím výrazu trochu změklo. Vzala mě za ruku.
„Tohle jsi nemusela, Verčo. Jsem ráda, že ti můžu pomoct. Vidím, jak se dřeš.“
Kývla jsem a hned jsem tu situaci využila. „To jsem ráda, že to říkáš. Protože tenhle pátek odpoledne mám finální prezentaci před vedením. Budu potřebovat, abys je vzala od dvou do šesti. A v pátek mají plavání na Podolí, takže je tam musíš odvézt a pak jim usušit vlasy.“
Máma stáhla ruku z té mojí. Úsměv jí zamrzl.
„V pátek? Verunko, já mám v pátek ve čtyři tu fyzioterapii, na kterou čekám dva měsíce. A na Podolí s mým kolenem? Vždyť tam jsou všude schody. Nemůže si je vzít aspoň na ten pátek Filip? Vždyť už přijede z Německa.“
„Přijede až v devět večer,“ odsekla jsem. „Zruš to fyzio. Zaplatím ti storno poplatek, jestli nějaký mají. Já tu prezentaci prostě nemůžu přesunout.“
„Ale já tu rehabilitaci opravdu potřebuju,“ zkusila to ještě, a hlas se jí trochu třásl. Snažila se balancovat mezi rolí hodné babičky a vlastní bolestí.
Mohla jsem to s Davidem na pátek odpískat. Ale on zrovna koupil lístky na jednu podvečerní degustaci a já se tam opravdu těšila. Sáhla jsem tedy po pojistce, kterou jsem si celou dobu pěstovala.
„Dobře,“ řekla jsem chladně, zvedla se a vzala do ruky klíče od auta. „Když to nejde, tak to nejde. Stejně už mi dneska volali z té soukromé anglické školky na Chodově, že se jim uvolnila místa. Dám je tam na celodenní program až do šesti do večera, i v pátky. Jen to znamená, že už je přes týden vůbec neuvidíš, protože to nedává logisticky smysl je odtamtud tahat. Budeš si je moct vzít tak maximálně na nedělní oběd jednou za čtrnáct dní. Filipově matce to bude stačit.“
Máma těkala očima mezi mnou a pralinkami na stole. Ruce se jí nervózně spojily na břiše. Moc dobře si uměla spočítat, že by vypadla z jejich každodenního života. Že by přestala být tou nepostradatelnou.
„Ne,“ řekla nakonec potichu a dívala se do země. „Do žádné cizí školky do večera nepůjdou. To plavání nějak zvládnu. Ale hned potom je přivezu k tobě domů.“
„Skvělé. Takže ve dvě je u tebe vyložím,“ usmála jsem se, vzala si kabelku a odešla.
V ten pátek odpoledne jsme s Davidem leželi v jeho posteli, okno bylo otevřené a z ulice doléhal hluk tramvají. Bylo něco po páté. Můj telefon na nočním stolku začal vrčet. Na displeji svítilo: Máma mobil.
Nezvedla jsem to. Nechala jsem to zvonit do konce. O dvě minuty později přišla zpráva. „Nela si v satne na bazenu rozsekla ret. Tece jí krev. Matyas se pocural na dlazbu. Nemuzu najit jeho suche ponozky. Uz fakt nemuzu. Kde jsi???“
Natáhla jsem se pro skleničku s vodou a líně vyťukala odpověď: „Jsem na sále s klientem. Dej jí na to papírový kapesník, ponožky má v boční kapse batohu. Přijedu v šest k bazénu.“
Zahodila jsem telefon do peřin. David se na mě podíval a zvedl obočí. „Všechno v pohodě?“ „Jasně. Jenom logistika,“ odvětila jsem.
Na Podolí jsem dorazila přesně v šest. Zaparkovala jsem, prošla turniketem a zamířila do vestibulu k automatům na kávu. Máma tam seděla na plastové lavičce. Vlasy měla zplihlé z vlhkosti, kabát zapnutý špatně o jeden knoflík. Nela vedle ní fňukala s kapesníkem přitisknutým k puse a Matyáš spal rozvalený přes mámin klín. Bylo vidět, že brečela.
Došla jsem k nim a vzala do ruky tašku s mokrými věcmi, ze které kapala voda přímo na dlaždice.
„Promiň, protáhlo se to,“ řekla jsem tónem, ze kterého bylo jasné, že to vlastně neomlouvám.
Máma zvedla zarudlé oči. „To bylo naposledy, Verunko. Já už takhle pátky dělat nebudu. Nemám na to sílu.“
„To je v pořádku,“ přikývla jsem s naprostým klidem a hodila si popruh tašky přes rameno. „Příští týden je pátek státní svátek, to je tu Filip. Takže to necháme jako obvykle jen na úterý a čtvrtek. Přivezu ti je zase ve tři.“
Otočila jsem se k východu a Nela se okamžitě rozběhla za mnou. Máma tam zůstala sedět s prázdnýma rukama, koukala na plastový kelímek od kafe, který jí Matyáš zmačkal, a věděla, že v úterý ve tři odpoledne bude doma čekat u dveří. Zase.
