Článek
Dělám dispečera v jedné střední spediční firmě na okraji Prahy. Běžná, docela úmorná práce. Od sedmi od rána koukám do dvou monitorů, naháním řidiče kamionů někde na německých dálnicích a řeším, proč zase někdo nedojel včas na vykládku. Beru normální peníze, žádný luxus, ale v klidu z toho poplatím svůj pronajatý 2+kk na Palmovce a ještě mi něco zbyde.
Jsem už přes rok singl a občas si chci vyrazit. Seznamky fungují fajn, jenže rande něco stojí. Když jdete někam sednout třikrát do měsíce, dáte si nějaké to víno, k tomu prkénko sýrů nebo tapas, jste v tom minimálně za tisícovku na večer. Většina ženských automaticky předpokládá, že to jako chlap zatáhnu.
Můj současný systém se zrodil vlastně úplně náhodou loni v listopadu.
Šel jsem tehdy rovnou z práce na schůzku s nějakou Veronikou. Byli jsme v pivovaru na Karlíně. Měl jsem na sobě zimní bundu a tu starou koženou peněženku jsem si v rychlosti zapomněl v batohu, který zůstal pod mým stolem v kanceláři. Do toho se mi po cestě úplně vybil telefon.
Když přinesli účet na devět stovek, sáhl jsem do kapsy a krve by se ve mně nedořezal. Veronika na mě koukala, číšník přešlapoval. Musel jsem přiznat barvu. Byla z toho trochu otrávená, ale zaplatila to s tím, že jí to pošlu hned druhý den na účet. Nikdy jsem to neudělal a ona si mě po třech dnech uhánění zablokovala. Zůstala mi večeře a čtyři piva úplně zadarmo a bez jakýchkoliv reálných následků.
Tehdy mi došlo, jak snadné to je. Žijeme ve světě, kde se všichni bojí trapnosti víc než ztráty peněz.
Princip prázdných kapes
Od ledna, tedy za tenhle první kvartál, jsem měl sedm rande. Pokaždé jsem jel podle stejného scénáře a pokaždé to vyšlo.
Když se chystám ven, položím svou naditou peněženku s občankou, řidičákem a dvěma platebními kartami na mikrovlnku v kuchyni. Do pravé kapsy u džín si strčím jen klíče od bytu. Pak vezmu mobil a pustím na něm video na plný jas, dokud baterka nespadne zhruba na patnáct procent. Teprve pak vyrazím na metro.
Minulý pátek jsem měl sraz s Klárou. Pracuje jako dentální hygienistka někde na Chodově a podle fotek vypadala hodně dobře. Vybrala si docela drahou vinárnu kousek od náměstí Jiřího z Poděbrad.
Dorazil jsem o pět minut dřív a zabral stůl v rohu. Klára přišla v dlouhém vlněném kabátu, hezky nalíčená, trochu voněla po nějakém drahém parfému. Byla chytrá, docela ostrá a hned na začátku mi řekla, že nesnáší chlapy, co si na něco hrají.
Objednali jsme si rovnou láhev Rulandského šedého. K tomu jsem velkoryse přihodil velký talíř italských uzenin a oliv, protože proč bychom se omezovali.
První hodina probíhala skvěle. Bavili jsme se o cestování, já jí vyprávěl historky s našimi ukrajinskými řidiči, docela se smála. V jednu chvíli se jí rozepnul stříbrný náramek na levé ruce a spadl jí do klína.
„Sakra, ta karabinka už je nějaká volná,“ zamumlala a snažila se to jednou rukou zapnout.
„Ukaž, pomůžu ti,“ naklonil jsem se přes stůl. Vzal jsem ten drobný řetízek do prstů, opatrně jí ho obtočil kolem zápěstí a zacvakl titěrnou pojistku. „Tady to máš. Dávej na to pozor, vypadá to jako docela cenný kousek.“
Usmála se na mě a poděkovala.
Přesně v osm hodin večer jsem sáhl do kapsy pro telefon. Displej se rozsvítil a ukázal červenou ikonu baterie. Tři procenta.
„Ty jo, ty dnešní smartphony jsou fakt k vzteku,“ povzdechl jsem si nahlas a položil mobil displejem nahoru přímo doprostřed stolu, aby na něj dobře viděla. „Mám tu baterku už úplně v háji. Tři procenta, to mi do deseti minut umře.“
Klára jen pokrčila rameny a dál vyprávěla o nějakém svém klientovi, co si nechtěl nechat vyvrtat kaz. Za chvíli obrazovka mého telefonu zčernala. Byl dokonale mrtvý. Shrábl jsem ho ze stolu a hodil ho zpátky do kapsy. Past sklapla.
Kdo neuteče, ten platí
Kolem půl desáté jsme měli dopito. Vinárna se začala plnit, u vedlejšího stolu se usadila nějaká hlučná parta a my se dohodli, že půjdeme.
Zvedl jsem ruku na číšníka. Mladý kluk v černé zástěře s terminálem v ruce byl u nás hned.
„Dohromady, nebo zvlášť?“ zeptal se a vyjel mu z tiskárny dlouhý lístek.
„Dáme to dohromady,“ řekl jsem suverénně.
„Tak to dělá dvanáct set padesát korun,“ nahlásil číšník a naťukal částku do terminálu.
Postavil jsem se. Sáhl jsem si do pravé zadní kapsy u džín. Nic. Sáhl jsem do levé. Nic. Začal jsem si divoce plácat po hrudníku a prohledávat vnitřní kapsy bundy, co visela na židli. Nasadil jsem výraz naprostého zmatení a pomalu mi z obličeje mizel úsměv.
„Do prdele,“ vydechl jsem a podíval se na Kláru. „Já jsem si nechal peněženku doma v pracovním batohu. Úplně jsem na to zapomněl, jak jsem pospíchal na metro.“
Číšník přestal usmívat a spustil terminál podél těla.
Klára protočila oči. „Tak to zaplať mobilem, ne? Přes Apple Pay nebo co máš.“
Sáhl jsem do bundy a vytáhl ten kus černého skla. Zmáčkl jsem boční tlačítko. Nic se nestalo.
„Vždyť jsem ti to ukazoval před hodinou,“ řekl jsem omluvně. „Je úplně vybitý. Nezapnu ho.“
Její rysy ztvrdly. Rychle jí došlo, že to není jen drobný zádrhel.
„Tak si moje bankovnictví otevři u mě na mobilu v prohlížeči a pošli mi to hned teď,“ podala mi přes stůl svůj odemčený iPhone. Byla bystrá, to se muselo nechat.
Zavrtěl jsem hlavou a odstrčil její ruku. „Nepamatuju si heslo, Kláro. Už tři roky se do té aplikace přihlašuju jenom přes otisk prstu. To číselné heslo fakt z hlavy nedám.“
Číšník si odkašlal. „Takže jak to budeme řešit, pane? Chcete tu nechat občanku a skočit si domů?“
„Tu mám samozřejmě v té peněžence v batohu,“ rozhodil jsem rukama a podíval se na číšníka pohledem zoufalého, ale čestného muže. „Můžu vám tu nechat klíče od bytu.“
„Klíče od bytu nebereme,“ odsekl číšník a začal být viditelně nervózní. „Jestli nemáte jak zaplatit, musím zavolat provozního a pak se to případně řeší s policií.“
V tu chvíli se Klára zlomila. Nechtěla tam sedět s provozním. Nechtěla tam čekat na hlídku kvůli dvanácti stovkám. Bylo jí přes třicet, měla úroveň a tahle situace před plnou vinárnou pro ni byla zosobněné peklo.
Její čelist se zaťala. Hrábla do své malé kabelky, vytáhla stříbrnou plastovou kartičku a agresivně s ní praštila o displej terminálu.
Píplo to. Bylo zaplaceno.
Konec večera
Vyšli jsme ven na ulici. Březnový vzduch byl docela studený. Klára si zapnula kabát až ke krku a otočila se ke mně.
„Seš naprostej ubožák,“ řekla mi do očí. Hlas měla ledový, žádný křik, jen čisté pohrdání. „Neozývej se mi. A ten náramek sis mohl odpustit, ty chudáku.“
Otočila se na podpatku a vyrazila směrem k tramvajové zastávce na Vinohradské.
Nijak jsem to nekomentoval. Jen jsem si zapnul zip u bundy a vydal se pěšky dolů z kopce k metru. Cesta mi trvala asi půl hodiny.
Doma v předsíni jsem shodil boty a pověsil bundu na háček. Došel jsem do kuchyně. Na mikrovlnce ležela moje naditá hnědá kožená peněženka, přesně tam, kde jsem ji v šest večer nechal. Vzal jsem z linky nabíječku a píchl do ní ten svůj „mrtvý“ telefon. Displej okamžitě naskočil a ukázal červenou čárku.
Chvíli jsem počkal, než naběhne systém. Pak jsem si v aplikaci vybral oblíbenou pizzerii, naklikal si obří Quattro Formaggi s dvojitou porcí slaniny a nechal si ji poslat až ke dveřím. Dvanáct stovek zůstalo doma, takže jsem si tenhle malý půlnoční luxus mohl s naprostým klidem dovolit.
