Článek
Bydlím v domku kousek za Kladnem už patnáct let. Mám tu klid, velkou garáž a svoje tempo. Sousední dům patřil staré paní Horákové, ale když loni umřela, děti to obratem střelily. V dubnu se tam nastěhoval David s těhotnou manželkou. Klasický třicátník z officu, čisté tenisky na zahradu a v očích takové to nadšení z venkovského života, které vás přejde hned při prvním sekání trávy.
První dubnový víkend se David snažil zacouvat do svého úzkého vjezdu s půjčeným dvounápravovým vozíkem plným sádrokartonu. Zablokoval půlku ulice, spojka jeho auta smrděla až ke mně na terasu a ten přívěs se mu pořád lámal do pravého úhlu. V klidu jsem dopil kafe, došel k němu, zaklepal mu na okýnko a řekl, ať si vystoupí. Sedl jsem za to, srovnal kola a na jeden plynulý zátah mu to couvl až k domovním dveřím. Ještě jsem mu pomohl ten těžký krám odpojit z koule.
Byl mi neskutečně vděčný. Hned odpoledne na mě zazvonil, přinesl láhev docela slušného Primitiva a rozpačitě si pod paží mačkal nějaké desky. „Pane Kovář,“ začal opatrně, protože jsme si ještě netykali, „my ten dům budeme komplet předělávat. Potřebujeme dát venkovní jednotku tepelného čerpadla na tu stranu k vám. Vychází to asi na dva metry od hranice. Mám tu projekt a stavební úřad vyžaduje váš souhlas jakožto souseda.“ Vzal jsem si ty desky a usmál se. „Jasně, nechte mi to tady, přes týden na to mrknu a domluvíme se.“ Položil jsem ty papíry doma na mikrovlnku.
Mezi našimi pozemky stál starý dřevěný plot. Třicet metrů sloupků, které se kácely k zemi, a shnilých planěk. David s manželkou logicky předpokládali, že to je oficiální dělící čára. Každý by si to myslel. Jenže já věděl svoje. Před pěti lety, když jsem vzadu stavěl zděnou dílnu, jsem tu měl geodeta. Ten to tehdy zaměřil a zjistili jsme, že skutečná katastrální hranice je skoro o půl metru dál. Směrem k Davidovi. Ten starý plot stál celou dobu stoprocentně na mém pozemku. Dokonce i pruh hlíny za ním byl právně můj. Plánek od geodeta mi ležel bezpečně založený ve stole mezi starými smlouvami. Plot jsem tehdy nepřesouval, protože by to dalo hromadu práce. Ale teď se to dřevo doslova rozpadalo a já chtěl změnu.
Když platíš, ať platí i soused
Hned po Velikonocích jsem si nechal udělat nacenění od místní firmy. Chtěl jsem moderní 3D panely v antracitové barvě s betonovými podhrabovými deskami. Žádná údržba, vydrží to navěky. Cena? Čtyřiašedesát tisíc korun. Nehodlal jsem to platit celé ze svého jen proto, aby měli noví sousedé hezčí výhled.
Odchytil jsem Davida v sobotu, když se snažil zprovoznit starou sekačku. „Davide,“ opřel jsem se lokty o ty shnilé plaňky, „ten plot už to má za sebou. Je to naše společná hranice. Budeme to muset strhnout a postavit nový, než to spadne vaší paní na záhon.“ Zvedl hlavu a utřel si ruce do tepláků. „Aha. No, my teď máme strašný výdaje s tou rekonstrukcí uvnitř. Realiták nám při prodeji tvrdil, že to oplocení je výhradně vaše.“
Zasmál jsem se. Takový ten klidný, sousedský smích. „Makléři nakecají cokoliv, jen aby shrábli provizi. Podívej se do map, ta čára jde přesně prostředkem. Je to společná věc. Mám tu nabídku od chlapů z vedlejší vesnice, celkem to dělá těch čtyřiašedesát tisíc. Půjdeme na polovic, každej dvaatřicet. To je fér pro oba.“
Nezářil štěstím. Zamumlal něco o tom, že se musí podívat do rozpočtu a poradit se se ženou. Nechal jsem ho být.
Na konci května se to ale zaseklo. Byl jsem zrovna v garáži a čistil karburátor u motorové pily, když David přišel. V ruce svíral mobil a tvářil se odhodlaně. Nabrali jsme mezitím tykání přes plot, takže už nechodil kolem horké kaše. „Karlo, já jsem se díval na tu katastrální mapu na internetu,“ řekl a ukazoval mi displej. „Mně to tam ukazuje, že ta čára je spíš u tebe. Já ti těch dvaatřicet tisíc prostě nedám. Nemáme na to peníze. Dítě je na cestě, hypotéka nás drtí. Nechme to starý dřevo, jak je, nám to esteticky nevadí.“
Nebyl úplně hloupý. Zkusil použít online nahlížení do katastru, které je sice kvůli digitalizaci často nepřesné, ale v tomhle konkrétním případě ho ironicky navádělo správným směrem.
Priority se musí umět srovnat
Otřel jsem si ruce do hadru a položil pilu na ponk. Nezvedl jsem hlas, nebylo proč. „Davide, ty čáry na webu lítají i o metr sem a tam, to ti potvrdí každej úředník. Ale jestli se chceš dohadovat o centimetry, tak fajn. Můžeme oficiálně zavolat geodeta. Ten to přesně zaměří a zapíchne kolíky.“ „Tak ho zavolejme,“ kývl David trucovitě. „Klidně,“ souhlasil jsem s ledovým klidem. „Stojí to patnáct tisíc a volný termín má reálně tak na začátku října. Ale je tu jeden technický detail.“
Otočil jsem se k poličce nad ponkem, kam jsem si před měsícem přemístil jeho desky s projektem. Vzal jsem je do ruky a plácl s nimi o stůl. „Dokud nebudou papírově vyjasněné hranice pozemku, nemůžu ti podepsat tenhle souhlas s tou venkovní bednou na topení. Protože v tuhle chvíli nevíme, jak daleko od mojí hrany to bude podle zákona stát. A bez mýho podpisu ti na úřadě to povolení nevydají.“
David přestal dýchat. Viděl jsem, jak mu těká pohled z papírů na mě a zase zpátky. „Kdy vám má přesně přijet ta montážní firma?“ zeptal jsem se jen tak mimochodem. „Za tři týdny,“ řekl potichu a ramena mu trochu spadla. „No vidíš. Pokud to teď zrušíš, propadne ti záloha. Další volný okno na instalaci dostaneš možná v únoru. V zimě tam budete topit čím? Přímotopama v zásuvce? To se u nedodělanýho baráku s novorozenětem docela solidně prodraží.“
Nechal jsem ty desky ležet na ponku. „Hele, je to tvoje volba,“ dodal jsem a vzal si zpátky hadr. „Buď mi do pátku pošleš na účet tu půlku za plot, já ti obratem podepíšu tenhle papír a máš klid, topení i novou hezkou hranici. Nebo se budeme do podzimu dohadovat s chlápkem s teodolitem a vy budete mrznout. Mně je to fuk, já v zimě jedu v krbovkách dřevo.“
Stál tam asi minutu. Věděl, že jsem ho zahnal do kouta. Byl utahaný z dojíždění, žena doma hysterčila kvůli prachu z bouračky a on chtěl mít hlavně odškrtnutý další úřední problém. Na nějakou byrokratickou válku o pozemek neměl kapacitu ani čas. „Pošli mi do zprávy číslo účtu,“ procedil skrz zuby, otočil se na patě a odešel.
Peníze mi píply v mobilu hned ve čtvrtek ráno. Ještě ten den odpoledne jsem mu ten projekt podepsal a podal mu ho přes staré plaňky. Skoro se mi nepodíval do očí.
Nové panely nám namontovali v půlce června. Chlapi z firmy vykopali díry na sloupky přesně ve stejné linii, kde stály ty původní. Tedy stoprocentně na mé straně. Vypadá to výborně, pevný antracit, srovnané do roviny. Hodnota mého baráku zase o něco stoupla a stálo mě to jen polovinu.
Včera odpoledne jsem stál na příjezdovce a luxoval sedačky u svý oktávky. David byl na svojí straně, stál hned vedle toho svého nového, tiše bzučícího čerpadla a rozřezával nožem nějaké prázdné kartony. Podíval se na ten náš nový plot, pak se podíval na mě. Vypnul jsem vysavač, krátce jsem na něj kývl a v klidu se vrátil k čištění koberečků. Dneska odpoledne si jedu do hobbymarketu koupit tu profi wapku, co jsem si už dlouho přál. S ušetřenýma penězma si člověk může občas dovolit udělat radost.
