Obří hromada uhelného prachu roku 1966 pohřbila 116 dětí. Firma nabídla odškodné 50 liber za dítě

Na svahu nad vesnicí Aberfan v jihovelšském údolí řeky Taff stojí hřbitov Bryntaf. Ve dvou paralelních řadách se tyčí 116 bílých oblouků z čínské žuly. Každý oblouk nese jméno, datum narození a stejné datum úmrtí: 21. 10. 1966. Nejmladšímu dítěti bylo sedm, nejstaršímu deset. Mezi nimi pohřbili i pět učitelů a školní kuchařku.

O kilometr níž, na Moy Road na severním okraji vesnice, stojí druhá vzpomínka. Pantglas Memorial Garden. Cesty mezi záhony kopírují půdorys bývalé školy — návštěvník kráčí po místech, kde stály třídy. Žádné muzeum, žádná pokladna, žádný průvodce. Jen deska u vchodu: „Věnováno 116 dětem a 28 dospělým, kteří přišli o život 21. října 1966.“

Pantglas Junior School byla po vyklizení trosek srovnána se zemí. Mezi oběma vzpomínkami, zahradou na dně údolí a hřbitovem na svahu nad ní, se v roce 1966 rozkládalo čtyři sta metrů strmého svahu. A na něm třicet čtyři metrů vysoká hromada uhelného prachu.

Aberfan je hornická vesnice čtyři míle jižně od Merthyr Tydfil a dvacet mil severně od Cardiffu. V roce 1966 měla přes pět tisíc obyvatel, většinou horníků a jejich rodin. Přímo za řekou Taff stál důl Merthyr Vale Colliery, jehož hloubení zahájil v srpnu 1869 podnikatel John Nixon. Před otevřením dolu měl Aberfan dva domy a hospodu.

Na svazích Mynydd Merthyr nad vesnicí rostlo sedm hromad hlušiny. Byly tam od konce devatenáctého století — hromady, do kterých se sypal uhelný prach a jemný kal z chemické extrakce. Nejstarší stála od sedmdesátých let devatenáctého století, nejnovější od roku 1958. Ta nejnovější nesla číslo 7.

Hromada č. 7 se odlišovala od ostatních. Stála nejvýše ve svahu, přímo nad školou Pantglas a Moy Road. Byla postavena na propustném pískovci, kterým protékaly podzemní prameny. Její výška dosáhla v říjnu 1966 sto jedenácti stop, tedy čtyřiatřiceti metrů, a v nasycení po dešti vážila několik set tisíc tun.

O tom, že stojí nad prameny, věděl v Merthyr Tydfilu kdekdo. Pramen pod hromadou je od roku 1919 zakreslen na mapách Ordnance Survey.

24. července 1963 poslal vodohospodářský inženýr rady Merthyr Tydfil D. C. W. Jones interní memorandum superintendantovi veřejných prací. Upozorňoval na nebezpečí kalu z hromady č. 7. O měsíc později, 20. srpna 1963, napsal hlavnímu strojnímu inženýrovi National Coal Board dopis. Zachovaný v archivu zní:

„Určitě víte, že hromady v Merthyr Vale se tyčí nad oblastí Pantglas, a kdyby se pohnuly, vznikla by velmi vážná situace.“

NCB odpověděl 28. ledna 1964. A znovu 13. března 1964. Bez přijetí opatření. V roce 1965 matky z Aberfanu sepsaly petici a předaly ji ředitelce Pantglas Junior School Ann Jenningsové. Ředitelka ji poslala dál. NCB na začátku roku 1965 slíbil radě, že vyčistí drenáže pod hromadami. Slib zůstal nesplněn. Do sesuvu zbývá rok a půl.

Podzim 1966 byl v jižním Walesu výjimečně deštivý. Pršelo tři týdny nepřetržitě. Hromada č. 7 se postupně nasytila vodou. Jemný kal z chemického praní uhlí, takzvané tailings, se při nasycení chová jako tekutý písek.

V pátek 21. října v sedm třicet ráno šla na hromadu směna dělníků — takzvaný tip gang. Jejich úkolem bylo navážet na vrchol hromady další vagony hlušiny. Dělníci zjistili, že se hromada propadla o tři metry. Muž v čele směny později u tribunalu popsal, co viděl:

„Nejdřív se to začalo hýbat pomalu, pane. Pak to vyletělo rychle, velmi rychle.“

Směna se rozhodla ten den nenavážet. Zprávu o pohybu hromady poslali do dolu Merthyr Vale. Sesuvu zabránit nedokázali.

V Pantglas Junior School bylo toho rána 240 žáků. Bylo to poslední vyučování před podzimními prázdninami. Začínala první hodina — matematika, velština, kreslení. V osmi třídách seděly děti ve věku sedm až deset let.

V deset minut po deváté zaslechl kadeřník George Lewis na dolním konci vesnice zvuk, který později u tribunalu popsal takto: „Zvuk tryskového letadla.“

Kenneth Davies, zastupující ředitel sousední Senior School, popsal totéž:

„Slyšel jsem zvuk, který zněl jako tryskové letadlo, co letí nízko nad školou v mlze.“

Byla mlha. Z hromady č. 7 sjelo po svahu přibližně sto tisíc krychlových metrů černého kalu a kamene. Vlna měla šest až devět metrů na výšku. Rychlostí osmnáct až třicet čtyři kilometrů za hodinu zasáhla nejprve farmu Hafod-Tanglwys-Uchaf, pohřbila ji celou, smetla tři domy na Moy Road. Pokračovala do Pantglas Junior School. Narazila do severní stěny budovy, vrazila čtyři třídy dovnitř, zasypala pět z osmi tříd do hloubky až dvanácti metrů a zastavila se za školou, u Aberfan Road.

Uvnitř zůstaly děti. Uvnitř zůstali učitelé. Ředitelka Ann Jenningsová zemřela u tabule.

Davida Beynona, zástupce ředitelky, našli zachránci příští den. Měl v náručí pět dětí. Zemřel, když se je snažil schovat před padající stěnou. Školní kuchařka Nansi Williamsová, která dopoledne roznášela dětem mléko, zemřela v chodbě, skloněná nad pěti chlapci. Tělocvikář Howell Williams, pětadvacet let, jediný z učitelů, kdo stihl včas rozbít okno a dostat několik dětí ven, přežil. Zemřel v roce 2022.

V deset dopoledne dorazili na místo první horníci z okolních dolů. Přijeli sami, bez vyzvání, v pracovních montérkách. Druhého dne ráno se jich v troskách pohybovalo přes dva tisíce. Pracovali holýma rukama, bez těžké techniky — bagr by podle záchranářů rozdrtil zbývající přeživší pod hladinou kalu.

Poslední přeživší byl osmiletý Jeff Edwards. Zachránci ho vytáhli z trosek kolem jedenácté hodiny dopoledne, asi hodinu a tři čtvrtě po sesuvu. Pravou nohu měl zaklíněnou v radiátoru, z něhož tekla voda. Lavice mu tlačila na břicho. Na levém rameni mu ležela hlava mrtvé dívky z jeho třídy.

„Pamatuju si, jak to před tou katastrofou zahřmělo a jak nás učitelka ujišťovala, že je to jen hrom. Pak už si pamatuju, jak se probouzím s mrtvou dívkou na rameni.“

Po jedenácté hodině dne 21. října 1966 už nikoho živého z trosek nevytáhli. Poslední tělo vyprostili 28. října, o týden později. Celkem 144 mrtvých. Z toho 116 dětí. Z toho 109 dětí uvnitř Pantglas Junior School. Ze 240 žáků toho dne přežilo 131, z toho 25 v zasaženém křídle školy.

Učitel z nedaleké školy Cyril Vaughan přijel v poledne. Jeho věta se stala jednou z nejcitovanějších z ústních dějin Aberfanu:

„Všechno bylo tak tiché, jako by příroda pochopila, že se stala obrovská chyba, a ztratila řeč.“

Předseda National Coal Board Alfred Robens, baron Robens of Woldingham, se toho pátku v Aberfanu neobjevil. 21. října byl v Guildfordu, kde měl být ten den uveden do úřadu kancléře nově zakládané University of Surrey. Obřad se konal odpoledne. Robens přijel na místo katastrofy až v neděli, dva dny po sesuvu. V úterý 23. října dal televizní interview pro ITV. Prohlásil, že o pramenech pod hromadou nikdo nevěděl. Bylo to nepravdivé tvrzení.

Zatímco Robens v Guildfordu přebíral kancléřský řetěz, druhý den po katastrofě přijel do Aberfanu premiér Harold Wilson. Princ Philip. Lord Snowdon. Toho víkendu se v centru vesnice shromažďovali reportéři ze všech britských a evropských deníků. NCB chyběl.

Tribunal of Inquiry svolali 26. října rezolucí obou parlamentních komor. Předsedal mu soudce Sir Herbert Edmund Davies, rodák z nedalekého Mountain Ash. Tribunal zasedal sedmdesát šest dní, nejdéle v tehdejší britské historii. Vyslechl sto třicet šest svědků. Shromáždil 2 500 000 slov záznamu. 3. srpna 1967 vydal HMSO závěrečnou zprávu pod číslem Cmnd 3382. Klíčová věta zněla:

„Vina za katastrofu leží na National Coal Board. Je sdílena mezi centrálou, jihozápadní divizí a některými jednotlivci. Chyběla jakákoli politika bezpečnosti a to je základní příčina katastrofy.“

Tribunal jmenovitě kritizoval devět zaměstnanců NCB. Nikdo z nich nebyl stíhán. Nikdo propuštěn. Nikdo degradován. NCB nedostal pokutu.

V srpnu 1967 poslal Robens ministrovi energetiky Richardu Marshovi rezignační dopis. Dokumenty odtajněné v roce 1997 po třicetiletém pravidle prokázaly, že nabídka i odmítnutí byly předem domluveny. Obojí bylo divadlo. Velšský poslanec Leo Abse to v parlamentu popsal takto:

„Když jsem viděl ten nevkusný tanec, který Lord Robens zatančil s ministrem, považoval jsem to za ostudné představení.“

Robens zůstal ve funkci předsedy NCB další čtyři roky, do roku 1971.

Královna Alžběta II. přijela do Aberfanu 29. října 1966, osm dní po katastrofě. Princ Philip ji doprovázel. Důvod odkladu vysvětlila sama:

„Jestli přijedu teď, budou se starat o mě místo toho, aby hledali své děti.“

Byla to jediná dokumentovaná chvíle, kdy ji novináři viděli plakat na veřejnosti. V roce 2002 se její soukromý tajemník Martin Charteris ve zpětném interview vyjádřil, že největší profesní lítost královny byla jediná: Aberfan. Ne to, že plakala. To, že nepřijela hned.

Aberfan Disaster Memorial Fund byl založen 22. října 1966, den po katastrofě. V lednu 1967 byla sbírka uzavřena. Vybrala 1 606 929 liber. Po pozdějších příspěvcích se suma zaokrouhlila na 1,75 milionu liber. Přes osmdesát osm tisíc jednotlivých dárců. Byl to druhý největší britský dobročinný fond té doby, v dnešních penězích asi dvacet milionů liber.

NCB naproti tomu nabídl rodičům kompenzaci 50 liber za mrtvé dítě. Po veřejném pobouření ji zvýšil na 500 liber. Celkem vyplatil kolem 160 000 liber. Podmínkou byl podpis, že se rodiče zříkají dalších právních nároků proti NCB.

Zbylé hromady nad vesnicí NCB a ministerstvo energetiky odmítly odstranit. Argumentovaly cenou. Obyvatelé Aberfanu v roce 1968 dokonce pořádali pochody na Downing Street, aby vymohli vyklizení. Wilsonova labouristická vláda nakonec rozhodla, že se hromady odvezou — ale peníze na to nedá stát. Ministr pro Wales George Thomas přinutil Aberfan Disaster Fund odevzdat 150 000 liber ze sbírky. Z peněz, které Británie poslala rodičům mrtvých dětí.

V roce 1997, po třiceti letech, vrátil 150 000 liber do fondu Ron Davies, první labouristický Secretary of State for Wales po volebním vítězství Tony Blaira. Bez úroků. Bez úpravy o inflaci. Reálná hodnota byla v roce 1997 odhadem 1,5 milionu liber.

V únoru 2007 první ministr velšské vlády Rhodri Morgan oznámil dodatečnou platbu 1,5 milionu liber do Aberfan Memorial Charity a 500 000 liber do Aberfan Education Charity. Jako kompenzaci ušlých úroků a inflace. Čtyřicet let po katastrofě.

Zdroje: