Článek
Jsou věci, které mě stojí víc energie, než by reálně měly. Moje přítelkyně Klára mi to říká pravidelně. Podle ní mám občas tendenci řešit principy tam, kde by stačilo jen mávnout rukou. Ale já si prostě myslím, že když žijete v bytovém domě se čtyřiceti partajemi, nějaká pravidla fungovat musí. Jinak se z novostavby za pár let stane ubytovna.
Bylo úterý ráno, čtvrt na sedm. Sešel jsem do suterénu do místnosti, které se v plánech developerského projektu říkalo „kolárna a kočárkárna“. Mám tam na zdi namontovaný hák, na kterém visí moje gravelové kolo. Stálo víc, než bych nahlas přiznal, a pečuju o něj. Pravidlo našeho SVJ, které jsem sám pomáhal formulovat, zní jasně: kola se věší na háky, prostor na zemi zůstává volný pro kočárky.
Jenže přímo pod mým hákem stála obrovská, těžká elektrokoloběžka. Nebyla to ta sdílená, co se válí po chodnících. Byla to taková ta mohutná černá asijská kopie s tlustými pneumatikami plnými zaschlého bláta a širokým nášlapem, pod kterým je schovaná baterie. Byla opřená zčásti o zeď a zčásti o přehazovačku mého kola.
Zhluboka jsem se nadechl, abych hned po ránu nezačal nadávat. Chytil jsem koloběžku za řídítka, že ji posunu. Byla těžká jako pytel cementu. Musela mít snad pětadvacet kilo. Jak jsem se s ní pral, abych ji odtáhl doprostřed místnosti, otřel jsem si rukáv lehké bundy o špinavý brzdový kotouč. Na šedé látce zůstala dlouhá černá šmouha od šmíru.
Když jsem odpoledne seděl v obýváku u notebooku, napsal jsem do naší domovní WhatsApp skupiny zprávu. Snažil jsem se, aby zněla věcně a neútočně. „Dobrý den sousedé, prosím majitele černé elektrokoloběžky, aby ji neparkoval pod cizími koly a ideálně ji nenechával volně stát v uličce. Kočárkárna slouží všem a měli bychom dodržovat pořádek. Díky, Tomáš z 4.B.“
Klára, která si na gauči četla, zvedla oči od tabletu. „Cos tam zase poslal?“
„Jen slušnou žádost, ať mi někdo neopírá ten svůj čínský tank o přehazovačku.“
„Proč to prostě neposuneš a neřešíš to?“ povzdechla si.
„Protože to má zablácené gumy, je to těžké a překáží to tam lidem, co mají kočárky. Platíme tu všichni stejné poplatky za údržbu. Tipoval bych to na toho mladýho z třetího patra. Filipa. Furt chodí v těch širokých kalhotách, na uších sluchátka, ani neodpoví na pozdrav.“
Ve středu odpoledne jsem Filipa potkal ve výtahu. Měl přes rameno přehozenou tašku a v ruce držel velkou motorkářskou helmu. Pozdravil mě tichým kývnutím, zíral do telefonu a celou cestu nahoru si mě nevšímal. V duchu jsem si ten obrázek okamžitě spojil. Jasně, arogantní kluk, co má pocit, že mu patří svět a pravidla jsou pro boomery.
Ve čtvrtek ráno jsem šel do kočárkárny znovu. Koloběžka tam byla zase. A tentokrát nebyla jen opřená o zeď. Byla masivním ocelovým zámkem připoutaná k trubce od topení, přesně v tom rohu, kde se potřebujete otočit s kolem, abyste s ním vyjeli ven ze dveří. Abych svoje kolo dostal z háku, musel jsem ho nepřirozeně zvednout nad hlavu a málem jsem s ním škrtl o zářivku na stropě.
To už jsem opravdu vypěnil. WhatsApp zjevně nefungoval, nebo ho dotyčný ignoroval.
V práci jsem si v kanceláři otevřel Word. Napsal jsem tučným písmem, velikost 36: ZÁKAZ PARKOVÁNÍ. Společné prostory nejsou vaše soukromá garáž. Pod to jsem menším písmem přidal citaci z domovního řádu o zákazu odkládání motorových vozidel v prostorách pro kočárky a dovětek, že pokud to do pátku nezmizí, obrátím se na výbor SVJ s návrhem na vystěhování věci jako požárního rizika.
Papír jsem dal do eurofolie, vzal jsem si z tiskárny lepicí pásku a cestou z práce jsem ho nekompromisně přilepil přímo na displej té koloběžky. Musel ho vidět hned, jak na to sáhne. Cítil jsem u toho takové to drobné, spravedlivé zadostiučinění člověka, který sice dělá nepříjemnou věc, ale brání systém.
V pátek odpoledne jsem se vracel dřív. Klára měla přijet z konference, chtěli jsme jet na víkend na chatu a já šel do suterénu zkontrolovat, jestli už můžu normálně vyjet s kolem k autu.
Dveře do kočárkárny byly pootevřené. Zevnitř se ozývalo šramocení a tiché oddechování.
Zastavil jsem se v chodbě, připravený na to, že tam bude Filip a že si to konečně vyříkáme na rovinu. Žádné zprávy, prostě mu z očí do očí řeknu, ať se chová jako dospělý člověk.
Vešel jsem dovnitř.
U koloběžky nestál Filip. Stál tam pan Kříž. Starší, tichý pán z prvního patra. Bývalý údržbář, kterému před dvěma lety zemřela žena. Vždycky chodil v čisté, i když trochu oprané bundě, pečlivě třídil odpad a na domovních schůzích jen mlčky seděl v zadní řadě a zvedal ruku pro všechno, co výbor navrhl.
Teď stál v předklonu nad koloběžkou. Měl na sobě zářivě růžovou čtvercovou termotašku s logem Foodory. Na zádech mu seděla jak mohutný, nepatřičný neonový krunýř. Třesoucíma se rukama s tlustými klouby se snažil odlepit lepicí pásku z mého papíru, aniž by poškodil displej.
Zastavil jsem se krok za ním. Polkl jsem naprázdno.
Kříž si mě všiml. Narovnal se, sáhl si na bedra a trochu bolestivě se ušklíbl. V ruce zmačkal ten můj agresivní papír v eurofolii a strčil si ho do kapsy.
„Dobrý den, pane inženýre,“ řekl tiše. V jeho hlase nebyla ani stopa po naštvání. Byla tam jen hluboká, rezignovaná únava. „Omlouvám se. Já vím, že to sem nepatří. Omlouvám se za ten nepořádek.“
„Pane Kříž…“ začal jsem a hledal slova, protože všechny moje připravené argumenty se v tu vteřinu proměnily v naprostý odpad.
„Já si ji nosil nahoru do bytu,“ pokračoval pomalu, jako by mi skládal účty. „Ale ty kolena už mi neslouží. Neunesu ji do těch schodů k výtahu. Má třicet kilo. Začal jsem teď rozvážet, víte? Ty zálohy na plyn se zvedly a z důchodu už to zkrátka neutáhnu. Tak si dělám tyhle večerní šichty.“
Díval jsem se na tu těžkou, zablácenou věc. Na tlustý řetěz, kterým se ji snažil chránit, protože to byl pravděpodobně jeho jediný pracovní nástroj.
„Ale máte pravdu,“ řekl Kříž, sklonil se a odemkl zámek. Ruce se mu třásly vyčerpáním. „Je to v řádu. Kočárkárna je kočárkárna. Soused z vedlejšího vchodu mi slíbil, že si to můžu dávat k němu do garáže. Je to sice o dvě ulice dál, ale nebudu tady dělat problémy. Omlouvám se, že jsem vám odřel to kolo. Dával jsem si pozor, ale ujel mi stojánek.“
Pocítil jsem fyzickou nevolnost. Potřeboval jsem to okamžitě vzít zpátky. Potřeboval jsem mu říct, ať ji tam nechá, že se s kolem nějak vyhnu, že ten papír byl omyl.
„Ne, poslouchejte, nechte to tady,“ vyhrkl jsem a udělal krok k němu. „To psaní jsem přehnal. Já myslel, že to sem dává někdo jiný. Klidně si to zamykejte tady k tý trubce, my se s kočárkama a kolama nějak srovnáme.“
Pan Kříž se na mě podíval. Neusmál se. Jeho oči byly vodnaté a úplně prázdné.
„To je v pořádku, pane inženýre. Pravidla se musí dodržovat. Já už si to zařídil jinak.“
Chytil koloběžku za řídítka, zabral a těžce ji otočil směrem ke dveřím. Kolečko zavrzalo po linu. Měl co dělat, aby tu masu kovu vůbec udržel v rovnováze. Růžový box na zádech ho tížil k zemi.
Chtěl jsem mu pomoct aspoň podržet dveře, ale on už do nich strčil ramenem. S tichým zaduněním se za ním zavřely.
Zůstal jsem v suterénu sám. Vzduch tu voněl po vlhké omítce a gumě. Místo u zdi pod mým hákem bylo najednou dokonale volné a prázdné. Přesně tak, jak jsem si to celou dobu přál.
Stoupl jsem si k němu, natáhl ruku a prsty přejel po svém karbonovém rámu, který vážil přesně osm a půl kila.
