Článek
Judy se narodila v únoru 1936 v Šanghaji. Byla to čistokrevná anglická pointerka, hnědobílá fena původně pojmenovaná Shudi. Jméno jí během prvních měsíců života poangličtili na Judy.
Na konci roku 1936 ji získala posádka britského dělového člunu HMS Gnat, který působil na čínských řekách. Lodě tehdy často mívaly zvířecí maskoty. Pomáhali s morálkou mužstva, s hubením škůdců a v některých případech i s hlídkováním.
Judy se rychle ukázala jako víc než jen společnost pro námořníky. Podle vzpomínek posádky dokázala v noci upozornit na pohyb říčních pirátů a sluchem zachytit přibližující se letadla dřív než lidé na palubě.
Námořníci ji zkoušeli vycvičit jako loveckého psa pro výpravy na břeh. Nebyl to úspěch. Když se rozběhla za kachnami, mívávala sklon spadnout přes palubu a loď pak musela zastavit, aby ji někdo vylovil. Její lovecká kariéra tím skončila, ale obliba mezi námořníky ne.
V roce 1939 přešla s částí posádky na jiný dělový člun, HMS Grasshopper. Právě na této lodi ji zastihla japonská invaze do Malajska a Singapuru.
Útěk ze Singapuru
V únoru 1942 se HMS Grasshopper pokoušela uniknout ze Singapuru směrem k Nizozemské východní Indii. Na palubě byli námořníci, vojáci, civilisté i lidé prchající před postupující japonskou armádou.
Loď napadla japonská letadla. Poškozený Grasshopper musel být opuštěn a přeživší se dostali na blízký ostrov. Spolu s nimi tam skončili i muži z dělového člunu HMS Dragonfly, který byl rovněž zničen.
Největším problémem nebyly zbraně ani nepřítel. Byla to voda.
V tropickém vedru měli přeživší jen minimum zásob a žádný známý zdroj pitné vody. Po dvou dnech se situace začala měnit v zoufalství. Judy se ztratila z dohledu a námořníci ji šli hledat. Našli ji, jak v písku vyhrabává díru.
Pod pískem byla sladká voda. Námořník Leonard Williams později vzpomínal: „Judy byla zachránkyně. Byla úžasná zachránkyně životů.“ Příběh o prameni se stal součástí jejího oficiálního ocenění. Nelze zpětně přesně spočítat, kolika lidem voda pomohla, ale pro ztroskotance znamenala zásadní šanci přežít první dny.
Přeživší se následně vydali na dlouhý pochod džunglí směrem k Padangu na západě Sumatry. Doufali, že tam zastihnou poslední evakuační loď.
Šli týdny. Bláto, pijavice, komáři, tropický déšť, horko a nedostatek jídla proměnily cestu v boj o přežití. Když do Padangu dorazili, bylo pozdě. Poslední loď už odplula.
V březnu 1942 je zajala japonská armáda. Judy se podařilo ukrýt mezi pytle s rýží a propašovat ji s muži do zajateckého tábora v Medanu na severu Sumatry.
Byla tehdy vyhublá. Dlouhé týdny hledání potravy a vody na ní zanechaly následky. Právě tam potkala muže, který se stal jejím nejbližším člověkem.
Frank Williams a miska rýže
Frank Williams byl příslušníkem britského letectva RAF a v zajetí mu bylo jednadvacet let. Judy si všiml, když obcházela vězně a pátrala po zbytcích jídla. Měl jen mizivý denní příděl rýže. Přesto se s ní podělil.
Podle vzpomínek spoluvězňů se Judy od té chvíle držela Franka neustále. Lehávala u něj, hlídala ho a reagovala, když se stráže chystaly trestat vězně. Štěkala, pletla se dozorcům pod nohy a odváděla jejich pozornost.
To jí ale přinášelo další nebezpečí. Sama byla bita pažbami pušek a opakovaně jí hrozilo zastřelení. Pro vězně představovala útěchu a připomínku normálního života. Pro část dozorců byla obtíž, kterou bylo snazší odstranit.
Frank Williams věděl, že Judy potřebuje víc než jen ochranu několika mužů. Pokud zůstane jen psem v táboře, může ji kterýkoli strážný kdykoli zabít.
Podle dochovaných vyprávění proto přesvědčil velitele tábora, aby Judy formálně zapsal jako válečného zajatce. Některé verze uvádějí, že rozhodnutí podpořil příslib jednoho z jejích budoucích štěňat.
Judy získala označení POW 81A Gloegoer, Medan. Stala se jediným známým psem oficiálně registrovaným jako válečný zajatec během druhé světové války.
Druhé potopení
V červnu 1944 měli být váleční zajatci přepraveni do Singapuru na nizozemské obchodní lodi SS Van Waerwijck, kterou Japonci zabavili k transportu vězňů.
Judy na loď nesměla. Frank Williams a další muži se ale odmítli smířit s tím, že ji po dvou letech v táboře nechají napospas dozorcům.
Nacvičili proto jednoduchý postup. Judy dostala signál, tiše skočila do pytle a nechala se přenést přes kontrolu. Jeden z mužů ji měl na rameni v pytli, zatímco vězni stáli dlouhé hodiny na nástupu v tropickém horku.
Dne 26. června 1944 loď torpédovala britská ponorka, která nevěděla, že na palubě jsou spojenečtí váleční zajatci. Z odhadovaných sedmi set zajatců jich zemřelo přibližně pět set.
Judy se z potápějící se lodi dostala malým okénkem. Ve vodě plné oleje, trosek a lidí se Frank od ní oddělil. Několik přeživších později tvrdilo, že Judy tlačila kusy dřeva k mužům, kteří neuměli plavat, nebo jim dovolila přidržet se jejího těla.
Frank byl přesvědčený, že Judy v moři zahynula. Pak dorazil do tábora v Singapuru a něco ho srazilo mezi lopatky. Byla to Judy, celá od oleje, s podrážděnýma očima, ale živá.
Po potopení Van Waerwijcku čekaly Judy a Franka další přesuny mezi tábory. Vězni byli nuceni pracovat v džungli, budovat a čistit železniční trasu. Hlad, nemoci a násilí byly každodenní součástí života.
Judy se přes den často ukrývala v džungli za oplocením. V noci ji Frank volal nenápadným hlasem nebo signálem. Vracela se s ulovenými zvířaty, hlídala okolí a upozorňovala na plazy či jiné hrozby.
Během zajetí utrpěla střelná zranění, napadl ji krokodýla přežila útoky divokých psů. Pro vězně se stala symbolem vytrvalosti. Pokud dokázala přežít ona, pes, který neměl žádné příděly ani ochranu, měli se držet i oni. Když Japonsko v srpnu 1945 kapitulovalo, Judy a Frank byli stále spolu.
Pašování
Ani konec války neznamenal, že může Judy jednoduše nastoupit na loď a odjet domů. Zvířata nesměla na transportní lodě, takže ji muži museli propašovat ještě jednou.
Tentokrát se ukryla na lodi SS Antenor, která plula do Británie. Několik dní ji Frank držel schovanou pod svým lůžkem. Později už její příběh znal téměř každý na palubě a posádka ji přijala jako hrdinku.
Po příjezdu do Británie musela Judy podstoupit povinnou šestiměsíční karanténu. Frank ji navštěvoval každý týden. Po dlouhých letech nuceného skrývání se museli znovu na čas rozdělit, tentokrát už ale věděli, že je to jen dočasné.
Na jaře 1946 byla Judy z karantény propuštěna a veřejnost ji přivítala jako válečnou hrdinku. V květnu 1946 dostala Judy PDSA Dickinovu medaili, nejvýznamnější britské vyznamenání pro zvířata za statečnost ve válečném konfliktu. Často se jí přezdívá zvířecí Viktoriin kříž.
Oficiální citace zněla:
„Za mimořádnou odvahu a vytrvalost v japonských zajateckých táborech, které pomáhaly udržet morálku spoluvězňů, a za záchranu mnoha životů díky inteligenci a bdělosti.“
Frank Williams při stejné příležitosti obdržel Bílý kříž svatého Jiljí, nejvyšší ocenění PDSA pro člověka za mimořádnou péči o zvíře.
Judy získala také doživotní členství v asociaci navrátivších se britských válečných zajatců. V červnu 1946 odvysílala BBC její štěkot jako součást oslav vítězství. Z psa, který byl před několika měsíci ještě ukrýván v pytli před strážemi, se stal symbol vytrvalosti pro poválečnou Británii.
V roce 1948 odešel Frank Williams pracovat do tehdejší Tanganiky, dnešní Tanzanie. Judy jela s ním. Po všech táborech, lodích, džungli i karanténě začal jejich společný život konečně v míru.
V Africe měla další vrh štěňat a podle vzpomínek místních znovu chránila Franka před hady a dalšími nebezpečnými zvířaty. Pak ale vážně onemocněla.
Po devíti dnech pátrání ji našli v chatrči, kde se o ni starali místní lidé. Měla nádor a byla velmi zesláblá. Operace jí sice krátce pomohla, její stav se ale dál zhoršoval.
Dne 17. února 1950 se Frank Williams rozhodl nechat Judy uspat. Bylo jí třináct let.
Zdroje:
https://www.nationalarchives.gov.uk/explore-the-collection/stories/judy-the-only-dog-registered-as-a-prisoner-of-war/
https://www.pdsa.org.uk/what-we-do/animal-awards-programme/pdsa-dickin-medal/judy
https://www.gov.uk/government/news/judy-the-dog-who-became-a-prisoner-of-war
https://www.iwm.org.uk/history/9-famous-animals-from-the-first-and-second-world-wars
https://nmwdm.org.uk/dogs/judy/
https://www.nationalarchives.gov.uk/great-escapes/fascinating-survival-stories/
