Článek
Peníze dorazily už ve čtvrtek odpoledne. Převod z účtu na účet, žádné blokace přes zprostředkovatele, pěkně napřímo podle mých instrukcí v e-mailu. Stála jsem u okna v kuchyni, pila instantní kafe a sledovala, jak to jejich nablýskané bílé SUV s pražskou registrační značkou opatrně sjíždí z hlavní silnice. Na moji příjezdovku.
Začalo pršet už včera v noci. Na dvoře před mým starým výminkem, který na internetu hrdě nazývám „Horská chata U Borovice“, ležela souvislá vrstva hnědé břečky. Auto s tichým mlaskáním zastavilo v tom nejhlubším lavoru plném vody.
Vylezli ven. Pán, paní a dvě děti. Všichni měli na sobě ty dokonale čisté, nadýchané bundy Bogner, ve kterých se do zablácených předhůří prostě nejezdí. Ženská okamžitě šlápla do louže ve svých zářivě bílých sněhulích s obrovským chlupatým lemem.
„Tady to nějak klouže, Jindřichu,“ ohlásila směrem k manželovi, který se zrovna snažil odemknout střešní box s lyžemi. Otevřela jsem vchodové dveře a vyšla na zápraží. „Dobrý den, vítám vás na horách!“ zavolala jsem na ně vesele.
Ten muž se na mě podíval přes střechu auta. V obličeji měl výraz člověka, který právě zjistil, že si v restauraci objednal humra a dostal krabí tyčinky z akce. Dovedla jsem je dovnitř.
Chata voněla přesně tak, jak voní sto let staré stavení, do kterého zatéká, když v něm týden nikdo nevyvětrá. Vlhkost, staré lino a trocha Sava, kterým jsem ráno stříkla rohy v koupelně, aby nebyla vidět ta nejhorší černá plíseň.
Ženská si nesundala bundu. Přejela prstem po opěradle staré rozkládací pohovky a znechuceně se podívala na prach, co jí zůstal na bříšku prstu. Pražský host mezitím zkoumal radiátor pod oknem. Byl vlažný. Kotel jsem úmyslně stáhla už v poledne.
„Paní majitelko, tady je strašná zima,“ ohlásil pevným, manažerským tónem. „A venku není žádný sníh. Na fotkách na vašem webu je chalupa zasypaná sněhem.“
Smlouva o ubytování neovládá počasí
Usmála jsem se a opřela se o futra do kuchyně. „Ty fotky jsou z ledna 2019, pane inženýre. Smlouva o ubytování bohužel neovládá počasí. Jestli chcete sníh, musíte o tisíc výškových metrů nahoru na hřebeny.“
Můj nájemník se narovnal v celé své výšce. Očividně byl zvyklý, že lidé v jeho firmě skáčou, když zvedne hlas. „My jsme si zaplatili zimní dovolenou. Tohle je naprostá klamavá reklama. Vždyť tu není ani pořádné topení. Odstupujeme od smlouvy a chceme vrátit peníze.“
„Klidně můžete jet hned zpátky,“ pokrčila jsem rameny a vytáhla z kapsy klíče. „Ale záloha, která v tomto případě dělala sto procent ceny, je podle podmínek nevratná. Všechno jste mi odsouhlasil v tom e-mailu ve středu.“
Jeho manželka se do toho vložila. Začala máchat rukama, z té chlupaté kapuce jí lítaly kapky deště na moje tapety. Argumentovala tím, že děti se těšily na lyže, že je to nehoráznost, že mi napíše zničující recenze všude, kde to půjde.
Ten jejich mladší kluk u toho stál ve dveřích a začal potichu popotahovat. Měl úplně červený nos, z bundy mu trčely palčáky na šňůrce a v těch obřích sněhulích působil jako ztělesnění absolutní dětské bezmoci.
Na vteřinu jsem se v tom klukovi viděla. Sál z něj ten obrovský dětský smutek, že místo stavění sněhuláka stojí ve smradlavé chodbě. Vytáhla jsem z kapsy u zástěry lehce zmáčknutou čokoládovou Milu, co mi tam zbyla od včerejška, a podala mu ji.
„Na, dej si, ať nebrečíš,“ vtiskla jsem mu ji do ruky. Hned vzápětí jsem se ale otočila na jeho otce. „A abych nezapomněla, jestli chcete přitopit nad těch osmnáct stupňů, co máte ve standardu, dělá to pětistovku na den za dřevěné brikety do kamen. Peníze beru jen v hotovosti předem.“
Inženýr zrudnul. Vytáhl z kapsy obří telefon s nakousnutým jablkem a začal zuřivě mačkat displej. „Já tohle nenechám jen tak. Volám na podporu portálu, přes který jsme vás původně našli. A nafotím si to tu pro hygienu. Tohle je na Českou obchodní inspekci!“
„Poslužte si,“ ukázala jsem rukou do prostoru a posadila se na dřevěnou židli u stolu. Zatímco manželka utěšovala brečícího kluka a starší dcera znechuceně zírala do mobilu, protože wifina tu logicky není, rozzuřený otec chodil po místnostech.
Blesk jeho telefonu osvětloval každou nedokonalost. Vyfotil pavučinu v rohu ložnice, flek na stropě v koupelně i staré hrnce naskládané na lince. Pak si stoupl k oknu, aby měl signál, a vytočil infolinku.
Slyšela jsem každé slovo. Křičel na operátorku, oháněl se paragrafy, právem na reklamaci a neobyvatelnými podmínkami. Mluvil o tom, že je to podvod. Že v domě je zdraví nebezpečná plíseň a zima.
Operátorka mu zjevně vysvětlovala to samé co já. Portál řeší zprostředkování. Storno podmínky nastavuje ubytovatel. A nedostatek sněhu není důvodem k bezplatnému zrušení pobytu. Ten pán po deseti minutách zavěsil. Ruce se mu klepaly vztekem.
„Vy jste obyčejná zlodějka,“ procedil mezi zuby, když šel kolem mě. „Jsem majitelka nemovitosti, kterou jste si dobrovolně pronajal na víkend,“ opravila jsem ho. „Klíče nechávám tady na stole. Kdybyste něco potřebovali, bydlím hned vedle ve žlutém domě. Přeju hezký večer.“
Zabouchla jsem za sebou dveře a šla domů. Dala jsem si horkou sprchu, nalila si dvojku červeného a sedla k televizi. Z okna jsem viděla, jak se v chajdě svítí. Vydrželi tam přesně do sobotního rána.
V devět hodin jsem uslyšela túrování motoru. Stála jsem za záclonou a pozorovala to divadlo. Šofér se snažil vycouvat ze dvora, ale kola toho jeho těžkého auta se jen protáčela v hlubokém blátě. Nahazovalo to hnědou břečku až na střechu.
Jeho žena stála venku, ty svoje bílé sněhule už měla obalené bahnem až ke kotníkům a zuřivě na něj mávala, kam má točit volantem. Trvalo jim dvacet minut, než se z té pasti vyhrabali.
Jakmile jejich zadní světla zmizela za zatáčkou směrem k Praze, obula jsem si holínky a došla do chaty. Klíče ležely na stole. V ložnici byly zmačkané peřiny, ale jinak nic. Ani nevynesli koš.
Okamžitě jsem přešla ke starému termostatu a stáhla ho na úplné minimum. Není důvod plýtvat plynem, když už je nemovitost prázdná. Došla jsem zpátky k sobě do obýváku.
Displej telefonu se rozsvítil s příchozí zprávou. Odesílatel mi poslal dlouhý e-mail plný výhrůžek právníkem, soudy a televizními reportéry. Rovnou jsem ho přesunula do spamu.
Tyhle kecy čtu každou druhou zimu, kdy nepřijde sníh. Vždycky dělají ramena, a nakonec to vzdají, protože se s nikým kvůli patnácti tisícům soudit nebudou. Zula jsem si holínky a natáhla nohy na konferenční stolek. Otevřela jsem notebook a zadala si do vyhledávače zájezdy last minute. Těch patnáct tisíc od Jindřicha mi akorát pokryje letenky a ubytování ve čtyřhvězdě s all inclusive.
