Článek
Byla neděle, konec dubna, něco po jedné odpoledne. Stál jsem na zahradě u plynového grilu, obracel kleštěmi naložené plátky krkovice a poslouchal, jak se můj tchán Evžen rozčiluje nad novým územním plánem. Evžen je bývalý notář, člověk, který si potrpí na to, aby věci měly úroveň. Moje žena Diana zrovna nesla na velký teakový stůl mísu se salátem. Slunce svítilo na hladinu našeho zapuštěného bazénu a všechno běželo v naprostém klidu.
Pak se ozval bzučák od vstupní branky.
Otřel jsem si ruce do utěrky a došel k panelu s kamerou, který visí na zdi u francouzského okna. Na malém displeji stála mladá ženská s plátěnou taškou přes rameno. Linda.
Nebylo to žádné dojemné překvapení, jen čirý, ledový šok. Lindu jsem měl v dvaadvaceti s jednou servírkou z Kladna. Byl to úlet, který skončil dřív, než pořádně začal. Alimenty jsem poctivě posílal do jejích osmnácti, občas si ji vzal na víkend, ale jakmile začala pracovat, kontakt postupně vyšuměl. Neviděl jsem ji přes šest let. A hlavně, Diana o ní vůbec neví.
Když jsme se brali, předmanželská smlouva se stavěla tak, že dům patří Dianě a jejím rodičům. Rozjezd mojí dnešní firmy navíc z velké části financoval Evžen přes své staré známé. V jejich kruzích se na rodokmen a čistý štít hraje víc než na cokoli jiného. Kdybych teď, po osmi letech manželství, najednou vybalil, že mám dospělou nemanželskou dceru, brali by to jako obrovský podraz a veřejnou ostudu.
„To bude asi ten kurýr s vínem, dojdu tam,“ houkl jsem na Dianu, vzal si z misky na botníku klíče a vyrazil po zámkové dlažbě dolů k brance.
Otevřel jsem jen na škvíru a vklouzl ven na ulici, abych na ni viděl napřímo. Linda vypadala strhaně. Měla na sobě sepranou jarní bundu, vlasy stažené do obyčejného culíku a obličej oteklý, jako by celou noc nespala.
„Ahoj tati,“ řekla tiše a podívala se mi do očí.
„Kde jsi vzala tenhle adresu?“ vyhrkl jsem místo pozdravu a instinktivně zkontroloval, jestli někdo ze sousedů nestojí u plotu.
„Našla jsem tě v obchodním rejstříku,“ odvětila a hlas se jí trochu zachvěl. „Promiň, že otravuju v neděli. Vím, že jsi mi číslo zablokoval, ale já už fakt nemám kam jít. Majitel toho bytu na Smíchově, kde jsem s malým v podnájmu, to ze dne na den prodává. Našla jsem si 1+1 v Kralupech, ale chtějí pětačtyřicet tisíc na kauci a první nájem. Musím to zaplatit do úterý, jinak to dají někomu jinému a my půjdeme na ubytovnu.“
Začala se přehrabovat v té své ošoupané tašce a vytáhla přeložený papír. Byla to vytištěná rezervační smlouva. Ruce se jí třásly tak, že jí přitom z kapsy vypadl svazek klíčů s plastovým přívěskem a s cinknutím dopadl na chodník.
Na vteřinu mě to trklo. Sehnul jsem se, sebral ty klíče z asfaltu a když jsem jí je podával, všiml jsem si, že má úplně okopané špičky u tenisek. Blesklo mi hlavou, že je to vlastně pořád ta malá holka, se kterou jsem kdysi chodil krmit kachny k rybníku. Bylo mi jí v ten moment opravdu líto.
Jenže pak se z horní části pozemku ozval Evženův hutný hlas: „Martine? Potřebuješ s něčím pomoct?“
Ztuhl jsem. Nemohl jsem jí těch pětačtyřicet tisíc poslat z účtu. Diana má k našim hlavním financím přístup a okamžitě by se ptala, kam odešla taková částka. Nemohl jsem jí ani říct, ať tu počká, protože by si jí všimli. A kdybych jí slíbil, že to nějak vyřeším zítra, jen bych jí dal naději, že pro mě něco znamená, a začala by se ozývat pravidelně. To by byl konec mého pečlivě vybudovaného klidu.
Musel jsem to utnout hned.
„Pojď se mnou,“ řekl jsem tvrdě, chytil ji za loket a vtáhl ji za branku.
Nevedl jsem ji až ke stolu. Zastavili jsme se na kraji trávníku, zhruba pět metrů od místa, kde seděla moje nová rodina. Evžen přestal mluvit a podezíravě si Lindu měřil přes okraj skleničky. Diana si utřela ústa ubrouskem a zvedla obočí.
„Diano, Evžene, omlouvám se za vyrušení,“ pronesl jsem jasným, formálním tónem. Cítil jsem, jak Linda vedle mě zmateně dýchá. „Tohle je slečna Lenka. Je to dcera starého Koudelky, mého bývalého skladníka, co předloni umřel na infarkt.“
Linda trhla hlavou. Otevřela pusu, ale nevyšla z ní ani hláska.
Zmáčkl jsem jí loket o něco silněji a pokračoval: „Slečna Lenka se dostala do velmi těžké situace s bydlením. Její domácí ji vyhazuje a ona si myslela, že by jí naše firma mohla poskytnout nějakou bezúročnou půjčku nebo zálohu na kauci. Bohužel, firemní charitu nevedeme a do účetnictví to dát nemůžu.“
Podíval jsem se na Lindu. Byla naprosto paralyzovaná. Koukala na Evžena v jeho nažehlené značkové košili, na Dianu s dokonalou manikúrou, na ten nablýskaný stůl plný jídla, které by jí vystačilo na týden. Ten obrovský sociální příkop zafungoval přesně tak, jak jsem potřeboval. Byla to unavená holka z Kladna. Neměla odvahu začít před těmihle bohatými, cizími lidmi křičet, že jsem lhář a její otec. Stud a trapnost situace ji přibily k zemi.
Sáhl jsem do zadní kapsy kalhot a vytáhl koženou peněženku. Vytáhl jsem z ní čtyři dvoutisícovky, co jsem měl připravené na zaplacení zahradníka.
„Ale jako rodina přece nenecháme Koudelkovy úplně na holičkách, když pro nás její otec tolik let dělal,“ usmál jsem se na Evžena. Ten jen spokojeně a mírně blahosklonně přikývl. Zjevně se mu moje gesto líbilo.
Podal jsem ty bankovky Lindě. „Tady máte osm tisíc, slečno. Berte to jako osobní dar od nás. Snad vám to aspoň na pár dní pomůže. A teď mě omluvte, stydne nám oběd.“
Koukala na ty peníze v mojí natažené ruce. Došlo jí úplně všechno. Pochopila, že si právě kupuju její zmizení, že jsem ji před cizími lidmi vymazal ze svého života a že těch osm tisíc je definitivní tečka.
Zavřela oči, vzala si bankovky a zmuchlala je do kapsy u bundy. „Děkuju vám, pane řediteli,“ zašeptala. Hlas měla úplně prázdný.
Otočila se na patě a sešla zpátky po zámkové dlažbě k brance. Klapnutí elektronického zámku se rozlehlo po celé zahradě. Já jsem peněženku vrátil do kapsy, došel ke grilu a vzal do ruky kleště.
„Tomu říkám solidní přístup k lidem, Martine,“ poznamenal Evžen, zatímco si doléval červené víno. „Ale nesmíš je naučit, že sem můžou chodit somrovat kdykoli.“
„Neboj se, Evžene,“ usmál jsem se na něj a napíchl první krkovici. „Tuhle už tady stoprocentně neuvidíme. Chceš to propéct spíš na střed, nebo víc?“
