Článek
Bylo středeční odpoledne, do odevzdání kompletního frontendu pro novou kampaň jedné pražské pojišťovny zbývalo přesně osmačtyřicet hodin. Ležela jsem ve svém brněnském bytě na gauči, na břiše mi vrněla kočka a já zrovna dohrávala už třetí sezónu v simulátoru života The Sims. Za tenhle projekt mi měla agentura vyplatit padesát tisíc.
Zatím jsem pro ně neudělala ani čárku. Ani jsem neotevřela zadání. Měla jsem na to celé tři týdny, ale prostě se mi nechtělo. Každé ráno jsem si řekla, že začnu po obědě, po obědě jsem si řekla, že začnu večer, a večer jsem si pustila true crime dokument. Moje prokrastinace dosáhla samotného vrcholu, ale vůbec mě to netrápilo. Když jste freelancer, pánem svého času jste vy. A já se rozhodla, že ten čas strávím v pyžamu.
Na stolku mi začal vibrovat telefon. Volal David, projektový manažer z té agentury. Byl to takový ten přemotivovaný třicátník, co používá slova jako „synergie“ a „agilní přístup“. Nechala jsem to zvonit dost dlouho na to, aby to vypadalo, že jsem soustředěná na práci, a pak jsem to zvedla s lehkým povzdechem.
„Sabino, ahoj, ruším tě v procesu?“ zeptal se s tou svou falešnou korporátní zdvořilostí.
„Trochu, Davide, zrovna ladím responzivitu na mobilních zařízeních,“ zalhala jsem tak plynule, až mě to samotnou bavilo. Zrovna jsem své virtuální postavičce stavěla u domu bazén.
„Super, poslyš, klient je trochu nervózní. Mohla bys mi do hodiny poslat aspoň nějaké náhledy na testovací doméně? Chtějí vidět, jak to vypadá v reálu.“
To byl samozřejmě problém, protože žádná testovací doména neexistovala. Neexistovala ani jedna řádka kódu. „Davide, víš, jak to chodí s cache pamětí u těhle robustních šablon. Mám to teď rozbité na lokálu, protože to propojuju. Pošlu ti to zítra ráno, ať mají rovnou čistou verzi,“ odbyla jsem ho znuděným tónem, který naznačoval, že mě svými amatérskými požadavky jen zdržuje od geniální tvorby.
Zavěsila jsem dřív, než stihl protestovat. Otevřela jsem aplikaci Wolt, objednala si dvě porce pad thai a pustila další díl dokumentu. Věděla jsem, že zítra ráno to nedodám. Zítra ráno totiž začne moje oblíbená část práce — krizový management.
Cizí chyba potěší nejvíc
Ve čtvrtek v devět ráno jsem si udělala silné kafe, sedla k počítači a připojila se na Google Meet, který mi David v panice poslal do mailu. Kromě něj tam byl i Michal, jejich interní backendový vývojář. Michal byl typický junior. Čerstvě po škole, nesmělý, bledý kluk, co nosil trička s nápisy ze Star Wars a bál se i vlastního stínu. Přesně ten typ oběti, kterou jsem pro svůj plán potřebovala.
„Sabino, kde je ten odkaz? Klient mi už volal třikrát,“ vyštěkl David hned po připojení. Vypadal, že nespal. Já jsem v kontrastu s ním působila svěže a odpočatě.
Nahodila jsem výraz hluboké frustrace a zhluboka si povzdechla do mikrofonu. „Davide, já to měla včera o půlnoci hotové. Všechno běželo perfektně. Ale pak jsem to zkusila napojit na to Michalovo API, co mi včera poslal. A celá databáze mi spadla. Úplně mi to zkorumpovalo vývojové prostředí.“
Michal se na kameře okamžitě začal potit. Zíral na mě s vytřeštěnýma očima a pootevřenou pusou. „Cože? Moje API? Vždyť to je standardní REST, to nemůže shodit lokální prostředí. Jaké jsi dostala chybové hlášky?“ bránil se a hlas se mu třásl.
Na zlomek vteřiny mi ho vlastně přišlo líto. Viděla jsem, jak nervózně polyká, a věděla jsem, že jestli ho David vyrazí, bude mít ten kluk asi problém zaplatit nájem v Praze. Ale pak jsem si vzpomněla na ty nové chytré hodinky, co jsem si chtěla o víkendu koupit na splátky, a jakékoli výčitky svědomí okamžitě zmizely.
„Michale, prosím tě, nehraj to na mě. Poslal jsi mi špatně naformátovaný JSON, skript to začal parsovat a zacyklilo se to tak, že mi to sežralo veškerou paměť. Musela jsem to celé smazat a teď doluju zálohy ze serveru,“ obvinila jsem ho zcela suverénně z něčeho, co nedávalo žádný technický smysl. Ale věděla jsem, že David programování vůbec nerozumí. Pro něj to znělo jako relevantní ajťácký problém.
„To je nesmysl!“ vykřikl Michal a začal zběsile klikat myší. Nasdílel obrazovku. „Podívejte se! Mám tady logy ze serveru! Sabina na to API neposlala za celý týden ani jeden jediný request! Vůbec se tam nepřipojila. Lže vám!“ Ten kluk nebyl tak blbý, jak vypadal. Našel důkaz.
David se na kameře zamračil a podíval se na mě. „Sabino? Můžeš mi vysvětlit, proč server neukazuje žádnou tvoji aktivitu? Jestli se ukáže, že jsi na tom ještě nezačala dělat, strhnu ti třicet procent z faktury a okamžitě ti ruším přístupy. Chci hned teď vidět tvůj Git repozitář se zdrojáky.“
Projektový manažer konečně ukázal nějaké zuby. Tohle byl moment, kdy by průměrný flákač začal koktat, omlouvat se a prosit o prodloužení termínu. Já ale průměrná nejsem. Věděla jsem, že obrana je zbytečná. Musela jsem jít do plnohodnotného útoku.
Kdo neumí brečet, ten to platí
Okamžitě jsem típla videohovor. Nechala jsem je oba zírat na černou obrazovku. Otevřela jsem adresář a vytočila přímo Martina. To byl majitel celé téhle agentury, starší chlápek, který nenáviděl konflikty ve firmě a nejvíc se bál toho, že ho někdo obviní z neprofesionálního přístupu.
„Martine? Omlouvám se, že volám přímo tobě, ale já s tím Davidem končím,“ spustila jsem do telefonu roztřeseným hlasem. „Tři týdny makám po nocích, abych stihla váš šibeniční termín. Váš junior mi dodá nefunkční data, zničí mi celou lokální práci, a když se to snažím v klidu vyřešit, David na mě začne řvát a vydírat mě, že mi nezaplatí?“
Na druhé straně bylo chvíli ticho. Martin si zjevně právě polil košili kávou. „Sabino, uklidni se, co se přesně stalo? David mi nic neříkal.“
„Stalo se to, že tvoji zaměstnanci se snaží hodit svoji neschopnost na externistu, protože vědí, že se nemůžu bránit. Vynadali mi a obvinili mě, že lžu. Jestli je tohle vaše firemní kultura, tak já od toho dávám ruce pryč. Pošlu ti fakturu za ušlý čas a zbytek si nechte nakódovat od Michala, když je tak chytrý.“
Plán vyšel bezchybně. Martin začal okamžitě hasit požár. „Ne, ne, prosím tě, žádné odcházení. My tu kampaň musíme spustit v pondělí, klient nás jinak zažaluje. Sabino, já se ti omlouvám za kluky. Mají toho teď hodně a stresují. Co potřebuješ, abys to dodělala?“
Usmála jsem se na svůj odraz v monitoru. „Potřebuju, aby mi dali pokoj. A budu na tom muset dělat celý víkend, protože musím přepsat tu část, co mi Michal zničil. Takže k té padesátce chci připsat deset tisíc jako kompenzaci za víkendové přesčasy a stres. Jinak ať mi David už nevolá.“
Martin souhlasil dřív, než jsem tu větu vůbec stihla doříct. Slíbil, že Davida srovná do latě a že mi hned pošle dodatek ke smlouvě.
Během deseti minut mi pípl mail od Davida. Byl strohý, oficiální a z textu čišel potlačovaný vztek. Omlouval se za „komunikační šum“ a posílal mi prodloužení termínu do pondělního rána plus schválený bonus. Michal prý dostal oficiální vytýkací dopis za to, že ohrozil projekt.
Protáhla jsem se a zavřela mailového klienta. Zapla jsem prohlížeč a najela na zahraniční portál, kde se prodávají hotové šablony webů. Vyfiltrovala jsem si kategorii „Insurance“ a hned na první stránce našla ideální šablonu v modrých barvách. Stála patnáct dolarů.
Koupila jsem ji, stáhla a rozbalila u sebe na disku. Celý ten slavný frontend byl hotový. Během odpoledne tam jen přepíšu anglické texty na české z jejich zadání, vyměním logo a v pondělí v osm ráno jim to slavnostně odešlu jako výsledek mé tvrdé víkendové dřiny. Těch patnáct dolarů se mi vrátí asi tak čtyřtisíckrát.
Mobil na stole znovu zavibroval. Byla to notifikace, že mi Wolt nechal jídlo přede dveřmi. Zvedla jsem se z gauče, prošla bytem a otevřela vstupní dveře. Vzala jsem si papírovou tašku s thajskými nudlemi, vrátila se zpátky do obýváku a pustila na PlayStationu další hru, na kterou jsem se těšila už od pondělí.
