Článek
V pohraničí začala organizovat fingované přechody, při nichž lidé uvěřili, že už jsou v americké okupační zóně Německa. Ve skutečnosti seděli pořád na československém území a mluvili s lidmi, kteří jejich odpovědi zapisovali pro StB.
Cesta, která nikam nevedla
Dne 23. dubna 1948 přijel praporčík Stanislav Liška k hotelu Modrá hvězda. V autě měl odvézt rodinu podnikatele a vynálezce Jana Prošvice, který se po komunistickém převratu rozhodl odejít z republiky. Prošvicovi nešli všichni najednou. Podle pozdějších svědectví šel Jan Prošvic s manželkou a dvěma dětmi, zatímco další děti měly být převedeny později. Už samotný začátek útěku tedy znamenal rozdělení rodiny.
Liška odvezl rodinu směrem ke Všerubům. U stanice SNB pak cesta pokračovala pěšky, asi jeden a půl kilometru k hrázi Myslíčského rybníka. Tam byla připravena závora a lidem bylo řečeno, že za ní už leží Bavorsko. Pro člověka, který jde v noci neznámým terénem, nemá přesnou mapu a ví, že ho při odhalení čeká vězení, mohla taková scéna působit věrohodně. Prošvicovi viděli hranici, kde jim průvodce ukázal, a neměli důvod ani možnost ji v tu chvíli ověřovat.
Za závorou se objevili muži v německých uniformách. Nebyli to však bavorští pohraničníci, ale příslušníci stanice SNB ze Všerub. Jeden z nich uměl dobře německy, druhý podle pozdějších vzpomínek už méně, čehož si Jan Prošvic všiml. Přesto hra pokračovala. Rodinu odvedli ještě asi sedm set metrů k domku na okraji obce Myslív, kde byla připravena další část pasti.
V domku byly dvě místnosti. Jedna měla sloužit jako čekárna s německým nápisem, druhá jako úřadovna amerického důstojníka. Na zdi visela americká vlajka a obrazy amerických prezidentů, na stole nebo ve skříních se objevovaly předměty, které měly podpořit dojem západní kanceláře. Důstojník v americké uniformě vystupoval jako člověk z vojenské kontrarozvědky CIC, která v poválečném Německu opravdu prověřovala lidi přicházející z východu.
Právě tady se z útěku stal výslech. Prošvicovi se domnívali, že jsou v bezpečí, a odpovídali člověku, kterého pokládali za spojence. Mohl se ptát na důvody odchodu, majetek, kontakty, převaděče i další lidi nespokojené s režimem. To, co by před StB neřekli, mohli po domnělém překročení hranice říct s pocitem úlevy. Po skončení výslechu je znovu naložili do aut a odvezli zpět do Všerub, kde byli zatčeni jako lidé přistižení při pokusu o opuštění republiky.
Jak past fungovala
Akce Kámen nebyla obyčejné zatýkání na hranicích. Smyslem nebylo jen přistihnout člověka při útěku, ale dostat z něj informace, které by jinak mohl zapřít. StB hledala jména převaděčů, spojek, adresy, hesla, odbojové skupiny, majetek i tipy na další osoby, které by bylo možné sledovat nebo zatknout. Fingovaná americká kancelář k tomu byla účinnější než vyšetřovna, protože pracovala s opačnou emocí. Ne s hrůzou z výslechu, ale s úlevou po záchraně.
Metoda se opírala o několik věcí najednou. V pohraničí se použila závora nebo hraniční kámen, někde německá celnice, jinde rovnou služebna západních bezpečnostních orgánů. Účastníci měli uniformy, cizojazyčné nápisy, formuláře a vybavení, které mělo obyčejného uprchlíka přesvědčit, že procedura je skutečná.
Někdy se nabízely cigarety, alkohol nebo čokoláda pro děti. V takové chvíli málokdo přemýšlel nad každým detailem. Lidé byli unavení, promrzlí, vystrašení a poprvé po mnoha hodinách měli pocit, že se mohou posadit.
Důležité je, že ne všichni se do této situace dostali jen vlastním rozhodnutím. Podle historiků a badatelů se k vytipovaným lidem často přiblížil agent provokatér. Mohl tvrdit, že jim hrozí zatčení, nebo jim nabízet bezpečný přechod.
Někdy se napojil na skupinu, která opravdu chtěla pomáhat uprchlíkům, a zevnitř ji nasměroval do rukou StB. Režim tím nezachycoval jen existující odpor, ale v některých případech ho sám pomáhal vytvářet do podoby, kterou pak mohl trestat.
Po výslechu následoval návrat do československých rukou. Někdy se sehrálo předání, jindy zabloudění nebo náhodné zadržení. Ve spisech se pak mohly objevit odpovědi získané v domnělé americké úřadovně, ale samotná provokace zůstala skrytá. Člověk byl souzen za pokus o útěk, vyzrazení informací nebo spolupráci s odpůrci režimu, aniž by bylo veřejně řečeno, za jakých okolností mluvil.
Další lidé, stejný postup
Všerubský případ rodiny Prošvicových byl jedním z prvních a díky pozdějším svědectvím patří k nejlépe popsaným. Brzy po něm se ale podobné operace rozběhly i jinde. Česká televize v pořadu Historie připomíná, že pět dní po všerubské akci začaly hromadné případy u Nového Mohelna nedaleko Mariánských Lázní. Právě západní Čechy se staly pro StB vhodným prostorem: byly blízko hranic a lidé tam přirozeně hledali cestu do Bavorska.
V roce 1949 se tato metoda použila také proti lidem napojeným na odbojové prostředí z Moravy a Vysočiny. V pramenech se objevují jména Koutník a Hájek; podle Historie.cs se už několik týdnů před jejich zatčením bezpečnostní složky domlouvaly, že proti nim budou podniknuta opatření v rámci akce Kámen. Muži byli přivezeni až na Karlovarsko a podstoupili výslech v prostředí, o němž se domnívali, že patří západní straně. Tady už nejde jen o útěk jedné rodiny, ale o snahu pronikat do širších sítí a rozkrývat jejich kontakty.
Roku 1950 se do pasti dostaly také Marie Štěrbová a její dcera Vlasta. Předtím se už jednou pokusily odejít, ale u hranic zabloudily a vrátily se do Prahy. Při dalším pokusu už jejich cestu řídila StB. Podle vzpomínek rodiny a archivních pramenů prošly na Chebsku nastraženou služebnou, kde uvěřily, že dorazily do americké zóny. Marie Štěrbová později zemřela před procesem, Vlasta byla odsouzena k sedmi letům vězení. Její syn Zdeněk Klíma po letech popisoval, že matka se z ponížení a výslechů nikdy úplně nevzpamatovala.
Ještě v roce 1951 se mezi oběťmi objevuje Emanuel Valenta, viceředitel plzeňských Škodových závodů a odborník s mezinárodní pověstí. Podle prací Václavy Jandečkové se k útěku odhodlal 1. března 1951 a byl vyslýchán v rámci stejné metody. V srpnu téhož roku dostal tříletý trest.
Jeho případ je dobré připomínat i kvůli jedné věci: nešlo o trik, který by fungoval jen na naivní nebo málo informované lidi. Valenta byl vzdělaný a zkušený člověk. V noci, ve stresu a v dobře připraveném prostředí však mohla uspět i lež, kterou by za normálních okolností snáze prohlédl.
Zločin, který se špatně počítal
Americká ambasáda v Praze si na zneužívání amerických symbolů stěžovala už v roce 1948 a znovu v roce 1949. V protestech se objevovaly uniformy, vlajky a napodobování amerických úřadů. Československé úřady odpovědnost odmítaly. Pro oběti to ale mnoho neznamenalo. Jejich výpovědi už byly ve spisech, jejich majetek často zabavený a jejich známí nebo spolupracovníci se mohli dostat do dalšího vyšetřování.
Přesný rozsah se dodnes určuje obtížně. Badatelé upozorňují, že soudní spisy obvykle nepřiznávaly, že výslech proběhl v nastražené kanceláři za hranicí, která hranicí nebyla. Václava Jandečková v jednom shrnutí uvádí, že odsouzených mohly být stovky, ale jmenovitě známe jen část z nich. Režim po sobě nenechal jednoduchou tabulku, podle níž by se daly oběti pohodlně sečíst.
Nejčastěji se uvádí období let 1948 až 1951, v některých přehledech až 1952. Postupně se však měnily i samotné hranice. Cesta ven byla stále těžší, pohraniční pásmo se uzavíralo a železná opona dostávala pevnější podobu. Akce Kámen patří do tohoto přechodového období, kdy ještě mnoho lidí doufalo, že se dá odejít, a stát dokázal tuto naději proměnit v nástroj vyšetřování.
Pachatelé se za tyto případy většinou nezodpovídali. Když se po roce 1989 začaly jednotlivé události znovu skládat dohromady, mnoho aktérů už nežilo, část materiálů chyběla a právní cesta se často uzavřela dřív, než mohla dojít k soudu. Zůstala svědectví, archivní záznamy a diplomatické nóty.
Zdroje
