Článek
S mojí ženou Klárou bydlíme v řadovce v Říčanech už čtvrtým rokem. Jsme takový ten ukázkový pár, co má vyřešenou hypotéku, dvě auta na příjezdovce a na jaře řeší, jaký odstín mulčovací kůry nasypat pod túje. Já dělám obchoďáka pro firmu se stavebními materiály, Klára je zástupkyně ředitele na základce. Jsme spolu devět let. Klape nám to. Opravdu.
Do toho našeho dokonalého obrazu zapadá i její o dva roky mladší sestra Veronika. Verča si před třemi lety vzala Tomáše, což je analytik v bance. Je to přesně ten typ chlapa, který si na nedělní grilování u nás bere polokošili s límečkem a hodinu mi vysvětluje, jaká je návratnost solárních panelů.
Minulou neděli jsme tu seděli všichni čtyři na terase. Klára pobíhala kolem stolu s miskami plnými dipů a hlídala, abychom nenechávali kolečka od skleniček na novém teakovém stole. Tomáš do mě zrovna hučel něco o státních dluhopisech.
Zvedl jsem se, že dojdu do lednice pro další piva. Verča šla za mnou, prý aby mi pomohla odnést špinavé talíře.
Když jsme stáli u kuchyňského ostrůvku, podal jsem jí dvě vychlazené plzně. Vzala si je, ale prsty se přitom na vteřinu zdržela na mém zápěstí. Podívala se na mě, pak ven francouzským oknem na svého manžela, který zrovna Kláře něco ukazoval na mobilu, a tiše si odfrkla.
„Já z něj asi brzo zešílím, Radku,“ zašeptala.
„Náhodou, minule ti koupil k narozeninám ten kurz vaření, ne?“ usmál jsem se a schválně se k ní naklonil blíž, než bylo nutné. Z jejího parfému voněla nějaká vanilka.
„Jo. Abych mu dělala lepší steaky,“ protočila oči a neubránila se letmému úsměvu.
Nic víc se nestalo. Vzal jsem zbytek piv a vrátil se na terasu. Dokonce jsem Tomášovi otevřel plechovku, usmál se na něj a pochválil mu ty jeho investiční grafy, protože přece nebudu kazit rodinné odpoledne. Ten malý moment v kuchyni mi ale úplně stačil. Věděl jsem, že tam něco je. To napětí mezi námi nenápadně probublávalo už od zimy, jen jsme ho zatím ani jeden nepojmenovali nahlas.
Šance přišla hned v úterý.
Klářini rodiče mají starší chalupu u Třeboně a v rodině funguje jasná dohoda. My s Klárou se tam střídáme v údržbě s Verčou a Tomášem. Tenhle víkend padla řada na nás, měli jsme jet zazimovat zahradu a zkontrolovat střechu po těch silných větrech. Klíče měla Verča.
Zavolala, že nám je hodí kolem sedmé večer po cestě z práce. Tomáš byl zrovna na dvoudenním školení v Brně.
Když Verča zazvonila, Klára akorát stála v předsíni v kabátu a nervózně si kontrolovala kabelku.
„Teda, ty mě zachraňuješ,“ vyhrkla Klára, sotva otevřela dveře a převzala si od ní svazek s velkou modrou karabinou. „Úplně jsem zapomněla, že mi dneska v optice v Čestlicích propadnou ty speciální čočky, co jsem si objednala. Mají do osmi a já to mám zaplacené. Zdržíš se? Radku, udělej Verče to svoje kafe, já jsem do pětadvaceti minut zpátky.“
Ani nečekala na odpověď. Popadla klíče od své bílé dacie, zabouchla za sebou a za chvíli už bylo slyšet, jak vyjíždí ze zámkové dlažby na ulici.
Zůstali jsme s Verčou v předsíni sami. Sundala si lehkou jarní bundu a pověsila ji na věšák. Měla pod ní jen úzkou černou sukni a bílou halenku. V baráku najednou nastalo úplné ticho, jen z kuchyně tiše hučela americká lednice.
„Tak… kafe?“ zeptal jsem se a založil si ruce na hrudníku.
„Kafe na noc nepiju. Ty to moc dobře víš,“ odpověděla. Udělala dva kroky do obýváku a rozhlédla se. Její pohled se zastavil na naší nové, obrovské béžové sedačce z italského katalogu, kterou si Klára nechala před měsícem dovézt a stála skoro sto tisíc. Verča k ní došla a posadila se na úplný kraj.
Šel jsem za ní, ale nesedl jsem si vedle ní. Stoupl jsem si přímo před ni, takže musela mírně zvednout hlavu, aby mi viděla do obličeje.
„Klára ten provoz v Čestlicích trochu podceňuje,“ řekl jsem klidně a podíval se na hodinky. „Bude jí to trvat minimálně půl hodiny.“
„Myslíš?“ špitla. Hlas se jí trochu zadrhl. Ruce měla složené v klíně a nervózně si mnula kloub na palci. Zvedl jsem ruku a prsty se jí dotkl na krku. Okamžitě zavřela oči a zhluboka se nadechla.
Neřešil jsem svědomí, neřešil jsem jejího manžela, neřešil jsem svoji ženu, která zrovna někde u kruhového objezdu nadávala na dopravu. Byla to čistá, mechanická příležitost. Ten moment, kdy víte, že ta druhá strana chce přesně to, co vy, jen čeká, až to za ni rozhodnete.
Zatáhl jsem ji za ruku, až se musela postavit, a přitlačil ji k sobě. Neřekla vůbec nic. Jen se mi okamžitě pověsila kolem krku.
Byla to rychlá, chaotická a syrová akce. Žádná romantika. Všechno se odehrálo na té drahé béžové látce. Každé dvě minuty jsem přes její rameno koukal z okna na příjezdovou cestu, jestli neuvidím světla dacie. Srdce mi mlátilo tak silně, že jsem skoro neslyšel, jak Verča přerývaně oddechuje.
Kdyby Klára přijela dřív. Kdyby si třeba něco zapomněla a vrátila se. Byli bychom vyřízení oba. Ten obrovský risk mě na tom vzrušoval úplně nejvíc. Skončili jsme asi po dvanácti minutách.
Verča se okamžitě postavila a začala si třesoucíma se rukama rovnat sukni a zapínat halenku. Já si natáhl kalhoty, přešel ke kuchyňskému ostrůvku a pustil vodu do dřezu, abych si opláchl obličej.
„Tohle… tohle se nesmí víckrát stát, Radku,“ vyhrkla, zatímco si u zrcadla v předsíni zoufale upravovala vlasy. Byla celá červená ve tváři a těkala očima po prostoru.
„Samozřejmě. To dá rozum,“ odkýval jsem jí to s naprostým klidem a hodil si do pusy mentolku, kterou jsem vytáhl ze šuplíku.
Přesně o sedm minut později se zvenku ozvalo bzučení elektrické brány.
Když Klára otevírala dveře, Verča už seděla na barové stoličce s telefonem v ruce a já stál opřený o linku s nalitou sklenicí vody.
„To je prostě neuvěřitelný,“ rozčilovala se Klára, zatímco ze sebe sundávala kabát a házela ho přes židli. „Nějaký idiot v bavoráku mi tam zablokoval výjezd z parkoviště, stála jsem tam deset minut jak kráva. Vy jste si nakonec nic nedali? Já si musím nalít víno, jinak ten dnešek nepřežiju.“
„Jenom vodu, dobrý. Já už stejně budu muset jet, ať nedojedu potmě,“ zvedla se Verča a popadla svoji bundu. Byla strnulá, ale Klára si ve svém vzteku na dopravu vůbec ničeho nevšimla.
Když se ty dvě ve dveřích loučily, stál jsem za Klárou. Verča se na mě na zlomek vteřiny podívala. Byl v tom strach, vina a obrovská nejistota. Já se na ni jen lehce, chápavě usmál.
Teď je půl jedenácté večer. Klára sedí na té béžové sedačce, pije svoje chardonnay a sleduje v televizi nějakou kriminálku. Opřela si hlavu o moje rameno a spokojeně si povzdychla, že už je konečně klid.
Já se napil ze své skleničky, podíval se na ten mírně zmačkaný dekorativní polštář, který má Klára teď zastrčený za zády, a usmál se. Byla to skvělá investice, tahle sedačka. Příští měsíc jede Klára s kolegyněmi ze sborovny na víkend do wellness. Zítra napíšu Verče, jestli by mi sem nechtěla přijet pomoct přebrat to oblečení na chalupu.
