Článek
Když s vámi ženská začne řešit kalorický deficit a tabulky nutričních hodnot, máte v zásadě dvě možnosti. Buď začnete žrát ten suchý polystyren s ní, nebo se sbalíte a jdete na pivo. Já si jakožto prodejce ojetých aut vybral třetí cestu, protože v práci denně přesvědčuju lidi, že ta rezavá Fabie je vlastně garážovaný poklad. Zmanipulovat vlastní snoubenku k obrazu svému mi přišlo jako docela zábavný vedlejšák.
Monika nikdy nebyla vychrtlá modelka a přesně proto jsem si s ní před třemi lety začal. Měla takové to měkké, pohodlné tělo a nulové ambice na to, aby se líbila cizím chlapům. Večer jsme si pustili Netflix, otevřeli brambůrky a já měl vytoužený klid. Jenže letos v lednu do ní vlezl nějaký kouč z Instagramu, koupila si permanentku do fitka a zaplatila si osobního trenéra Tomáše.
„Jardo, já už se na sebe nemůžu dívat, do svatby to musí jít dolů,“ prohlásila jednoho večera a vyskládala na kuchyňskou linku brokolici, kuřecí prsa a nějaké podezřelé zrní. Kýval jsem hlavou a dělal toho nejvíc chápavého partnera pod sluncem. V duchu jsem ale už počítal, co se stane, když fakt zhubne. Zače se parádit, začnou po ní koukat chlapi a nedejbože jí dojde, že já mám do Brada Pitta hodně daleko.
Rozhodl jsem se, že podpora je fajn, ale prevence je prevence. První týdny jsem ji nechal, ať se trápí sama, ale pak jsem přišel s tím, že jí s tou dietou pomůžu a převezmu vaření večeří. Byla nadšená a chválila mě před všemi kamarádkami, jakého má doma poklad. Kdyby ty slepice tušily, jaký poklad jí dávám do jídla, asi by je kleplo.
Kdo nevaří, ten nehubne
Můj systém byl v jádru primitivní, ale geniální. Zeleninové krémové polévky jsou přece zdravé, ne? Akorát ta moje dýňová obsahovala kromě dýně taky polovinu kostky másla a kelímek třiatřicetiprocentní smetany, kterou jsem tam zašlehal těsně předtím, než přišla z posilovny. Jídlo vypadalo zdravě, chutnalo božsky a mělo asi tolik kalorií jako dva Big Macy.
„Ty jsi úžasnej, já prostě nechápu, jak z té zeleniny dokážeš dostat takovou chuť,“ rozplývala se Monika, když vylizovala talíř. Já jen skromně pokrčil rameny a řekl, že to je správným poměrem koření. V lednici jsem měl nenápadnou neprůhlednou krabičku od nějakého bio-eko sýra, do které jsem si přendával ten nejtučnější maskarpone, abych s ním mohl vylepšovat její ranní ovesné kaše.
Problém nastal na konci února. Monika se pravidelně vážila a váha nejenže nešla dolů, ale plíživě ukazovala o kilo víc. Byla z toho úplně na nervy. Její trenér Tomáš vůbec nechápal, co se děje, protože na trénincích prý makala jako šroub. Začala být podezřívavá a zkoumat, co vlastně doma jíme.
Jednou v pátek jsem se vrátil z práce a našel ji sedět u stolu v kuchyni. Před ní ležela účtenka z Kauflandu, kterou jsem neopatrně nechal v kapse bundy. Byla celá rudá a v očích měla ten nebezpečný lesk, který u ženských znamená průšvih. Sedl jsem si naproti ní a dělal, že nemám ani ponětí, o co jde.
„Jardo, můžeš mi vysvětlit tohle?“ zapíchla prst do papírku. „Čtyři balení sádla, dvě šlehačky a kilové balení majonézy? Já tě prosím, abys mě podporoval v dietě, a ty kupuješ tohle? Ty mi to dáváš do jídla?!“ Křičela tak, že se museli sousedi nad námi přestat dívat na televizi. Byla to chvíle, kdy jsem to mohl zabalit, přiznat se a jít spát na gauč.
Jenže já nejsem amatér. „Moniko, co blázníš?“ vyhrkl jsem a nasadil ten nejvíc ublížený výraz, jaký jsem dokázal vykouzlit. „Tohle jsem kupoval klukům do práce. Měli jsme v autosalonu grilovačku na oslavu toho, že šéf prodal toho bavoráka, dělali jsme utopence a bramborový salát. Ty si fakt myslíš, že bych tě sabotoval? Že bych ti ubližoval, když vidím, jak se dřeš?“
Nenechala se tak snadno opít těmi mými řečmi. Vzala do ruky mobil a odemkla ho. „Fajn, tak já hned teď zavolám tvýmu šéfovi. Schválně, jestli o nějaké grilovačce ví.“ Srdce se mi na vteřinu zastavilo, tohle jsem nečekal. Zjevně do toho fitka nechodila jen cvičit svaly, ale i páteř.
Zareagoval jsem pudově. Praštil jsem rukou do stolu, až nadskočily hrnky. „Klidně mu volej! Ale doufám, že mu taky řekneš, že ze mě děláš lháře a psychopata, co tě chce otrávit. Zavolej mu a udělej ze mě před celou firmou idiota jen proto, že nedokážeš zhubnout a hledáš výmluvy!“ Řval jsem to na ni s takovým přesvědčením, že jsem tomu v tu chvíli snad i sám věřil.
Ruka s telefonem jí klesla. Viděl jsem, jak z ní ta bojovnost vyprchává a nahrazuje ji pochybnost. Spolkla naprázdno a začaly jí téct slzy. „Já… promiň, já už jsem z toho prostě zoufalá, to tělo nefunguje, já se snažím a nic.“ Objal jsem ji, hladil ji po vlasech a říkal jí, že má určitě jen zpomalený metabolismus. Vítězství bylo doma. Spokojená ženská u plotny je lepší než sebevědomá modelka na odchodu.
Spokojenost nade vše
Pár dní nato jsem ji našel večer v koupelně. Seděla na studené dlažbě, byla v kalhotkách a podprsence a zírala do zrcadla s úplně zlomeným výrazem. Vypadala tak strašně vyčerpaně. Na chvíli, na jednu jedinou podělanou vteřinu, se mi sevřel žaludek. Blesklo mi hlavou, že jsem vlastně strašnej vůl, že jí takhle ničím něco, na čem jí tolik záleží. Chtěl jsem si k ní sednout, říct jí pravdu a jít ten zbytek smetany prostě vylít do hajzlu.
Ale pak jí na umyvadle pípl telefon. Displej se rozsvítil a já viděl zprávu z WhatsAppu. Tomáš - Trenér: Zítra to zkusíme znova, Mončo, ty to dokážeš! Jsi neskutečná bojovnice! 💪🔥 Ten lítostivý pocit zmizel dřív, než se stihla nadechnout k další námitce. Ne, ne, žádný trenérek mi tady nebude vypisovat mojí ženské a dělat z ní bohyni. Došel jsem k ní, podal jí župan a pohladil ji po zádech. „Zlato, netrap se. Podle mě jsou tyhle moderní diety k ničemu, máš to prostě v genech po mamince. A mně se líbíš přesně taková, jaká jsi.“ Jen smutně přikývla a šla si lehnout.
Další týdny jsem svůj postup už jen ladil. Přestal jsem riskovat s tučnými bombami do polévek a najel jsem na psychologickou válku. Koupil jsem jí ty nejdražší belgické pralinky jako omluvu za to, že jsem na ni křičel kvůli té účtence. Nechával jsem po bytě ledabyle ležet otevřené pytlíky s pistáciemi, které miluje. Když řekla, že má chuť hřešit, okamžitě jsem objednal dvě obří pizzy s tím, že jeden „cheat day“ je přece životně důležitý.
Včera večer jsme měli jít na vánoční večírek našeho autosalonu. Šéf tam měl přivézt i toho nového manažera z centrály, nějakého svalnatého hejska, o kterém si všechny ženské z administrativy už měsíc šuškaly. Monika se hodinu zavírala v ložnici s těmi drahými černými šaty, které si koupila v lednu jako motivaci.
Když vyšla ven, byla rudá a zip na zádech měla neochotně rozepnutý, dál to prostě nešlo. „Já nikam nejdu. Vypadám jako jitrnice, já se na to vykašlu,“ řekla rezignovaně a hodila lodičky do kouta. Sedl jsem si na botník, zouval si polobotky a předstíral zklamání. V duchu jsem si ale pískal. Večírek mě beztak nezajímal a hlavně jsem měl jistotu, že ten nový manažer Moniku ani neuvidí.
„Tak zůstaneme doma, pustíme si film, nic se neděje,“ uklidňoval jsem ji, zatímco si stírala rozmazanou řasenku. Šla se převléct do tepláků a já vyrazil do kuchyně připravit nějaké občerstvení na náš klidný, bezpečný večer.
„Zlato, uděláš mi prosím ten můj večerní protein s vodou?“ volá na mě Monika z obýváku, kde už loví ovladač.
„Jasně, miláčku, už se to mixuje!“ křiknu zpátky.
Otevřu lednici, vyndám tu nejtučnější smetanu, co tam mám schovanou za sklenicí s hořčicí. Kydnu do mixéru tři obří lžíce burákového másla a zaleju to plnotučným mlékem. Zapnu to na plný výkon, ať se to hezky spojí, a s úsměvem sahám pro její oblíbené růžové brčko.
