Článek
Manželka mi nastražila past. Skončilo to sexem a ona se mi ještě omlouvá
Chtěla mě nachytat při nevěře. Využil jsem toho a hodil vinu na oběť
Dělám vedoucího pobočky v jedné z větších prodejen stavebnin kousek za Berounem. Celý den čichám prach z cementu, hádám se s řidiči ještěrek a poslouchám stížnosti řemeslníků. Není to zrovna práce snů, ale platí z toho hypotéku na náš řadový domek. S manželkou Veronikou jsme spolu osm let a náš vztah funguje docela dobře. Hlavně proto, že naprosto přesně vím, na co si u ní dávat pozor.
Minulý pátek večer jsme seděli v obýváku, pili rulandské šedé a Veronika měla takovou tu nebezpečně zádumčivou náladu. Začala zničehonic mluvit o své čerstvě rozvedené kamarádce Nikole. Vykládala mi, jak je Nikola strašně osamělá, jak se po večerech trápí a jak prý minule na naší společné grilovačce obdivovala moje ramena.
„Víš, Radku, mně by vlastně vůbec nevadilo, kdybyste se vy dva… no, kdybyste si spolu něco začali,“ řekla Veronika a prstem mi přitom zlehka přejížděla po předloktí. „Jen tak, jako experiment. Nikola by přišla na jiné myšlenky a tobě by to možná zvedlo ego.“
Podíval jsem se na její krk. Těsně pod čelistí jí tepala žilka, což je její neomylná známka toho, když je ve stresu nebo se snaží lhát. Byla to past, průhledná a pitomá jak facka na nádraží. Zkoušela, jestli se chytím a ukážu, že mám zálusk na její nejlepší kamarádku.
Zatvářil jsem se maximálně dotčeně a okamžitě odtáhl ruku. „Zbláznila ses? Jsem s tebou, mě nějaké Nikoliny mindráky vůbec nezajímají, a navíc to ani není můj typ ženské.“ Veronika ze sebe okamžitě vyfoukla zadržovaný vzduch, pevně mě objala a začala se omlouvat za hloupé nápady. Testem jsem oficiálně prošel na jedničku. Jenže ten nápad mi v hlavě zůstal a já nejsem člověk, co by nechával dobré příležitosti jen tak ležet.
Hned v úterý se Nikola skutečně ukázala u nás na prodejně. Předělávala starou koupelnu v bytě a Veronika ji za mnou poslala pro mou manažerskou slevu na obklady. Měla na sobě uplé světlé džíny, bílé tílko a nervózně si u pultu žmoulala klíčky od auta.
Vzal jsem ji do zadního skladu, abych jí v klidu ukázal ty nejdražší španělské dlaždice v imitaci dřeva. Řidič ještěrky Jarda zrovna odjel na oběd, takže tam panoval klid, jen slabě hučela průmyslová vzduchotechnika a voněla tam suchá malta. Zastavili jsme se u vysoké palety s tepelnou izolací a já se k ní postavil mnohem blíž, než bylo k prohlížení vzorků nutné.
„Verča mi o víkendu říkala o tom vašem malém plánu,“ pošeptal jsem jí a opřel se rukou o kovový regál hned vedle její hlavy.
Nikola překvapeně zamrkala a zatajila dech. „Říkala? Ale… vždyť mě předtím prosila, abych s tebou jen trochu flirtovala, že prý chtěla vědět, co uděláš a jestli jí nelžeš.“
„Ráda hraje takovéhle hry a vymýšlí si výmluvy,“ lhal jsem jí do očí s naprostým přehledem a posunul se ještě blíž. „Vlastně to sama hrozně chce, jen se stydí být u toho, takže si to radši nechá jen vyprávět.“
Nikola váhala asi tři vteřiny, než mě prudce chytila za límec od pracovní košile a přitáhla si mě k sobě. Sex to byl rychlý, dost neohrabaný a převážně se odehrál ve stoje opřený o měkké balíky skelné vaty Isover. Svůj účel to ale splnilo dokonale.
Když Nikola odjela, vyšel jsem ven na sluncem rozpálený dvůr. Nějaký starý pán ve vyrezlé Felicii se zrovna trápil s nakládáním tří těžkých pytlů nivelační stěrky. Típl jsem čerstvě zapálenou cigaretu, došel k němu a ty pětadvacetikilové pytle mu naházel do kufru, jako by to byly nadýchané polštáře.
„Tady máte na pivo, pane vedoucí,“ natahoval ke mně děda zmuchlanou stokorunu a vděčně se usmíval. Já jsem mu ruku jemně odstrčil a řekl mu, ať za to radši koupí vnoučatům zmrzlinu po cestě domů. Měl jsem z toho strašně fajn pocit, opravdu mě potěšilo, že jsem někomu nezištně pomohl. Hned vzápětí jsem vytáhl z kapsy mobil a poslal Nikole fotku z našich firemních záchodků, abych jí vizuálně připomněl, co přesně jsme tam vzadu dělali.
Ve čtvrtek večer to ale bouchlo. Nikola mi na WhatsApp poslala hysterickou hlasovou zprávu. Zněla, jako by u toho brečela a hyperventilovala zároveň.
„Radku, tohle nejde! Je mi ze sebe na blití, jak jsem mohla být tak pitomá. Veronika mi dneska ráno děkovala, že jsem jí pomohla zjistit, že jsi stoprocentně věrný. Já jí musím říct pravdu, tohle jí nemůžu udělat! Hned teď k vám jedu a všechno jí přiznám!“
Poslouchal jsem tu zprávu v kuchyni, zatímco si Veronika ve vedlejší koupelně fénovala vlasy. Měl jsem zhruba deset minut, než ta zhrzená chudinka dorazí a odpálí mi můj hezký a klidný život. Musel jsem jednat, a to hodně rychle.
Pravda je to, co se řekne jako první
Odemkl jsem telefon a bleskově promazal naši konverzaci. Smazal jsem úplně všechny svoje textovky a fotky a nechal tam viset jen její odpovědi. Najednou to vypadalo, jako by mi neustále psala sama, nabízela se mi a já ji buď ignoroval, nebo občas odpověděl strohým palcem nahoru. S tímhle pečlivě připraveným materiálem jsem vešel do obýváku a nasadil výraz zoufalství a vyčerpání.
„Veru, musíme si promluvit,“ řekl jsem tlumeným hlasem a sedl si těžce na okraj gauče. „Tvoje kamarádka… Nikola. Začínám se jí docela bát, tohle už vážně přestává být legrace.“
Veronika okamžitě vypnula fén, vyšla z koupelny s ručníkem kolem krku a ustaraně se zamračila. „Co se děje, miláčku?“
„Ten tvůj vtip z pátku… ona ho vzala nějak vážně a úplně jí přeskočilo,“ povzdechl jsem si a unaveně si promnul spánky. „Přijela za mnou v úterý do práce. Začala se na mě sápat normálně vzadu ve skladu, vůbec ji nezajímalo, že nás někdo uvidí. Když jsem ji odmítl a vyhodil, začala mi posílat tyhle šílenosti.“
Podal jsem jí odemčený telefon. Veronika začala číst Nikoly vytržené zprávy o tom, jak je „celá bolavá“ a jak to „chce co nejdřív zopakovat“. Její obličej ztratil barvu a pak rovnou zrudl čistým vztekem. Přesně v tu chvíli se ozval domovní zvonek. Nemusel jsem udělat ani krok navíc. Veronika odhodila můj mobil na stůl, vyrazila bosa do předsíně a rozrazila vchodové dveře.
Na prahu stála Nikola. Měla rozmazanou řasenku od pláče, celá se třásla a natahovala k Veronice ruku. „Veru, prosím tě, já ti musím něco…“ začala vzlykat a popotahovat.
„Ty jedna ubohá, zoufalá krávo!“ zařvala Veronika tak nahlas, že sousedovic zlatý retrívr přes plot začal okamžitě štěkat. „Můj muž mi všechno řekl! Jak jsi ho obtěžovala ve skladu, jak mu neustále vypisuješ a vnucuješ se mu do postele!“
Nikola úplně zamrzla a zůstala stát s otevřenou pusou. Vytřeštila oči na Veroniku a pak se podívala přes její rameno přímo na mě. Stál jsem opřený o futra v chodbě a tvářil se plný tichého zklamání nad tím, kam až klesla.
„Cože? Ne! On lhal!“ Nikolin hlas přeskočil do čisté paniky, když jí došlo, že její plán na hrdinské přiznání se právě rozpadl na prach. „My jsme spolu spali! Na těch rolích skelné vaty! Přísahám, Veru, koukej, mám tu od něj zprávy!“
Nikola začala zmateně lovit v kabelce svůj telefon, ale Veronika k ní přiskočila a vyrazila jí ho z ruky, až odletěl rovnou do keře s rododendrony.
„Nepotřebuju vidět tvoje zfalšovaný nesmysly,“ zasyčela moje žena s mrazivým opovržením. „Proto mi to Radek před chvílí s hrůzou ukazoval, jak ho stalkuješ a nedáš mu pokoj. Jsi nemocná, Nikolo. Jdi se léčit a ke mně domů se už nikdy v životě nepřibližuj.“
Veronika jí přibouchla dveře přímo před obličejem. Těžká rána dubového dřeva se rozlehla celou chodbou a z venku se ozvalo jen tlumené zavzlykání. Došel jsem k manželce, která se celá klepala vztekem, a pevně ji zezadu objal kolem ramen.
„Udělal jsi hrozně dobře, že jsi mi to včas řekl,“ šeptala Veronika, otočila se a tiskla obličej do mojí košile. „Já jsem tak blbá, že jsem vás vůbec zkoušela seznámit. Hrozně mě to mrzí.“
Pohladil jsem ji po vlasech a ujistil ji, že se přece nic neděje a že to zvládla naprosto skvěle. Venku už se začalo stmívat a v domě voněly bylinkové bramobory, které dala před chvílí péct. Veronika mi slíbila, že k večeři udělá ty moje oblíbené marinované steaky z krkovičky jako omluvu za ten zbytečný stres, co mi způsoila. Šel jsem si sednout na terasu a otevřel si studenou dvanáctku. Zatímco z kuchyně znělo prskání masa na pánvi, otevřel jsem Tinder a potáhl doprava fotku nějaké usměvavé blondýnky z vedlejší vesnice.
