Článek
Když jsem Elišku včera viděla vystupovat z auta v těch vytahaných lněných kalhotách a s vlasy ostříhanými na hrnec, musela jsem se odvrátit, abych se nezačala smát nahlas. Vypadala přesně o deset let starší, než ve skutečnosti je. Zatáhla břicho, nervózně si popotáhla ten pytlovitý svetr a vyndala z kufru kočárek.
Dělám likvidátorku pojistných událostí na pobočce v Plzni. Jsem čtyři roky rozvedená, občas zajdu s kamarádkami na víno, ale většinu času trávím v práci. Moje sestra Eliška má jednatřicet, bohatého manžela Davida a dvě malé děti. Vždycky to byla ta „hezká sestřička“. I po dvou porodech měla ploché břicho, dlouhé husté blond vlasy a nosila úzké džíny nebo krátké sukně.
Pokaždé, když jsme někam šly spolu, chlapi se dívali jen na ni. Mě úplně přehlíželi. Na rodinných oslavách všichni strýčkové oslavovali, jak úžasně vypadá. Mě se maximálně zeptali, jestli už jsem si někoho našla. Štvalo mě to do morku kostí. Minulý měsíc jsme slavili šedesátiny naší mámy na zahradě u rodičů. Eliška přijela v krátkých žlutých letních šatech, smála se a přehazovala si ty svoje dokonalé vlasy přes rameno.
Vzala jsem si ji stranou k venkovnímu grilu, když si šla pro další skleničku limonády. „Sluší ti to, Eli,“ řekla jsem a sjela ji pohledem od hlavy k patě. „Ale ty strie na zadní straně stehen v tomhle odpoledním slunci dost křičí. A neříkaly ty maminy ve školce, že se oblíkáš tak trochu… no, jako puberťačka? Přeci jen máš dvě děti, měla bys mít nějakou úroveň.“
Eliška okamžitě znejistěla. Začala si ty šaty tahat dolů ke kolenům a nervózně se rozhlížet po zahradě. V ten moment její tříletý Tomášek zakopl o hadici a natáhl se přímo do vysypaného štěrku. Začal strašně řvát. Než Eliška vůbec zareagovala, instinktivně jsem k němu vyrazila. Klekla jsem si rovnou do toho prachu, vůbec mi nevadilo, že jsem si roztrhla svoje nové punčocháče za pět stovek. Vzala jsem ho do náruče, foukala mu na odřené koleno a dala mu lízátko, co jsem měla v kabelce. Docela mě u srdce píchlo, jak mě křečovitě chytil kolem krku.
Ale jak jsem tam klečela, všimla jsem si, že se Eliška ohnula pro jeho hračku a šaty se jí vyhrnuly vysoko nad zadek. Vytáhla jsem mobil a bleskově ji zespodu vyfotila. Večer jsem jí tu fotku poslala do zpráv s textem: „Jen abys věděla, jak tě dneska viděli strejdové. Myslím to dobře, ségra.“
Matky s dlouhými vlasy jsou směšné
Nahlodala jsem ji dokonale. Během dalšího týdne mi třikrát volala a ptala se, jestli si myslím, že je její šatník nevhodný. Poklepávala jsem si tužkou do stolu v kanceláři a s naprostým klidem jí vysvětlovala, že džínové minisukně nosí jen zoufalky, co si nechtějí přiznat věk. Doporučila jsem jí dlouhé volné sukně a béžové roláky, protože v tom prý vypadá mateřsky a důstojně.
Hned další středu jsem si vzala odpoledne volno a vzala ji do jednoho levného kadeřnictví u nás na sídlišti. Pracuje tam taková starší paní, která umí jen dva střihy – krátký na kluka a klasické tupé mikádo, co přidá každé ženské pět kilo na obličeji.
„Potřebuješ něco praktického, Eli,“ říkala jsem jí, zatímco kadeřnice jí myla hlavu. „S těmi dlouhými vlasy vypadáš, jako bys chtěla sbalit dvacetiletého kluka na diskotéce. Krátké mikádo je elegantní. Budeš vypadat jako manažerka.“
Seděla jsem v rohu na rozvrzané koženkové sedačce, usrkávala příšerné instantní kafe z plastového kelímku a dívala se, jak nůžky cvakají. Ty dlouhé blond prameny padaly na linoleum jeden za druhým. Eliška se v zrcadle tvářila vyděšeně. Když paní skončila, zbyly jí na hlavě neforemné zuby někam po bradu. Úplně jí to sebralo ten její jiskrný výraz. Zaplatila jsem to za ni jako dárek a celou cestu domů jsem jí opakovala, jak neuvěřitelně jí to teď sekne.
Pán tvorstva zasahuje
Zlom přišel v neděli večer. Seděla jsem doma u televize a jedla sushi, když mi zazvonil telefon. Byl to její manžel David. Ani nepozdravil a rovnou na mě začal křičet.
„Co jsi to s ní provedla, ty nemocná ženská?“ řval do telefonu tak nahlas, že jsem si ho musela dát dál od ucha. „Vždyť jsi z ní udělala padesátiletou tetku! Četl jsem vaše zprávy, ty fotky. Co jí to podsouváš za sračky o nějaké ostudě? Jsi prostě jen zahořklá, protože sama nikoho nemáš a ona vypadá skvěle!“
Utrhla jsem si kousek wasabi a položila ho na rýži. David nebyl hloupý. Chvíli do mě ještě šil, jaká jsem závistivá zmije. Pak vyložil karty na stůl.
„Zítra si beru v práci volno,“ řekl už klidnějším, ale o to tvrdším hlasem. „Vezmu Elišku do Prahy k profíkovi, nechám jí vlasy prodloužit a koupím jí oblečení, co měla ráda. A na rovinu jí řeknu, co jsi za manipulátorku. Od zítřka k nám do baráku nesmíš. Zablokuju tě všude.“
Zaklapl to. Opravdu si myslel, že mě tímhle zažene do kouta. Že má prachy, takže to prostě vyřeší a mě odstřihne. Setřela jsem si sójovou omáčku z prstu, vzala mobil a okamžitě vytočila Elišku. Zvedla to po třetím zazvonění, pofňukávala.
„Eli, poslouchej mě velmi pozorně,“ nasadila jsem tichý, chápavý tón plný obav. „Před chvílí mi volal David. Byl úplně nepříčetný. Řval na mě, že jsem ti zničila vzhled, protože on potřebuje mít doma reprezentativní panenku pro kolegy z práce. Říkal, že vedle tebe teď vypadá špatně.“
„Cože? On ti volal?“ zafňukala Eliška do sluchátka.
„Bohužel ano. Eliško, on tě chce zítra násilím odvézt někam do Prahy a nechat ti naplést nějaké cizí umělé vlasy. On vůbec nerespektuje, že jsi dospělá žena a matka jeho dětí. Chce z tebe mít zase jen výstavní kus masa v minisukni. Prosím tě, nedej se. Jsi přece samostatná ženská, ne jeho majetek.“
Pak jsem hovor ukončila a šla si dolít víno. David hrál s otevřenými kartami, což byla jeho chyba. Když jí druhý den ráno začal cpát cestu do Prahy a vyprávět jí, jaká jsem manipulátorka, Eliška už měla v hlavě moji verzi příběhu. Viděla to přesně tak, jak jsem jí to naservírovala – že jí David nutí vypadat jako lehká holka proti její vůli.
Pohádali se tak, že od něj na týden odjela i s dětmi k našim rodičům. Žádný výlet do Prahy se nekonal, prodloužení vlasů se zrušilo. Naopak se zabejčila a teď nosí ty hrůzostrašné pytlovité svetry vyloženě natruc, aby mu dokázala, že ho nepotřebuje jako stylistu. David doma chodí jako tělo bez duše a se mnou nemluví.
Vstávám z gauče a jdu do ložnice, kde mám položené dvě velké igelitové tašky. Eliška mi včera v záchvatu té své nové mateřské hrdosti přivezla všechno svoje „nevhodné“ oblečení, abych ho odnesla do kontejneru na charitu. Rozepínám zip, vytahuju její oblíbenou krátkou džínovou bundičku a černé upnuté šaty od Calvina Kleina. Sedí mi naprosto perfektně. Beru si kabelku, upravuju si make-up v zrcadle a jdu do města na drink. Dneska večer se na mě konečně někdo podívá.
