Článek
Pracuju dvanáctým rokem za přepážkou na hlavní poště v Kladně. Není to žádný med. Celé dny se hádáte s lidmi kvůli chybějícím lístkům, polykáte prach z balíků a výplata sotva pokryje nájem a složenky za můj starý byt 3+1 na sídlišti. Jsem rozvedená, děti už dávno vyletěly z hnízda. Zůstala mi tu akorát naše dvaasedmdesátiletá máma. Nastěhovala se do dětského pokoje před pěti lety, když jí začaly selhávat nohy a sama už byt nezvládala.
Moje o tři roky mladší sestra Kamila to vyhrála o dost víc. Dělá manažerku lidských zdrojů v nadnárodní firmě v Praze a s manželem Davidem si postavili obrovský moderní bungalov v Berouně. Kamila má peníze, luxusní auto a permanentní pocit viny, že veškerá tíha péče o mámu leží jen na mně.
Když máte hluboko do kapsy, naučíte se určitému systému. Můj systém spočívá v tom, že zásadně nekupuju jídlo za plnou cenu. Většinu nákupů dělám v hypermarketu až po sedmé večer. Beru si vozík a jdu rovnou k chladicím pultům, kde zaměstnanci lepí žluté a oranžové nálepky s nápisy upozorňujícími na slevu 50 nebo 70 procent. Prošlé datum spotřeby mě netrápí. Mleté maso, co má expiraci ten samý den, prostě hodím doma rovnou do mrazáku. Nahnědlé banány se dají okrájet, povadlá paprika se hodí do guláše. Proč bych měla dát stovku za čtyři plátky šunky, když můžu mít za třicet korun celou vaničku krůtího, kterému končí lhůta o půlnoci?
Kdo má místo v obýváku
Už loni na podzim začalo být jasné, jak to v naší rodině funguje naostro. V listopadu šla máma na plánovanou operaci žlučníku. Po propuštění z nemocnice potřebovala aspoň čtrnáct dní klidový režim a někoho, kdo by jí přes den podával léky a vařil. Já už neměla skoro žádnou dovolenou.
Volala jsem tehdy Kamile, jestli by si mámu nevzala na ten první týden k nim do Berouna. Mají tam obří dům a Kamila navíc často pracuje na home office.
Přijela i s Davidem. Stáli jsme v mé úzké předsíni, máma zrovna spala po prášcích vedle v pokoji. David měl na sobě svůj drahý vlněný kabát a tvářil se, jako by mu naše botníková stěna smrděla.
„To nepřipadá v úvahu, Ireno,“ řekl mi tehdy tvrdě. „Náš dům není žádná eldéenka. Nepostavil jsem si barák za čtrnáct mega, abychom měli z hostinského pokoje lazaret. Máme svůj klid.“
Kamila vedle něj jen popotahovala a zírala do země. Vůbec se mámy nezastala. Nakonec mi strčila do ruky obálku se třemi tisíci na taxíky a odjeli. Já si musela vzít zbytek dovolené a ještě pár dní neplaceného volna. Od toho dne jsem naprosto přesně věděla, že Kamila mámu k sobě domů nikdy nevezme, protože by z toho byl rozvod. Ten její byznysmen by to prostě nesnesl.
Zdraví na prvním místě
V polovině ledna byla máma na komplexní prohlídce u svého kardiologa. Výsledky nebyly nic moc. Doktor jí nakázal přísnější dietu. Měla omezit živočišné tuky, jíst víc ryb, libové farmářské maso a denně porci čerstvého ovoce.
Kamila u toho doktora byla s námi. Zase v ní zafungoval ten její pocit viny. Hned v čekárně polikliniky si mě vzala stranou.
„Iro, tohle musíme hlídat,“ šeptala mi ustaraně. „Já vím, že z tvého platu jí nemůžeš kupovat čerstvého lososa a borůvky. Takže uděláme dohodu. Nastavím ti trvalý příkaz. Pět tisíc korun každý měsíc, speciálně na mámino jídlo.“
Znělo to moc hezky. A taky se to hned od února začalo dít. Patnáctého mi na účtu ty peníze vážně cinkly.
Jenže moje hlava prostě funguje jinak. Když jsem stála v obchodě a dívala se na toho chlazeného norského lososa za čtyři stovky, přišlo mi to jako fyzická bolest, hodit ho do košíku. Vedle v boxu ležely balíčky obalovaného rybího filé, kde byla žlutá nálepka za čtyřicet korun.
Vzala jsem to filé. K tomu mletý vepřový mix, co už měl trochu našedlou barvu, ale po osmahnutí na cibulce to nikdo nepozná. Místo čerstvých borůvek jsem vzala bedýnku jablek, co byla zlevněná, protože dvě z nich byla úplně hnědá a potlučená. Doma jsem ta zkažená vyhodila a zbytek oloupala. Máma to stejně chroupe u televize a nerozezná farmářské jablko od toho nejlevnějšího z Polska. Její chuťové buňky už dávno otupěly.
Za ten únor mě to její prémiové stravování stálo asi čtrnáct stovek. Zbylých tři tisíce šest set korun jsem si s naprosto klidným svědomím převedla na svůj skrytý spořicí účet. Dělám jí přece kuchařku, uklízečku a pečovatelku v jednom. Beru to jako malou kompenzaci za ty nervy.
A abych nebyla za úplnou mrchu, minulý týden jsem jí v trafice koupila ten drahý časopis o pletení, co má tak ráda, a k tomu dvě velká balení křížovek. Za plnou cenu. Měla z toho větší radost než z nějaké ryby.
Otevřený mrazák
Problém nastal minulou sobotu. Byla jsem v práci, u nás na poště se jedou občas i zkrácené víkendové směny. Kamila se rozhodla pro neohlášenou návštěvu. Chtěla mámu překvapit a uvařit jí k obědu něco z těch „svých“ peněz.
Když jsem ve dvě odpoledne odemkla dveře, z kuchyně se ozýval řinčivý zvuk, jak někdo vztekle skládal nádobí.
Vešla jsem tam v bundě a s kabelkou přes rameno. Kamila stála u linky, oči navrch hlavy. Na pracovní desce před ní ležely vyskládané moje úlovky z mrazáku. Tři balíčky mletého s obřími žlutými nálepkami. Krůtí maso, které bylo zmražené přímo v den expirace a fólie už byla trochu nafouklá. A dole u dřezu ležel zbytek té zlevněné papriky, kterou jsem nestihla spotřebovat a začínala na okraji chytat plíseň.
„Můžeš mi to nějak vysvětlit?“ vyletěla na mě Kamila. Ukázala prstem na ten zmrzlý kus krůtího. „Co to má znamenat, Ireno? Já ti posílám pět litrů měsíčně na kvalitní stravu, abychom jí srazili ten cholesterol!“
Položila jsem kabelku na stůl a pomalu si rozepnula bundu.
„Náhodou je to úplně normální maso,“ řekla jsem nevzrušeně. „Když ho pořádně povaříš, nic mu není.“
Kamila popadla jeden ten balíček a doslova s ním práskla o linku. „Tohle je odpad! Ty mě prachsprostě okrádáš a mámu tady trávíš zbytky z kontejneru! Okamžitě ruším ten trvalý příkaz. Od zítřka jí sem budu objednávat nákupy přes internet přímo k jejím dveřím. A ty si žer, co chceš.“
Sledovala jsem, jak dýchá zhluboka, obličej rudý vztekem. Otevřela jsem skříňku, vyndala si čistý hrneček a nasypala do něj lžičku instantního kafe.
„Dobře, Kamilo. Klidně jí sem posílej ty své farmářské krabičky,“ opřela jsem se zády o linku. „Ale zajímalo by mě, kdo jí to tady bude vyvářet. Já chodím domů utahaná z přepážky a nehodlám trávit další dvě hodiny u sporáku s tvým čerstvým lososem. Jestli se ti nelíbí, jak se o ni starám já, mám mnohem lepší řešení.“
Kamila ztuhla. Založila si ruce na hrudi.
„Můžeš si ji vzít k sobě do Berouna,“ řekla jsem a podívala se jí přímo do očí. „Určitě se na ni ten váš krásný hostinský pokoj pořád úplně třepe. Já jí sbalím věci ještě dneska odpoledne. Schválně, co na to řekne David, až mu odemkneš dveře a v předsíni bude stát máma s kufry.“
To jméno zapůsobilo jako vypínač. Kamila povolila ramena. Spustila ruce podél těla a zírala na mě. Moc dobře věděla, jak by to dopadlo. Zase by stála v předsíni a poslouchala, jak na ni David křičí. Věděla, že by ji k sobě vzít prostě nemohla. A věděla, že já to vím taky.
Ticho v kuchyni narušovalo jen bzučení staré ledničky.
„Seš prostě hrozná svině,“ hlesla Kamila nakonec. Hlas měla najednou strašně tichý a unavený.
„Já jsem ta, co jí mění povlečení, když se v noci potí,“ usmála jsem se suše a zalila si to kafe horkou vodou z konvice. „Nákupy nech na mně.“
Kamila se otočila a beze slova odešla. Z chodby se ozvalo jen bouchnutí vstupních dveří.
Je úterý po šesté večer. Procházím chladicí uličkou v našem hypermarketu. Trvalý příkaz samozřejmě zrušený není, patnáctého mi peníze zase spolehlivě pípnou na účtu. Zrovna jsem v boxu objevila dvě obrovská balení vepřové pečeně, obě se žlutou nálepkou a slevou šedesát procent. Datum spotřeby končí za pár hodin. S úsměvem je obě hodím do košíku. Mrazák to snese a moje tajné úspory utěšeně porostou.
