Článek
Lenka mi zavolala ve středu večer a požádala, jestli bych za ni v neděli uvařila. S kamarádkami chtěla jet na výlet, který odložily už dvakrát. Odpověděla jsem, že mám v sobotu celodenní inventuru a nedělní oběd nestihnu připravit tak, jak jsem zvyklá. Sestra navrhla kuře a koupený knedlík.
To mě podráždilo víc než samotná výměna. Maminka nám přece celé roky vařila pořádné obědy a my jsme se měly střídat jen ve dvou. Řekla jsem, že kuře klidně udělám, ale knedlík si uvařím sama. Lenka poděkovala tak stručně, že jsem ještě chvíli držela telefon u ucha a čekala něco dalšího.
Po tátově smrti na jaře jsme maminku nechtěly nechávat o nedělích samotnou. Zpočátku jsme chodily obě k ní a nosily jídlo. Potom jsme ji začaly zvát střídavě k sobě. Nikdy jsme neurčily, jak dlouho to má trvat. Z několika pozvání se postupně stalo pravidlo, podle kterého jsme si plánovaly víkendy.
Mně se ten řád líbil. Věděla jsem, kdy maminku uvidím, a měla jsem pocit, že pro ni dělám něco užitečného. Jen jsem začala sledovat, co vaří Lenka. Když jsem jí jednou doma pomáhala prostřít a ona vybalila kupované knedlíky, vyčetla jsem jí, že si mohla dát práci s domácími. Maminka na nás přece taky nešetřila časem. Sestra beze slova uklidila obal.
Mouka zůstala ve skříni
V sobotu jsem se z práce vrátila až po osmé. Bolely mě nohy, v lednici čekalo kuře a na lince rohlíky, které jsem chtěla nakrájet do těsta. Sedla jsem si s čajem a usnula u televize. Ráno jsem vstala později, než jsem plánovala, a nejdřív dala péct maso.
Do toho zavolala maminka, jestli má přinést jablka. Přiznala jsem, že nestíhám knedlíky a asi udělám brambory. Nebyla jsem na sebe pyšná. Ve středu jsem sestře vysvětlovala, co je samozřejmost, a teď jsem před otevřenou skříní hledala rychlejší přílohu. Maminka řekla, ať nic nevymýšlím, že něco přinese.
Čekala jsem její hotové knedlíky zabalené v utěrce. Přišla s malou nákupní taškou, vyndala jablka a vedle prkénka položila dvě šišky v průhledném obalu. Zarazila jsem se. Kvůli mému nestíhání se cestou stavovala v obchodě, a přitom jsem jí mohla rovnou říct, aby přišla později.
Když jsem namítla, že kvůli mně nemusela chodit nakupovat, mávla rukou. Prý stejně potřebovala mléko a vzala knedlíky, jaké kupuje běžně. Dívala jsem se na ni a čekala, že dodá od kdy. Maminka si svlékla kabát a řekla, že určitě už několik let. Táta je měl rád a ona taky.
Domácí byly jen v našich představách
Zeptala jsem se na knedlíky, které jsme u nich jedly o narozeninách. Byly kupované. A ty k loňské huse také. Vybavila jsem si, jak jsme s Lenkou maminku chválily, že se s nimi zase dělala, a ona nám přidávala omáčku. Teď říkala, že si přesné rozhovory nepamatuje, ale asi nás měla opravit.
Připadala jsem si směšná. Celé léto jsem si přivstávala a někdy vyhodila nepovedené těsto, abych udělala nové. Zároveň mě zamrzelo, že mě maminka nechala věřit v něco, čím jsem pak poměřovala sebe i sestru. Řekla jsem jí to při krájení, trochu ostřeji, než jsem chtěla.
Maminka položila talíře na stůl a přestala se usmívat. Připustila, že jí naše chvála byla příjemná. Potom ale dodala, že o domácí knedlíky nežádala. Chtěla si s námi sednout a slyšet, co je nového. Posledně jsem prý během oběda třikrát vstala ke sporáku a skoro nic jí neřekla o sobě.
„Já si k vám nechodím kontrolovat těsto.“
Oběd jsme snědly bez dalšího dohadování. Knedlíky chutnaly dobře, což mě ten den z nějakého důvodu rozčilovalo. Když se maminka zeptala na inventuru, začala jsem jí konečně vyprávět o práci. Zůstala déle než obvykle. Nádobí jsme nechaly ve dřezu, dokud sama neřekla, že už musí na autobus.
Lenka nechtěla jen volnou neděli
Sestře jsem zavolala večer. Nejdřív jsem jí popsala sáček na kuchyňské lince. Zasmála se, ale když jsem se omluvila za poznámky o jejím vaření, zvážněla. Řekla, že ji nemrzí jen řeči o hotovém jídle. Chtěla by mít některé neděle volné, aniž musí shánět náhradu a vysvětlovat, proč není doma.
Připomněla jsem jí maminku. Lenka odpověděla, že právě kvůli ní se už od léta snaží něco navrhnout. Já jsem na každý výlet reagovala seznamem možností, jak oběd stihnout před odjezdem nebo po návratu. Došlo mi, že i středeční žádost jsem vyslechla hlavně jako úkol k přesunutí, ne jako přání strávit víkend jinak.
Dohodly jsme se, že nic nerozhodneme bez maminky. Při společné kávě o týden později jsem navrhla dva obědy měsíčně, jeden u každé z nás. Maminka se hned zeptala, jestli bychom mohly předem vybírat data. Na jednu z nedělí už totiž dostala pozvání od sousedky a nevěděla, jak nám to říct.
To mě píchlo. Také ona se bála, že nás zklame. Nabídla jsem jí, že kdyby jí někdy bylo smutno, může přijít i mimo domluvený oběd. Tentokrát jsem k tomu nepřipojila žádný pevný den ani slib plného stolu. Lenka si s ní rovnou domluvila návštěvu ve všední den cestou z práce.
První volnou neděli jsem nevařila
Když přišla první neděle bez návštěvy, probudila jsem se brzy. Napadlo mě dát alespoň něco péct a mamince odnést porci. Pak jsem si uvědomila, že má vlastní program a já bych si tím jen znovu připravila povinnost. Posnídala jsem a odešla na procházku, na kterou jsem celé září neměla čas.
V poledne jsem si koupila polévku v bistru. Nebyl to nijak slavnostní den a chvílemi mi připadal prázdný. Mamince jsem zavolala až navečer. Vyprávěla o návštěvě a já jí nekladla otázky kolem jídla. Zajímalo mě, jestli si se sousedkou opravdu zahrály karty, jak plánovaly.
Domácí knedlíky jsem od té doby udělala jednou, protože jsem na ně měla chuť a čas. S Lenkou jsme se domluvily, že k nim přiveze pečené maso z oblíbeného řeznictví. Neptala jsem se, kolik práce jí to dalo. Místo toho jsem chtěla slyšet, jak dopadl výlet, kvůli kterému jsme se začaly dohadovat.
Maminka si přidala a potom odsunula talíř, aby měla místo na fotografie v sestřině telefonu. Tentokrát jsem zůstala sedět. Pořád ráda připravím něco dobrého, jen už nechci, aby se u našeho stolu nejdřív muselo prokázat, kolik času kdo strávil v kuchyni.
