Článek
Začalo to vlastně úplnou náhodou, když jsem o pauze v práci projížděla realitní servery. Zjistila jsem, jak šly ceny pozemků v posledních letech brutálně nahoru. Babiččina chata v Posázaví najednou nebyla jen stará barabizna s kadibudkou. Šlo o nádherný stavební pozemek s hodnotou slušného bytu v Praze.
Rodinná nepsaná dohoda sice zněla jasně už celé roky. Sestřenice Klára se o babičku starala, jezdila tam každý víkend sekat trávu a měnit jí pleny. Logicky se předpokládalo, že chata po smrti babičky spadne do klína jí.
Mně to vlastně nikdy nevadilo, dělám asistentku v logistice a do lesa mě nikdo nedostane. Jenže ty čtyři miliony, za které by se to dalo prodat, mi v hlavě udělaly docela slušný průvan. Zjistila jsem si, kdy má Klára odpolední směnu v supermarketu. Babička tou dobou bývala na chatě sama, protože pečovatelka jezdila až večer.
Koupila jsem ten největší medovník, co měli v cukrárně na rohu. Sedla jsem do svého starého auta a vyrazila směr venkov. Chata smrděla zatuchlinou, starým dřevem a levným mýdlem. Babička seděla v křesle u kamen, koukala na nějakou starou estrádu v televizi a byla nadšená.
Vytáhla jsem na stůl dort a uvařila turka do těch jejích otlučených hrnečků s cibulákem. Pak jsem si začala teatrálně stěžovat na svůj život ve městě. Nalila jsem jí do hlavy srdceryvnou báchorku o tom, jak mi majitel bytu zvedl nájem o sto procent. Přidala jsem trochu pláče ohledně toho, že asi skončím na ubytovně.
Stará paní mě hladila po ruce a říkala, že se to nějak určitě vyřeší. V ten moment jsem z kabelky vytáhla darovací smlouvu. Za pět tisíc mi ji perfektně sepsal jeden známý advokát. Bylo v ní věcné břemeno dožití, takže se babička nemusela bát, že by musela pod most.
„Babi, tohle je jen taková pojistka pro banku, aby viděli, že mám nějaký majetek,“ zalhala jsem plynule. „Klára o tom ví, říkala, že to je super nápad, jak mi pomoct.“ Babička si nenasadila ani brýle. Usmála se, že jsme s Klárou takové hodné holky, a naškrábala na papír svůj podpis. Hned druhý den ráno jsem to odnesla na katastr nemovitostí.
Asi měsíc po podpisu mi Klára volala s pláčem. Babička na tom prý byla špatně a potřebovala peníze na lepší léky a speciální postel. Ptala se, jestli bych jí nemohla přispět, když mám v Praze ten dobrý plat. Slíbila jsem jí, že pošlu pět tisíc, ale hned po zavěšení jsem na to pustila z hlavy. Klára to nakonec zatáhla ze svých úspor na letní dovolenou.
Když jsem za babičkou přijela o Vánocích, Klára zrovna na kolenou vytírala podlahu. Vypadala, že každou chvíli vyčerpáním omdlí. Nabídla jsem se, že aspoň uvařím čaj. U linky jsem ale zjistila, že tam mají jen nějaký levný sáčkový hnus, tak jsem se vrátila do křesla. Klára jen mlčela, drhla to lino a občas po mně hodila dost nepříjemný pohled.
Kdo dřív přijde, ten dřív bere
O osm měsíců později babička umřela na zápal plic. Pohřeb byl klasická vesnická deprese. Všichni příbuzní stáli v černém kolem vykopané díry a tvářili se hrozně zničeně. Klára stála hned u kraje hrobu.
Měla na sobě nějaký vytahaný černý kabát a boty, do kterých jí muselo snad i téct. Kapesníkem si drtila nos a fakt upřímně brečela. Na vteřinu mě píchlo u žeber, když jsem viděla její rozedřené ruce od neustálého štípání dříví. Proběhlo mi hlavou, že jí z prodeje chaty možná pošlu aspoň sto tisíc.
Pak mi ale v kapse zavibroval telefon s upozorněním na slevovou akci luxusních resortů. Ta představa štědrosti mě hned přešla. Peníze se budou zkrátka víc hodit mně.
Po smuteční hostině se rodina sešla v místní hospodě. Klára si objednala kofolu a začala plánovat opravy. Vyprávěla, jak na chatě přes léto spraví střechu, protože tam prý zatéká. Strýc Josef, Klářin otec, jí do toho přikyvoval a sliboval pomoc s materiálem. Já jsem dojedla poslední sousto řízku, utřela si pusu ubrouskem a usrkla piva.
„Tu střechu už řešit nemusíš, Kláro,“ řekla jsem úplně klidně. Položila jsem na umaštěný stůl složku s modrým pruhem. „Já už jsem domluvená s realitkou, že to prodají tak, jak to leží a běží.“ U stolu nastal naprostý zmatek.
Klára na mě zírala s otevřenou pusou a strýc Josef zrudnul až za ušima. Nechápali, o čem to mluvím. Ten čerstvý výpis z katastru jsem jim posunula blíž k nosu. Klára ten papír vzala do ruky a chvíli přes něj nevěřícně mžourala.
„Ty jsi jí to dala podepsat? Kdy? Vždyť byla poslední půlrok úplně mimo!“ vyjela na mě. Z očí jí stříkaly blesky a ruce se jí klepaly. Začala máchat rukama a křičet na celou hospodu, že na mě podá trestní oznámení. Já jsem se jen opřela v židli a založila si ruce na prsou.
„Smlouva je smlouva, byla u toho plně při smyslech a dokonce mi to sama nabídla,“ zalhala jsem znovu bez mrknutí oka. Strýc Josef praštil pěstí do stolu, až nadskočily skleničky s pivem. Vyštěkl na mě, že mají svědky z vesnice. Klára podle něj všechno platila a babička vždycky říkala, že to bude její. Mně to bylo naprosto jedno, papír mluvil jasně.
„Zkus to dát k soudu, Pepo,“ usmála jsem se na něj přes stůl. „Můj advokát říkal, že bez lékařské zprávy z toho konkrétního dne nezmůžete vůbec nic.“ Klára se rozbrečela, sbalila si kabelku a utekla z hospody ven. Strýc za ní vyrazil, ale ještě předtím mi stihl plivnout k nohám.
Babička to tak chtěla
Klíče od chaty mi Klára hodila do schránky hned druhý den. Musela si tam jet pro své osobní věci a sekačku. Realitní makléř přijel hned ve středu ráno v nablýskaném bavoráku. Procházeli jsme ty staré místnosti a on si dělal poznámky do tabletu.
Ukázala jsem mu i tu Klářinu novou sekačku, kterou tam nechala zamčenou v kůlně. Makléř navrhl, že by se to i s tím vybavením dalo prodat o něco dráž. Souhlasila jsem a vyměnila na kůlně visací zámek. Odpoledne mi Klára volala asi dvacetkrát v kuse.
Nejdřív jsem to típla, ale pak mě to začalo bavit, tak jsem to zvedla. Začala na mě do telefonu ječet, že se nemůže dostat pro své nářadí. Sladkým hlasem jsem jí oznámila, že veškeré vybavení propadlo majiteli nemovitosti jako součást prodeje. Zavěsila dřív, než jsem stihla dopovědět větu.
Do čtrnácti dnů se našel kupec. Byl to nějaký manažer z Prahy, co hledal klid na víkendy, a neváhal zaplatit čtyři a půl milionu. Peníze mi přistály na účtu v úterý ráno. Zrovna jsem jela přeplněnou tramvají do kanceláře. Zírala jsem na tu částku v mobilní aplikaci a musela se usmát na paní vedle mě.
Z práce jsem se rovnou omluvila a nahlásila si nemocenskou. Prošla jsem kolem luxusních butiků v centru a zamířila přímo do cestovní kanceláře. Slečna za přepážkou mi nabízela nějaké levnější varianty v Evropě. Hned jsem ji zastavila a ukázala na plakát s resortem na Maledivách.
Chtěla jsem to nejdražší, co měli v nabídce. Vilku přímo nad oceánem se soukromým bazénem a výhledem na západ slunce. Strávila jsem tam asi hodinu vybíráním výletů na katamaránu a masáží. Zaplatila jsem plnou cenu kartou.
Vyšla jsem ven na ulici, kde zrovna začalo pršet. Vlezla jsem do prvního drahého butiku, který mi stál v cestě, a vybrala si obrovské sluneční brýle. Prodavačka mi je opatrně zabalila do krásné dárkové krabičky. Teď sedím v letištním VIP salonku, piju šampaňské s čerstvými jahodami a právě si vybírám jídlo na palubu.
