Článek
Mrtvé mouchy na parapetu a pocit cizího sluhy Když se pomoc změní v další práci pro vás Skvělý nápad mého švagra stál moje peníze a moje záda Nejsem správce vaší chalupy, i když to tak vypadá Dřevo, které mi ukázalo, jak si v rodině stojím
Ten pach jara na chalupě po našich je už pět let úplně stejný. Vlhká omítka, staré lino v předsíni a myšina. Pokaždé, když na konci března odemknu těžké vchodové dveře, praští mě to přes nos. Je to přesně ta chvíle, kdy si člověk musí říct, že se nesmí otočit a jet zpátky do Prahy.
Zatímco moje mladší sestra Veronika a její muž Tomáš zahajují sezónu obvykle až v květnu, kdy už ze země leze tráva a na terase se dá sedět se skleničkou, já jezdím otevírat. Někdo musí pustit hlavní uzávěr vody, zkontrolovat, jestli mráz neroztrhl trubky v koupelně, vymést pavučiny, sebrat z okenních parapetů mrtvé mouchy a vyhnat ze skříní tu těžkou, usazenou zimu. Jsem účetní, mám ráda, když věci lícují. Veronika je spíš přes ty vize. O chalupu se papírově dělíme napůl, provozně je to rozdělené tak, že já dělám údržbáře a oni hosty, kteří občas přivezou lepší víno.
Voda letos naštěstí nikde nepraskla. Čerpadlo ve sklepě naskočilo napoprvé. Zrovna jsem v kuchyni drhla dřez pískem a přemýšlela, jestli má cenu zapínat bojler už dneska, když se z návsi ozvalo těžké, naftové dunění.
Zvuk zpomalil přesně před našimi vraty. Podívala jsem se z okna. Před domem stál zelený traktor s červenou vlečkou. Za volantem seděl chlap ve zmijovce a montérkách, zjevně někdo místní. Než jsem stihla utřít ruce do utěrky a vyjít ven, chlap už seskakoval z kabiny a šel rovnou k petlici u vrátek.
„Vy jste paní Janderová, že jo?“ houkl na mě přes plot, aniž by pozdravil.
„Helena, ano. Janderová byla moje maminka. Co potřebujete?“
Chlap si posunul čepici dozadu. „Vezu to dřevo. Jsem od Staňků ze mlýna. Pan inženýr říkal, že tu budete a že vám to můžu složit rovnou na dvůr.“
„Jaký pan inženýr?“ nechápala jsem.
„No váš švagr. Volal mi ve středu. Prej že už nemáte čím topit a že tu o víkendu budete sama, tak ať vám to přivezu rozštípaný, že se s tím nebudete muset tahat.“
Zůstala jsem stát s mokrou utěrkou v ruce. Bylo sice pravda, že v dřevníku zbývaly jen odřezky z loňska a pár březových polen, ale měla jsem v plánu to vyřešit až v létě. Hlavně jsem o žádném traktoru nevěděla.
„Tak já vám tam nacouvám, otevřete mi to dokořán,“ velel chlap a už šplhal zpátky do kabiny.
Nebylo jak ho zastavit. Otevřela jsem obě křídla vrat. Traktor zaduněl, z výfuku vyletěl černý oblak a obrovské zadní gumy rozryly trávník, který jsem loni na podzim dosévala. Vlečka se zvedla. S ohlušujícím rachotem se na betonový nájezd před garáží, přesně do míst, kde se normálně parkuje, vysypaly tři kubíky čerstvě naštípaného smrku a dubu. Všude lítaly třísky, prach a kusy kůry.
Chlap sklopil vlečku, nechal motor běžet a přišel ke mně. Vytáhl z náprsní kapsy zmačkaný kus papíru.
„Tak to máme tři metry sypanýho, něco málo za dovoz… Pět a půl tisíce celkem.“
Podívala jsem se na něj, pak na tu hromadu, která mi odřízla cestu do kůlny. „Počkejte. Švagr to neplatil?“
„Pan inženýr říkal, že to vyrovnáte vy. Že prej se pak spolu nějak srovnáte v rodině, já do toho nevidím. Mně je jedno, kdo mi to dá, hlavně že to dostanu.“ Pokrčil rameny a zadíval se směrem k otevřeným dveřím do chalupy.
Stála jsem tam v teplákách a vytahaném svetru, ve kterém uklízím myší hovna, a najednou mi byla hrozná zima. Neměla jsem u sebe pět a půl tisíce. Dojela jsem sem s tím, že o víkendu utratím pár stovek v místním konzumu za chleba a sýr.
„Já u sebe tolik v hotovosti nemám,“ řekla jsem pomalu.
Chlap se zamračil. „No tak to je blbý. Já to zpátky nakládat nebudu. Karty neberu.“
„Mám tu asi tři tisíce. Zbytek bych vám musela poslat na účet.“
„Účet nemám, já jedu jenom na ruku. Víte co, já si zítra pojedu pro naftu, tak se tu zastavím a vy mi to doplatíte. Kde je ten bankomat, to přece víte.“ Ukázal palcem někam k sousední vesnici, kam to bylo autem patnáct minut.
Šla jsem dovnitř pro peněženku. Vytáhla jsem z ní všechny bankovky, co jsem měla. Tři tisíce, které jsem si vybrala pro jistotu na cestu, a pětistovku z minula. Podala jsem mu je na dvoře. Vzal si je, přepočítal je hrubými prsty, kývl a beze slova odjel. Traktor nechal na trávníku další hluboké koleje.
Zůstala jsem sama před tou obrovskou hromadou dřeva. Byl to chaos polen různé velikosti, naházený křížem krážem přes příjezdovou cestu.
Vrátila jsem se do kuchyně. Voda v dřezu už vystydla. Vzala jsem do ruky telefon a vytočila Veroniku. Zvedla to po třetím zazvonění. V pozadí hučelo auto.
„Ahoj Heli, už jsi tam?“ ozvala se s tou svou prosluněnou energií. „Nám to dneska v práci oběma trochu vybouchlo, jedeme ještě něco zařizovat.“
„Už přijel ten traktor,“ řekla jsem bez úvodu.
„Ježíš, to je super!“ vyhrkla Veronika. „Tomáš to včera obvolával asi hodinu, než někoho sehnal. Já mu říkala, že na to přece nebudeš letos sama a že tě nenecháme tahat starý klacky z lesa. Vidíš, jak se o tebe staráme.“
Slyšela jsem, jak z dálky z handsfree promluvil Tomáš: „Hlavně ať to do večera srovná pod tu střechu u kůlny, hlásí na neděli přeháňky!“
„Slyšela jsi ho, viď?“ zasmála se Veronika. „Prosím tě, naskládej to pod tu stříšku, ať nám to nenamokne. Jsi zlatá.“
„Veroniko,“ řekla jsem a snažila se držet hlas co nejníž. „Ten člověk chtěl pět a půl tisíce v hotovosti. Já mu dala všechno, co jsem měla u sebe, a zítra musím jet do města vybrat zbytek. Vy jste mu to nezaplatili?“
Na lince bylo na vteřinu ticho. Pak Veronika nasadila tón, kterým mluvila s dětmi, když nechtěly jíst zeleninu.
„Heli, prosím tě, nebuď hned taková. Tomáš to zařídil operativně. My u sebe hotovost nedržíme a posílat to nějakýmu traktoristovi na účet, to je hrozně složitý. Vždyť se přece vyrovnáme. Až přijedeme koncem dubna, tak ti to dáme. Hlavní je, že máme dřevo na celou sezónu, ne? Za tu cenu bys to nikde nesehnala.“
„Já jsem to dřevo ale teď nepotřebovala.“
„No ale budeš ho potřebovat v srpnu. Já ti nerozumím, ty vždycky všechno vidíš tak hrozně černě. Člověk ti chce ušetřit práci a ty se hned urazíš kvůli nějaký faktuře. Tomáš říkal, že to je investice do chalupy.“
„Tomáš říkal, že to mám srovnat pod stříšku,“ zopakovala jsem suše.
„No jasně. Ty seš tam teď sama, máš na to celý víkend klid, my s dětma bychom to jenom zdržovali. Prostě si to pomalu nanos. Vezmi si na to kolečko. Hlavně se nepřetrhni, jo? Tak pa, my musíme.“
Zavěsila.
Položila jsem telefon na stůl. V kuchyni bylo najednou strašné ticho. Slyšela jsem jen tikání starých hodin na zdi a bzučení mouchy, která ožila na okně.
Představila jsem si to naprosto jasně. Otevřu kůlnu. Vyndám staré zrezivělé kolečko, které má věčně poloprázdnou gumu. Vezmu si hrubé rukavice, které smrdí zatuchlinou. A budu tři hodiny, možná čtyři, chodit od nájezdu ke stříšce. Budu to brát poleno po polenu, skládat to pěkně křížem, aby se ta hradba nesesypala, tak jak mě to učil táta. Na konci mě budou bolet bedra, zlomím si nehet a budu mít plné boty pilin.
A za měsíc přijedou. Tomáš vystoupí ze svého obrovského černého Kodiaqu. Přejede po dokonalém trávníku, který se mezitím vzpamatuje z kolejí. Zaparkuje přesně na tom místě, které teď blokuje ta hromada. Vystoupí, protáhne se, podívá se na úhledně vyskládané dřevo pod stříškou a řekne si, jak skvěle to letos zorganizoval. Večer si k tomu otevře víno a možná mi těch pět tisíc pošle na účet přes QR kód, abych věděla, že dluhy se platí.
Vypila jsem studenou vodu z hrnku.
Zvedla jsem se od stolu a šla ven. Vzduch byl studený a řezal do tváří. Došla jsem k té obrovské navalené hromadě. Z dálky to vypadalo jen jako chaos, zblízka to byl solidní masiv těžkého dřeva. Některá polena byla ještě mokrá od smůly.
Sehnula jsem se a vybrala pět nebo šest menších kusů. Přesně tolik, kolik jsem potřebovala na večerní zátop v malých kamnech v obýváku. Vzala jsem je do náručí. Víc nic. Nešla jsem pro kolečko. Neotevřela jsem kůlnu pro rukavice.
Hromadu jsem nechala přesně tak, jak ji chlap z traktoru vysypal. Zabírala celou šířku vjezdu, zasahovala do trávníku a nebyla šance, že by se kolem ní dalo projet i osobákem, natož velkým SUV. Když mělo v neděli pršet, ať prší. Dřevo uschne.
Vrátila jsem se do kuchyně, hodila těch pár polen ke kamnům a došla k dřezu. Zapnula jsem si rádio, vzala čistou houbičku a pustila se do čištění kachliček za sporákem.
