Článek
Už mě to fakt nebavilo poslouchat. Každý den ty samý kydy. Klára unavená, já unavenej, děti ubrečený. Dělám v IT, peníze dobrý, ale ten stres. Potřebovali jsme vypnout. Aspoň na víkend.
A pak přišla Jana. Moje tchyně. Čerstvá důchodkyně. Člověk by čekal, že se chopí svý babičkovský povinnosti s radostí. Že nám ulehčí. Že si vezme Tobiáše a Emmu na víkend a my s Klárou konečně vypadneme někam do wellness, kde nebudeme slyšet „tati, on mě kouše“.
Ale ne. Jana přišla s jiným plánem. Seděli jsme u nás v obýváku v pátým patře paneláku, venku chcalo, v telce běžela nějaká debilita a tchyně zářila jako vánoční stromeček. V ruce žmoulala nějakej leták.
„Děti,“ spustila tím svým teatrálním hlasem, „rozhodla jsem se, že v září pojedu do Řecka. Na poznávací zájezd. Vždycky jsem chtěla vidět Akropoli.“
Koukal jsem na ni a myslel, že mě omejou. Řecko? Akropole? Kláře se hned zaleskly oči, ale ne radostí. Spíš takovým tím zoufalstvím.
Vlastní život? Co to melie?
Já jsem se jen uchechtl. „Jano, to je sice hezký, ale co my? My jsme si s Klárou chtěli naplánovat ten víkend v Karlových Varech. Potřebujeme, abys pohlídala. Vždyť už jsi v důchodu, máš času habaděj.“
Zářivý úsměv jí trochu povadl. „No, Lukáši, já si to s dětmi ráda užiju, ale v důchodu jsem teprve měsíc. Chci si trochu odpočinout, něco zažít, dokud mi slouží zdraví. Mám teď svůj vlastní život.“
Vlastní život? Co to melie? Vždyť je jí šedesát dva. Její život skončil v momentě, kdy šla do penze. Teď má sloužit rodině. Pomáhat. Být k dispozici.
„Mami, prosím tě,“ vložila se do toho Klára a v hlase jí znělo to ubrečený zoufalství, který mě normálně vytáčí, ale teď se hodilo. „Já už fakt nemůžu. Tobiáš v noci nespí, Emma má období vzdoru. Potřebuju pomoc. Jen na dva dny.“
Tchyně se zatvářila, jako by spolkla citron. „Já vím, zlato. Ale já už si to Řecko zaplatila. Zálohu. Nemůžu to jen tak zrušit. A navíc, vy máte peníze, Lukáši, proč si nenajmete chůvu?“
Chůva? Peníze nerostou na stromě.
Jasně. Chůvu. Cizí ženskou v mým bytě. Ženskou, který budu platit stovky korun na hodinu za to, co by babička měla dělat zadarmo z lásky k vnoučatům. No to určitě. Jsem snad milionář? To, že dělám v IT, neznamená, že budu rozhazovat prachy za věci, který můžu mít grátis.
„Teto Jano,“ řekl jsem a snažil se udržet ten ledový klid, kterým ji vždycky vytočím nejvíc. „Chůva stojí prachy. Prachy, který potřebujeme na hypotéku, na auto, na jídlo. Kdybys fungovala jako normální babička, nemuseli bychom to řešit. Ty máš důchod, my platíme účty. Je to otázka rodinný solidarity.“
Jana se nadechla, zjevně připravená na protiúder. „Rodinná solidarita neznamená, že se stanu bezplatnou služkou. Já vám pomáhám, jak můžu. Ale mám právo na svůj čas. Na svoje zážitky. Vy jste si ty děti pořídili, vy se o ně starejte.“
Uf. Tohle mě nadzvedlo ze židle. „Takže ty kašleš na vlastní vnoučata? Kvůli nějakýmu šutru v Aténách? Tobiáš tě pořád vyžaduje. Emma se na tebe pořád ptá. A ty radši pojedeš do Řecka?“
Byl to riskantní tah. Citový vydírání. Ale na Janu to zabralo. Viděl jsem, jak jí škublo v koutku úst. Klára vedle mě začala regulérně natahovat.
Jana se pokusila o vlastní manipulaci. „Lukáši, to není fér. Já je miluju. Ale ty se mě snažíš jen využít. Kláře by prospělo, kdyby si trochu odpočinula, ale ty ji v tom necháváš vykoupat a radši si hraješ na počítači.“
Hraní? Práce!
To už jsem se musel smát. „Hraju? Já makám! Já živím tuhle rodinu! To, že dělám z domova, neznamená, že se flákám. A Klára má dost času, když děti spí.“
Byl to skvělý moment. Klára na mě vrhla pohled plný zrady, ale mně to bylo jedno. Chtěl jsem tchynit ukázat, kdo tady určuje pravidla. Že se nenechám ošidit o bezplatnou službu.
Zápas pokračoval další hodinu. Jana vytáhla argument, že prý se poradí s právníkem, jestli mám právo ji takhle nutit. Prý existují nějaká práva důchodců.
„Jasně, Jani,“ uchechtl jsem se. „Běž za právníkem. Řekni mu, že chceš zažalovat svýho zetě za to, že chce, abys pohlídala vnoučata. Určitě se na tobě pěkně napakuje a pak se ti vysměje do ksichtu. Smlouva o hlídání neexistuje, morální povinnost ano.“
Nakonec jsem vytáhl těžký kalibr. „Dobře. Jeď si do Řecka. Užij si to. Ale pamatuj si, že až se vrátíš, nemusíš už do tohohle bytu chodit. My se o tebe postaráme, až budeš stará a nemohoucí. Odvezeme tě do nějakýho levnýho domova důchodců, kde ti dají najíst jen tehdy, když budou mít náladu. Tam si můžeš povídat s ostatníma opuštěnýma bárbama o Akropoli.“
Vítězství je sladké
Klára vedle mě zalapala po dechu a chytila mě za paži. „Lukáši, to nemůžeš…“
Jana zbledla. Úplně. Ten pohled byl k nezaplacení. V té vteřině pochopila, že si nedělám prdel. Že jsem fakt schopnej to udělat. Že moje sobectví nemá hranice. A že ona, jako vdova s průměrným důchodem, je na mně finančně a společensky závislá víc, než si chce připustit.
Nastal ten zlom. Moment, kdy si uvědomila, že prohrála. Že Akropole ustupuje Tobiášovi a Emmě.
„Fajn,“ špitla nakonec. „Zruším to. Pohlídám. Ten víkend si užijte.“
Vítězství. Čisté, nefalšované vítězství. Jana se zvedla, bez slova popadla leták z Akropole a vypadla z bytu. Venku pořád chcalo, ale mně bylo najednou krásně.
Klára se na mě koukala se směsicí strachu a obdivu. „Tohle jsi přehnal, Lukáši. Jana se zlobí. Jak jsi mohl říct to o domově důchodců?“
Já jsem se jen usmál a otevřel si v prohlížeči e-shop. Vyklikal jsem si k objednávce tu novou sadu alukol na mýho Passata, po který jsem už měsíc slintal. Prachy, který jsme ušetřili za chůvu, se teď budou hodit na něco užitečnějšího.
Krkovice na grilu, co jsem si k večeři připravil, už byla krásně propečená. Nandal jsem si ji na talíř, otevřel si pivo a spokojeně se opřel do křesla na balkóně. Jana bude hlídat a já budu mít nový kola. Kdo dřív přijde, ten dřív bere. Život je prostě fajn, když víš, jak na to.
