Článek
Je jí asi šedesát pět. Žije sama, od doby, co se jí manžel odstěhoval k mladší ženě, což je podle ní tragédie, o které celá ulice musí pravidelně slyšet. Nemám jí to za zlé, opravdu ne. Ale co jí za zlé mám, je to, že od chvíle, co jsme se nastěhovali, se z ní stala hlídka.
Začalo to nevinně.
Jednou mi zazvonila a řekla, že v sobotu ráno byl na zahradě hluk. Omluvil jsem se, protože jsem sekal trávu. V devět hodin dopoledne. Řekla, že chápe, ale že by ocenila, kdybych to dělal jindy. Tak jsem začal sekat v deset.
O dva týdny později zazvonila znovu. Tentokrát jí vadilo, že naše děti byly odpoledne na trampolíně a křičely. Řekl jsem jí, že jsou to děti, je sobota a je tři odpoledne.
„Já vím, ale já mám otevřená okna a slyším každé slovo.“
Tak jsme děti zklidnili, i když mi to přišlo absurdní.
Pak to pokračovalo. Grilování v pátek večer? Příliš hlasité. Návštěva s kytarou na zahradě? Rušivé. Pes, který jednou zaštěkal na kočku? Nepřijatelné.
Pokaždé přišla slušně. Pokaždé začala větou „nechci být nepříjemná, ale…“ a pak byla nepříjemná. Nikdy nekřičela, nikdy neurážela, ale ten tón měla nacvičený tak, že se člověk cítil provinile, i když nic špatného neudělal.
Manželce to začalo lézt na nervy víc než mně. Já se většinou omluvil a šel dál. Ona ne.
„Příště jí řekni, ať si koupí špunty,“ řekla mi jednou po večeři, když jsem jí vyprávěl, že si Dvořáková zase stěžovala na děti.
Jenže já jsem nechtěl dělat válku. Bydlíme vedle sebe, plot je metr osmdesát vysoký a dům odprodávat nehodlám kvůli hádce o trampolínu.
Zlom přišel v květnu.
Dostal jsem od známého nabídku na levné dřevo na pergolu. Měl jsem to v plánu už dva roky, tak jsem řekl, že jo. Přivezli to v sobotu dopoledne. Složili na příjezdovku, kluci mi pomohli přenést na zahradu a začali jsme řezat.
Pila, vrtačka, bruska. Klasický stavební víkend. Dělali jsme od devíti do šesti s pauzou na oběd. Hluk? Jasně, hluk. Ale v sobotu, v normální denní dobu.
Dvořáková přišla ve tři.
„To snad nemyslíte vážně. Celý den ten rachot. Já se nemůžu ani posadit na balkon.“
Podíval jsem se na ni a poprvé jsem neřekl „omlouvám se.“
Řekl jsem: „Stavíme pergolu. Dnes a zítra. Pak bude klid.“
„A to se nedalo nějak domluvit předem?“
„Dalo. Ale vy byste stejně řekla, že vám to vadí, takže výsledek by byl stejný.“
Její výraz mi řekl, že jsem trefil do černého. Otočila se a odešla.
Večer jsem seděl na zahradě a dopíjel pivo, když jsem zaslechl podivný zvuk. Ne z ulice, ale zpoza plotu. Od Dvořákové. Chvíli jsem poslouchal a pak mi to došlo.
Zpívala.
Ne tak, že by si tiše pobrukovala u vaření. Zpívala nahlas, na plné plíce, s hudbou z reproduktoru. A nebyla to žádná příjemná melodie. Bylo to karaoke. Přes Bluetooth reproduktor, který evidentně dostala nebo koupila nedávno, protože zvuk byl čistý a dost hlasitý.
Druhý den se to opakovalo. A pak další den taky. Vždycky kolem osmé večer, někdy déle, zpívala na balkoně české šlágry s reproduktorem nastaveným na hlasitost, která rozhodně nebyla jen pro její uši.
Manželka se podívala na mě a řekla jediné: „Tak to snad ne.“
Nechal jsem to být týden. Pak dva. Karaoke se stalo součástí večerů. Dvořáková zpívala skoro každý den. Někdy Helenku Vondráčkovou, někdy Gotta, jednou jsem zaslechl i něco, co mohla být Lucie Bílá, ale to si nejsem úplně jistý.
Naši sousedi zleva se mě ptali, jestli o tom vím. Řekl jsem, že jo.
„A co s tím uděláš?“
„Zatím nic.“
Po třech týdnech jsem večer zaklepal na její dveře.
Otevřela. V ruce měla hrnek s čajem a za ní z obýváku hřměla hudba.
„Paní Dvořáková,“ řekl jsem klidně. „Nechci být nepříjemný, ale…“
Zarazila se. Poznala tu větu. Byla to přesně ta věta, kterou vždycky začínala ona.
„…každý večer je u vás karaoke a slyšíme to přes celou zahradu. Děti nemůžou usnout.“
Chvíli mlčela.
„Já zpívám jen trochu,“ řekla tiše.
„Já taky jen trochu sekám trávu,“ odpověděl jsem.
Bylo ticho. Dlouhé, nepříjemné ticho. Pak řekla: „Dobře,“ a zavřela dveře.
Od té doby je ticho. Žádné stížnosti na děti, žádné stížnosti na grilování, žádné stížnosti na psa. A karaoke? Jednou za čas zaslechnu tlumený zpěv za zavřenými okny. Na to si nestěžuju.
Koneckonců, nechci být nepříjemný.
