Článek
Zavřel jsem v prohlížeči záložku s online konfigurátorem BMW a promnul si oči. Modrá metalíza Portimao, sportovní kožené sedačky, M-paket. Nádhera. Od toho, abych si pro tyhle klíčky dojel do autosalonu, mě dělilo přesně sto dvacet tisíc korun na první zvýšenou splátku leasingu. Jako vázaný zástupce pro jednu velkou nadnárodní pojišťovnu jsem ty peníze mohl vydělat za tři měsíce poctivé práce. Nebo za jedno jediné správně zahrané odpoledne.
Telefon mi na stole zavibroval snad vteřinu poté, co jsem tu myšlenku dokončil. Na displeji svítilo jméno Tomáš Hrdlička. Hráli jsme spolu před lety florbal za dorostence. Nebyli jsme žádní extra kámoši, ale občas jsme po tréninku zašli na pivo.
„Patriku, nazdar draku, tady Tom. Hele, viděl jsem na Facebooku, že teď děláš do těch financí,“ ozvalo se ze sluchátka. „My jsme s Klárou něco našetřili a chtěli bychom to nějak chytře otočit, než začneme stavět. Uděláš si na nás čas?“
Znělo to jako rajská hudba. Přesně tohle jsou ti nejlepší klienti. Lidi z vašeho širšího okolí, co mají pocit, že když jste spolu kdysi sdíleli smradlavou šatnu, tak je přece neokradete.
Ve čtvrtek v podvečer jsem zaparkoval svou omlácenou Fabii o dvě ulice dál, aby nekazila můj image úspěšného manažera. K Tomášovi do paneláku jsem došel pěšky. Byt ve třetím patře voněl čistotou, levným osvěžovačem vzduchu a večeří.
Usadili mě v obýváku na rohovou sedačku. Klára, Tomášova manželka, přinesla na stůl horkou mramorovou bábovku a kávu. Bábovka voněla úplně přesně jako ta, kterou dělávala moje babička o prázdninách na chatě. Na malý zlomek vteřiny mě píchlo u žeber. Ty vole, vždyť jsou to docela fajn lidi, proletělo mi hlavou. Tomáš mi vlastně kdysi pomohl u zkoušek z matiky. Možná bych jim mohl dát jen nějaký slušný podílový fond s minimálním vstupákem, ať z těch svých naspořených tří set tisíc něco mají.
Pak jsem ale polkl sousto sladkého těsta a představil si ten alcantarový volant v bavoráku. Termínovaný vklad mi hodí na provizi sotva pár stovek. Investiční životní pojištění nacpané nesmyslnými připojištěními mi hodí padesát tisíc. K čertu s nostalgií.
Kamarádství končí u provize
Vytáhl jsem z kožené složky tablet a otevřel svou oblíbenou prezentační aplikaci. Ukazoval jsem jim zelené šipky letící strmě vzhůru, vyprávěl jsem o složeném úročení a o exkluzivním dynamickém portfoliu, ke kterému mají přístup jen vybraní klienti.
Tomáš seděl, popíjel kafe a obdivně kýval. Bylo vidět, že těm cizím slovům jako „alokační poměr“ a „diverzifikace“ vůbec nerozumí, ale nechtěl před manželkou vypadat jako hlupák, tak se tvářil zamyšleně a občas utrousil „jasně, to dává smysl“.
Klára ale tak nadšená nebyla. Mračila se a prohlížela si papíry, které jsem před ně položil.
„Patriku, tady se píše něco o počátečních jednotkách,“ zvedla hlavu. „Znamená to, že se nám ty peníze nebudou zhodnocovat hned od prvního měsíce?“
Zpozorněl jsem. Byla bystrá. Většina lidí tenhle malý odstavec psaný šestkou písmem úplně přeskočí. Právě tyhle počáteční jednotky jsou totiž to, z čeho se platí moje gigantická provize. První dva roky padnou peníze klienta v podstatě jen na poplatky.
„To je jen taková technická formalita, Kláro,“ nasadil jsem svůj nejjistější úsměv a naklonil se k ní. „Ty prostředky se nejprve musí zainvestovat na trhu, vytvořit pozice. Důležitý je ten dlouhodobý horizont. Bavíme se tu o penězích na váš vysněný dům, ne o rychlých spekulacích. Chcete přece jistotu pro rodinu, ne?“
Zahrál jsem na city. To funguje vždycky. Podívala se na Tomáše, ten pokrčil rameny a řekl: „Miláčku, Patrik tomu rozumí, dělá to denně. Necháme to na něm.“
O dvacet minut později byly podpisy na všech lejstrech. Tři sta tisíc jednorázově a pět tisíc měsíčně. Provize pro mě byla obrovská. Rozloučili jsme se ve dveřích, popřáli si hezký večer a já šel rovnou do nejbližší hospody oslavit svůj nový vůz.
Jenže o deset dní později mi zazvonil telefon. Volala Klára. Zněla úplně jinak než v obýváku nad bábovkou. Byla ledová a naštvaná.
„Nechala jsem to zkontrolovat mýho bráchu,“ vyštěkla na mě bez pozdravu. „Studuje ekonomku. Tys nás normálně ojebal, Patriku. Ten tvůj zázračnej produkt sežere prvních sedmdesát tisíc jen na poplatcích. A ty kecy o zhodnocení? Vždyť to nepokryje ani inflaci!“
„Kláro, uklidni se,“ zkusil jsem ji utišit. „Tvůj bratr možná studuje teorii, ale já znám praxi. Ty grafy…“
„Do prdele s tvejma grafama! Máme třicet dní na odstoupení od smlouvy bez udání důvodu. A přesně to taky uděláme. Odpoledne se sejdeme v kavárně na náměstí a ty ty papíry rovnou přineseš roztrhaný, jasný?“
Zavěsila.
Smlouva je smlouva
Kavárna byla plná lidí. Klára dorazila i s Tomášem. Hodila přede mě na stůl složku se smlouvou. Byla celá počmáraná žlutým zvýrazňovačem. Klára měla v očích úplný oheň. Byla připravená bojovat.
„Tady to je černé na bílém,“ bodla prstem do papíru. „Odkupné v prvních dvou letech je nula! Ty ses normálně rozhodl, že si na nás namastíš kapsu. Zruš to. Okamžitě to stornuj v tom vašem systému, jinak volám na centrálu pojišťovny a podám stížnost na klamavé obchodní praktiky. Mám tvoje maily, mám nahranou hlasovku, jak slibuješ osm procent ročně!“
Tomáš vedle ní seděl, koukal do stolu a vypadal, že by nejradši zmizel. Bylo mi ho vlastně trochu líto, jak tam tak zplihle seděl vedle své nažhavené manželky. Ale moje provize už byla v systému schválená a já se jí nehodlal vzdát.
Dopil jsem v klidu své espresso, pečlivě položil šálek na podšálek a opřel se do židle.
„Kláro, ty maily neobsahují žádnou garanci výnosu, jen modelaci. A hlasovku si klidně pošli na ředitelství, vysmějou se ti. Nic nelegálního jsem neudělal.“
„Zruším to v zákonné lhůtě,“ procedila skrz zuby. „Na to mám právo.“
Usmál jsem se na ni. „Máš pravdu, lhůta tu je. Jenže je tu jeden malý problém.“ Přesunul jsem pohled na Tomáše. „Smlouva je napsaná jen a pouze na tebe, Tome. Ty jsi pojistník. Klára k tomu účtu nemá žádná dispoziční práva. A storno musí podepsat pojistník osobně na pobočce.“
Klára se otočila na manžela. „Tak tam zítra zajdeš. Slyšíš?“
Tomáš polkl. Rozhodl jsem se zasadit poslední úder. Tady už nešlo o peníze, tady šlo o mužské ego. A to je ta nejkřehčí věc ve vesmíru.
„Tome, jestli to teď zrušíš,“ začal jsem pomalu, „přijdeš o ten vstupní věrnostní bonus, co jsem ti vyjednal u ředitele. Ale hlavně… fakt ze sebe chceš před pojišťovnou udělat nesvéprávnýho blbce, za kterýho musí chodit rušit smlouvy jeho žena, protože ona si něco přečetla na internetu? Smlouva je smlouva, brácho. Rozhodli jsme se pro nějakou strategii jako chlapi, podepsali jsme to. Necháš si teď do toho takhle kecat?“
Zíral na mě. Pak se podíval na Kláru. Viděl jsem, jak mu cuká sval na čelisti.
„Nikam nepůjdu,“ řekl nakonec tiše, ale pevně.
Klára zkoprněla. „Cože? Tomáši, vždyť přijdeme o peníze! On nás okrádá!“
„Řekl jsem, že to rušit nebudu!“ vyštěkl na ni a bouchl do stolu, až lžičky zacinkaly. „Já jsem hlava rodiny, ty peníze jsem vydělal já a já rozhoduju, jak se budou investovat. Patrik ví, co dělá.“
Zvedla se od stolu. Byla úplně bledá, v očích se jí leskly slzy bezmoci. Neřekla už ani slovo, popadla kabelku a vyběhla z kavárny ven. Tomáš tam zůstal sedět, zhluboka oddechoval a snažil se tvářit vítězně. Já jsem mu jen mlčky poklepal na rameno, jakože ho chápu, sbalil si svoje desky a nechal ho tam samotného s nezaplaceným účtem.
Dneska ráno jsem stál v proskleném autosalonu na kraji Prahy. Vzduch voněl novými pneumatikami a drahým voskem. Prodejce v perfektním obleku přede mě položil předávací protokol. Vzal jsem propisku, úhledně se podepsal na vyznačenou linku a převzal si těžký černý klíček s logem bavorské automobilky. Došel jsem ke svému novému autu, otevřel dveře a zabořil se do sportovních sedaček. Palubní deska se rozzářila, spároval jsem si telefon, stiskl startovací tlačítko a poslechl si ten nádherný, hluboký zvuk vytočeného motoru.
