Článek
Se Simonou jsme se znaly od vysoké školy. Vždycky to byla taková ta holka, co potřebuje mít všechno jako z Pinterestu. Pracuje na personálním a její život je jedna velká excelová tabulka. Její snoubenec Tomáš, statik ve velké stavební firmě, byl přesný opak. Klidný, trochu pasivní chlap, který prostě platil složenky, chodil do práce a doma na všechno jen kýval, aby měl klid.
Bydleli spolu v pronajatém bytě v brněnských Židenicích a loni v srpnu ji Tomáš požádal o ruku. Do října měla Simona hotový harmonogram. Já dělám realitní makléřku, umím jednat s lidmi a organizovat čas, takže si mě automaticky pasovala do role hlavní družičky.
V lednu jsme spolu seděly v kavárně u Vaňkovky. Simona zuřivě ťukala do tabletu. Našla si zrekonstruovanou stodolu s penzionem uprostřed vinic kousek od Mikulova. Vypadalo to nádherně, ale cena za víkendový pronájem byla astronomická.
Majitel požadoval okamžitý rezervační poplatek ve výši šedesáti tisíc korun. Ve smlouvě o pronájmu, kterou mi Simona strčila před obličej, stálo tučně, že při zrušení termínu méně než tři měsíce před akcí propadá celá částka ve prospěch majitele.
Tomáš byl zrovna na tři dny v Ostravě na kontrole nějakého mostu.
„Není to trochu risk, posílat mu takovej balík, když tu Tomáš není a ani to místo neviděl?“ zeptala jsem se, zatímco jsem míchala cappuccino.
Simona zavrtěla hlavou. „Ten termín mi nesmí utéct. Psala mi na Instagramu nějaká nevěsta, že na to mají taky zálusk.“
Hned u stolu otevřela mobilní bankovnictví a částku odeslala ze svého stavebního spoření. Pak, aby to měla oficiální, nahrála do naší společné whatsappové skupiny „Svatba 2026“, kde jsem byla já, ona a dvě další družičky, hlasovou zprávu. Mám ji tam doteď. „Holky, tu stodolu jsem potvrdila. Smlouva je na moje jméno a zálohu beru čistě na sebe jako můj vklad, ať s tím Tomáš nemá stres. V červnu to rozjedem!“
Cesta z Prahy
V březnu Simona chytila ošklivou angínu. Zrovna ten týden se ale muselo jet do Prahy vyzvednout na míru dělané snubní prsteny do jednoho konkrétního butiku, který si vysnila. Tomáš tam musel zajet sám. Protože jsem měla ten den v Praze domluvenou prohlídku bytu s klientem, nabídl mi, že mě vezme svým autem.
Cestou zpátky po dé jedničce lilo jako z konve. Stěrače nestíhaly. Tomáš měl topení puštěné naplno a vypadal, že usne za volantem. Stěžoval si na barvu ubrousků, na zasedací pořádek, na to, že Simona s ním už tři měsíce nemluví o ničem jiném než o svatebním rozpočtu. Já ho nechala mluvit. Nesnažila jsem se ho poučovat ani mu vysvětlovat, že to nevěsty prostě dělají. Jen jsem se smála jeho vtipům a občas utrousila, že by se na to měl vykašlat a dát si někde pivo.
Zastavili jsme na benzínce u Devíti křížů. Koupila jsem dvě kávy do kelímku. Když jsme se pak vraceli k autu, nějak se to zlomilo. Neplánovala jsem to jako nějaký promyšlený únos ženicha. Prostě jsme si v tom autě sedli víc než on za pět let se Simonou.
Mimochodem, hned druhý den ráno jsem Simoně dovezla k nim domů krabičku jejích oblíbených pistáciových makronek a podala jí je přes práh, abych něco nechytla. Bylo mi jí v tu chvíli i trochu líto. Ale ne natolik, abych s Tomášem přestala spát.
Koncem dubna to prasklo. Tomáš jí řekl, že si ji nevezme. Odstěhoval se dočasně na firemní ubytovnu a svatba se oficiálně zrušila. Trvalo další dva týdny, než na ni z nějakých společných známých vypadlo, že Tomáš už bydlí z velké části u mě na Vinohradech.
Blokla si mě úplně všude. Udělala z nás dvou největší zrůdy v Brně. S tím jsem počítala a bylo mi to jedno.
Účet za romantiku
Problém nastal minulý čtvrtek. Majitel té jihomoravské stodoly poslal Simoně e-mail s finálním vyúčtováním storna, protože do červnového termínu chyběl sotva měsíc. Smlouva byla nekompromisní. Těch šedesát tisíc bylo nenávratně pryč.
Simona Tomášovi napsala hysterický mail. Stálo v něm, že jí tu zálohu musí okamžitě poslat na účet, protože on svatbu zrušil a on si našel někoho jiného.
Večer jsme s Tomášem seděli u mě v obýváku. Měl před sebou na konferenčním stolku položený telefon a otevřenou bankovní aplikaci. Nervózně si mnul kořen nosu.
„Já jí to asi pošlu, Lindo,“ povzdechl si. „Byla to moje vina, že jsem do toho nešlápl dřív. Ať je prostě klid.“
Natáhla jsem ruku a položila dlaň přímo na displej jeho mobilu.
„Zbláznil ses?“ řekla jsem a podívala se na něj. „Je to tvoje smlouva? Ne. Nutí tě k tomu nějaký právník? Ne. Rozhodla se tehdy, že ten předražený nesmysl zaplatí sama, i když jsi byl proti? Rozhodla.“
„Ale ona mi nedá pokoj,“ namítl chabě.
„Tak si ji zablokuj do spamu,“ zvedla jsem se z gauče a odnesla naše prázdné skleničky od vína do kuchyně. „Nejsme žádná charita pro zhrzené ex.“
Včera odpoledne jsem vyšla ze dveří naší realitky na Veveří ulici. Mířila jsem k autu, když zpoza rohu vystoupila Simona. Vypadala strhaně. Měla pod očima kruhy a vlasy jen tak stažené do gumičky.
Postavila se mi přímo do cesty.
„Zničila jsi mi život,“ vyhrkla na mě, ruce zaťaté v pěst podél těla. Hlas se jí třásl. „A teď mi Tomáš odmítá poslat peníze za to storno. Ty mu to zakazuješ, že jo?“
Zastavila jsem se a srovnala si popruh kabelky na rameni.
„Já mu nic nezakazuju, Simi,“ řekla jsem klidně. „On prostě nevidí důvod platit za tvoji smlouvu.“
„Ale ta svatba byla nás obou! On mě podvedl s tebou a teď mě v tom necháte samotnou utopit padesát litrů?!“ Zvýšila hlas tak, že se po nás otočil pán s jezevčíkem.
Sáhla jsem do kapsy kabátu, vytáhla svůj telefon a odemkla ho. Otevřela jsem WhatsApp, najela do archivu a našla tu naši starou skupinu „Svatba 2026“. Prstem jsem scrollovala nahoru, až na čtrnáctý leden.
Klikla jsem na symbol přehrávání u její vlastní hlasové zprávy a dala hlasitost naplno.
Z reproduktoru se do hluku ulice ozval její nadšený, pištivý hlas. „…Smlouva je na moje jméno a zálohu beru čistě na sebe jako můj vklad, ať s tím Tomáš nemá stres…“
Stopla jsem to.
„Brala jsi to čistě na sebe, Simono. Tak si to taky pones,“ podívala jsem se jí přímo do očí a hodila telefon zpátky do kapsy.
Otevřela pusu, ale nevyšla z ní ani hláska. Jen tam stála a zírala na mě, jako by mi z čela vyrostl roh. Obešla jsem ji, došla k Tomášovu zaparkovanému autu a odemkla si u spolujezdce. Sedla jsem si na vyhřátou koženou sedačku, stáhla si sluneční clonu a upravila si rtěnku ve zpětném zrcátku, protože za chvíli vyrážíme do Tater na wellness víkend.
