Článek
Tchyně mi svěřila PIN ke kartě, tak si k nákupu občas přihodím lepší oběd v bistru. Za nákupy se platí: Jak mi stará paní nevědomky sponzoruje luxusní pracovní obědy. Pavlova matka nesleduje účet a já si v práci dávám sushi. Každá služba přece něco stojí.
Jarmila už špatně chodí a k bankomatu to má daleko, tak mi s velkou slávou předala svou kartu a PIN. Když už pro ni po večerech tahám tašky s cibulí a mlékem, nevidím důvod, proč by mi za tu dřinu nemohla rovnou zatáhnout i polední menu.
Právě jsem dojedla obrovský lososový poke bowl z toho nového bistra na rohu náměstí. Byla tam dvojitá porce avokáda, spousta edamame a ta jejich skvělá pálivá majonéza. Holky na recepci si v mikrovlnce ohřívaly těstoviny z domova a koukaly na mě, jako bych vyhrála ve Sportce.
Já se jen usmála a hodila prázdnou misku do koše. Nepotřebuju vyhrávat loterii, když mám tchyni s hodně slušným vdovským důchodem a odporem k moderním technologiím.
Dělám asistentku v jedné lepší soukromé zubní ordinaci nedaleko centra. Beru slušné peníze, ale život v Praze je drahý. Můj manžel Pavel dělá v logistice, domů chodí večer utahaný a o víkendech se stará o auto nebo spí. Jeho matka, Jarmila, bydlí dvě zastávky tramvají od nás ve velkém bytě, který jí zbyl po manželovi.
Je jí osmašedesát, ale kolena má úplně zničená. Na větší nákupy si sama netroufne. Když jsme k ní jednou v neděli přišli na kafe, udělala strašně dramatickou scénu. Skoro plakala, že už neudrží plné tašky a že ji to chození s vozíkem hrozně bolí.
Pavel hned začal vymýšlet, že jí bude objednávat Rohlík. To ale Jarmila rezolutně odmítla. Prý si ty rohlíky a zeleninu potřebuje aspoň vidět na vlastní oči, a ne aby jí někdo vybral ty nejhnusnější kousky ze skladu.
Takže jsem se nabídla já. Pracuju od osmi do půl páté, po cestě domů mám obří hypermarket, takže mi nedělá problém tam dvakrát týdně zastavit a nakoupit jí. Jarmila byla dojatá. Hned šla do té své staré dřevěné komody a vytáhla plastovou obálku, ze které vyndala modrou bezkontaktní kartu.
„Tady to máš, Moničko,“ řekla mi a vtiskla mi ten kousek plastu do dlaně. „Je tam všechno. PIN je 1954, to je rok, co jsem se narodila. Já ti ty účtenky pak vždycky podepíšu.“
Hned v úterý jsem jí dělala první nákup. Vzala jsem jablka, kilo mouky, nějaké sýry a prášek na praní. Účet dělal necelou tisícovku. U pokladny jsem normálně pípla tou její modrou kartou. Bylo to hrozně jednoduché. Účtenku jsem hodila do tašky a jela k ní. Jarmila ji jen přelétla očima, uložila do šuplíku a poděkovala.
Když jí sloužím, musím taky jíst
Asi o čtrnáct dní později jsem šla v práci na oběd. Většinou si nosím krabičky, ale zrovna jsem doma nestihla nic uvařit. Zastavila jsem se v té malé italské restauraci naproti klinice. Dala jsem si krémové rizoto a kávu. Když mi číšník přinesl terminál a částku tři sta osmdesát korun, sáhla jsem do peněženky a prsty mi zavadily o Jarmilinu kartu.
Byl to jen okamžik. Číšník stál a čekal. Vytáhla jsem ten modrý plast, přiložila ho k displeji a terminál zapípal. Platba schválena. Účtenku jsem si nevzala.
Když jsem se vracela do ordinace, cítila jsem se skvěle. Měla jsem v břiše vynikající teplý pokrm a moje vlastní konto zůstalo nedotčené. Jarmila si přece bankovnictví v mobilu nevede. Jednou za měsíc jí přijde papírový výpis, na který se beztak pořádně nepodívá, protože nerozumí anglickým názvům obchodníků. A i kdyby, mezi těmi mými velkými nákupy z hypermarketu se pár stovek za oběd ztratí.
Z jednoho rizota se stala tradice. Začala jsem si přes den normálně objednávat jídlo přes Wolt a Foodoru přímo do práce. Nechtělo se mi už nikam chodit v dešti nebo v zimě. Kurýr mi přinesl tašku s logem až na recepci, já si sedla do kuchyňky a holky mi jen tiše záviděly ty krásně naservírované krevety, plněné bagety a čerstvé nudle.
Když mi došly v práci zásoby dobrého čaje, skočila jsem do specializované prodejny a vzala dvě balení toho nejlepšího sypaného jasmínu. Pípla jsem modrou kartou. Proč ne? Jarmila mi stejně dluží za dopravu. Můj benzín a můj čas nejsou zadarmo. Když si najme poslíčka, taky mu musí zaplatit sazbu za doručení.
Minulý pátek jsem jí dělala ten velký dušičkový nákup. Brala jsem těžké svíčky, hlínu a nějaké věci na úklid hrobu. Prodírala jsem se přes ty uličky plné důchodců a u kasy jsem zahlédla takovou tu drahou luxusní čokoládu s pravým marcipánem. Jarmila ji miluje.
Vzala jsem ji do ruky. Je na mě vlastně hodná, i když je trochu otravná. Vzpomněla jsem si, jak mi před lety pomohla s úklidem po malování. Dala jsem tu čokoládu na pás a rozhodla se, že tohle jí zaplatím ze svého. Vytáhla jsem z kapsy vlastní stokorunu a zaplatila ji zvlášť. Měla jsem z toho docela hezký pocit, představovala jsem si, jak se usměje, až jí tu sladkost dám na stůl.
Vyšla jsem s nákupem ven z hypermarketu a začalo strašně lejt. Než jsem doběhla k autu, byla jsem mokrá a boty plné vody. Sedla jsem za volant, naštvaná a zmrzlá. Vytáhla jsem mobil, otevřela aplikaci a rovnou objednala velkou pizzu a drahý italský dezert s doručením k Jarmile domů, abych si u ní mohla dát něco dobrého, než pojedu zpátky. Částka 650 korun. Pípla jsem to z její karty. Ten hezký pocit s čokoládou mě přešel. Služba se prostě musí zaplatit.
Stará paní začíná počítat
Všechno šlo hladce až do konce listopadu. Byli jsme s Pavlem u Jarmily na nedělním obědě. Udělala klasicky roštěnou s rýží. Vůbec se mi do toho nechtělo, protože maso dělá vždycky vysušené na troud, ale Pavel trval na tom, že musíme jet.
Seděli jsme v tom jejím tmavém obýváku plném krajek a starého porcelánu. Jarmila najednou vstala a donesla na stůl nějaké papíry. Třásly se jí ruce.
„Moničko, Pavlíku. Já jsem byla ve čtvrtek na poště,“ začala a položila před nás rozložený bankovní výpis. „Chtěla jsem si vybrat hotovost na léky a ta paní za přepážkou mi řekla, že tam mám nějak málo peněz. Tak jsem ji poprosila, ať mi vyjede detailní účet.“
Pavel přestal žvýkat. Podíval se na ten papír a pak na mě.
„Jsou tam nějaké divné platby,“ pokračovala Jarmila a píchla do papíru prstem. „Podívejte. Tady nějaký Wolt Praha za čtyři sta osmdesát korun. A tady Foodora za pět stovek. A tady dokonce něco, co se jmenuje Bistro Kampa. Já přece nechodím na Kampu! Vždyť sotva dojdu na záchod!“
Hlas jí přeskakoval. Byla naštvaná, skoro agresivní. Dívala se přímo na mě. „Máš tu kartu ty, Moniko. Co to jako znamená? Ty mi kradeš z účtu?“
Pavel zbledl. „Mami, uklidni se. Monika ti přece normálně dělá nákupy, nosí ti účtenky. Ukaž ten papír.“ Vzal si výpis a začal ty položky číst. Viděla jsem, jak mu těkají oči.
Měla jsem vteřinu na rozmyšlenou. Zhluboka jsem se nadechla, položila vidličku a nasadila tón naprosto ublížené, šokované ženské.
„Jarmilko, to snad nemyslíte vážně,“ řekla jsem a podívala se jí přímo do očí. „Já trávím dvě odpoledne v týdnu tím, že vám tahám brambory do schodů, a vy mě tady obviníte z krádeže? Víte vůbec, co to tam je napsané?“
„Vím, že je tam nějaká cizí restaurace!“ vyštěkla Jarmila a bouchla rukou do stolu. „Ta paní v bance říkala, že jsou to rozvozy teplého jídla! Já jsem si ale žádné obědy nenechala dovézt!“
Usmála jsem se. Ne ustrašeně, ale spíš tak jako shovívavě. „A pamatujete si, Jarmilko, jak jste měla ten hrozný zánět průdušek na začátku měsíce? Jak jste mi v pátek večer volala, že nemůžete dýchat a potřebujete ten speciální sirup a vitamíny?“
Jarmila se zarazila. „No… ano, to jsem byla moc nemocná.“
„No vidíte. A lékárna na rohu byla zavřená. Tak jsem vám ty drahé vitamíny a zázvorové shoty objednala přes tu kurýrní službu Wolt, aby vám to přivezli hned. Jinak byste tam o víkendu umřela. A to Bistro Kampa? To je ta specializovaná pekárna, kde jsem vám minule brala ten bezlepkový chleba, co jste chtěla vyzkoušet. To je jejich oficiální název na terminálu.“
Pavel slyšitelně vydechl a podíval se na matku s úlevou. „Vidíš, mami? Plašíš zbytečně. Monika se o tebe stará a ty na ni takhle vyjedeš.“
Jarmila ale nenechala papír ležet. „Ne! Ta ženská na poště říkala, že tohle jsou restaurace! Já to nechám prošetřit. Půjdu na policii. Zruším tu kartu a ať mi to banka vysvětlí!“
Křížila mi plány, babka jedna stará. Takhle aktivní odpor jsem nečekala. Zkusila na mě nastoupit s bankou, dokonce si na mě dovolila zvýšit hlas přímo před manželem. Ale já sebou nenechám takhle lacino mávat od ženské, co si ani neumí objednat rohlíky.
Vstala jsem od stolu, vzala kabelku a vytáhla tu její modrou kartu. S cinknutím jsem ji hodila přímo doprostřed stolu vedle té nedojedené tvrdé roštěné.
„Dobře. Jak myslíte,“ řekla jsem tiše, s odměřeným odstupem. „Možná vám tu kartu někdo zkopíroval, když jste si minule vybírala z toho starého bankomatu u pošty. Říkala jsem vám stokrát, že si máte zakrývat ruku, když zadáváte PIN. Jestli mi nevěříte, tady ji máte. Běžte na policii. Ale nákupy vám už od zítřka dělat nebudu. Mám i jiné věci na práci než ze sebe dělat fackovacího panáka.“
Bylo ticho. Pavel se na mě podíval a pak se otočil na matku. „Mami, tohle jsi fakt přehnala. Monika to dělá zadarmo ve svém volnu.“
Jarmila se dívala na tu kartu na stole. Ruce se jí najednou přestaly třást a celá tak nějak splaskla. Uvědomila si, že zítra potřebuje léky na tlak a doma nemá ani litr mléka. A Pavel jí nakupovat nepůjde, ten má svých starostí s prací dost.
„Já… já jsem to tak nemyslela,“ zamumlala Jarmila a stáhla ten výpis z banky zpátky k sobě na klín. „Já jen, že tam bylo tak málo peněz. Možná to fakt byl ten bankomat.“
„Pro jistotu vám tu kartu hned teď přes infolinku zablokuju, ať máte klid,“ řekla jsem ochotně, vytočila číslo a nechala ten kousek modrého plastu trvale zneplatnit. Jarmila jen seděla a dívala se do prázdna. Dala mi za pravdu. Sama se mi ještě u dveří omluvila.
V úterý jsem seděla ve své oblíbené asijské restauraci o dva bloky dál od kliniky. Objednala jsem si velký bento box s krevetami v tempuře a k tomu čerstvou ovocnou limonádu.
Když mi číšník přinesl účet, sáhla jsem do nové červené koženkové peněženky. Vytáhla jsem z ní úplně novou, stříbrnou platební kartu, kterou Jarmile banka poslala před třemi dny a kterou mi včera večer s prosíkem přinesla až k nám do bytu. Přiložila jsem ji k terminálu a spokojeně se zaposlouchala do toho povědomého zapípání. Objednala jsem si ještě jeden dezert s sebou, ať mám odpoledne ke kávě něco sladkého.
