Článek
Dá se osmileté dítě odnaučit lhát pevnými pravidly? Ještě v září bych bez zaváhání odpověděla, že ano, a přidala bych k tomu třicet let praxe za katedrou. Dnes vím, že odpověď zní ne. Delší odpověď mě stála tři týdny, jeden list s razítky na lednici a rohlík zabalený v papírovém ubrousku.
Prázdná krabička
Od září vyzvedávám Elišku ze školy třikrát týdně. Moje sestra Markéta nastoupila v lékárně na odpolední směny a já mám od loňska, kdy jsem odešla ze školy, času víc, než bych chtěla. Doučuju dvě gymnazistky češtinu, jinak jsem doma. Hlídání neteře mi připadalo jako dar. Osm let, dva copánky a aktovka skoro větší než ona.
Hned první týden jsem si všimla dvou věcí. Krabička od svačiny se vracela prázdná a Eliška u mě přitom snědla dva chleby s máslem, jako by od rána nejedla. A když jsem se zeptala, jestli si umyla ruce, řekla „jo“ dřív, než jsem stačila dopovědět otázku. Ručník v koupelně visel suchý.
„Snědla jsi tu svačinu?“ „Jo.“ „Celou?“ „Celou, teto.“
Dívala se mi přitom rovnou do očí. To mě rozladilo nejvíc. Lhaní jsem nesnášela odjakživa. Ve třídě jsem uměla odpustit zapomenutý úkol i rozbité okno, ale vymlouvání ne.
Razítka na lednici
Udělala jsem tedy, co umím. Na lednici jsem magnetem připevnila list se třemi kolonkami: svačina, ruce, pravda. Za každý den bez lži jedno razítko, za pět razítek palačinky. Za lež, na kterou přijdu, žádný tablet až do večera. Markétě jsem poslala fotku a napsala, že to mám pod kontrolou. Odpověděla palcem nahoru. Víc na to mezi dvěma zákazníky u pultu nestihla.
Eliška si list prohlížela vážně, jako by podepisovala smlouvu. Pak se zeptala, jestli se razítka dají zase ztratit. Řekla jsem, že ano. Kývla a odešla si hrát.
První týden měla dvě razítka a dvakrát přišla o tablet. Neplakala, jen se zavřela v pokoji a kreslila. Já jsem seděla v kuchyni a připadala si jako na pedagogické radě, kde mám pravdu a stejně se nic nezmění.
Když se lež zlepšuje
Ve druhém týdnu to vypadalo, že razítka zabírají. Přibývala. Ručník byl po návratu ze školy pokaždé vlhký, krabička prázdná a Eliška u stolu najednou jedla pomaleji. Pochválila jsem ji a koupila mouku na palačinky.
Jednou jsem ale šla do koupelny hned za ní. Stála u umyvadla, pustila vodu, strčila pod kohoutek cíp ručníku a pověsila ho zpátky na háček. Ruce měla pořád modré od fixy. Neviděla mě. Potichu jsem se vrátila do kuchyně a dlouho zírala na konvici, která už dávno přestala bublat.
Vybavil se mi kohoutek, který kdysi kapal v mé kuchyni. Čím víc jsem ho dotahovala, tím víc kapal. Teď jsem dotahovala úplně stejně a Eliška se mezitím naučila, jak přesně má vypadat vlhký ručník. Razítka ji pravdu nenaučila. Naučila ji, co si teta kontroluje.
Ten den jsem jí razítko nedala, ale ani nesebrala. Nevěděla jsem, co dál. Poprvé po hodně dlouhé době.
Rohlík v ubrousku
Ve čtvrtek u mě Eliška přespávala, protože Markéta měla v lékárně inventuru. Ráno jsem jí balila aktovku a mezi sešity nahmatala něco měkkého. Rohlík s máslem a plátkem sýra, zabalený do papírového ubrousku a převázaný gumičkou do vlasů. Na ubrousku stálo fixou velké T. Svačinu do krabičky jsem přitom teprve chystala.
„Co je tohle?“ Eliška zbledla. „To je moje.“ „Tvoje svačina je tady.“ Ukázala jsem na krabičku na lince. „Tak to je na potom.“
Už jsem se nadechovala k řeči o razítkách, když se jí roztřásla brada. Sedla jsem si proto na nízkou stoličku, abych byla níž než ona, a čekala. Trvalo to dlouho. Pak to ze sebe vysypala najednou. Terka ze třídy chodí do školy bez svačiny. Její máma odchází do práce brzy ráno a Terka se pak chystá sama. Stydí se za to a nikomu nic neřekla. Eliška jí dává svoji svačinu už od září a slíbila jí, že to neprozradí. Ani mámě, ani paní učitelce, ani mně.
„Když řeknu, že jsem nejedla, budeš se ptát proč,“ řekla tiše. „A já jsem to slíbila.“
Rohlík si potají namazala večer, když jsem se dívala na zprávy. Došlo jí, že se dvěma svačinami nebude odpoledne tolik hladová a já si ničeho nevšimnu. Moje neteř nelhala proto, aby se vyhnula práci nebo trestu. Lhala, aby udržela slovo, a já jsem ji tři týdny pečlivě trénovala, aby to dělala líp.
Dvě svačiny a jedna schůzka
Tentokrát jsem nerozhodla za ni. Řekla jsem jí, že hladová spolužačka je moc velká věc na to, aby ji osmiletá holka nesla sama, a zeptala se, jestli to smí vědět máma. Eliška dlouho kroutila gumičku v prstech. Pak řekla, že ano, ale že to mámě poví sama.
Zavolaly jsme Markétě na hlasitý odposlech ještě u kuchyňského stolu. Eliška mluvila potichu a stručně. Markéta chvíli mlčela, pak řekla, že se divila, proč dcera poslední dobou chce ráno dvě jablka. Potom jsem si telefon vzala já a přiznala i ta razítka a ručník. „Měla jsem pravdu, že lže,“ řekla jsem. „Jen jsem se celou dobu ptala na špatnou věc.“ Sestra se unaveně zasmála.
Domluvily jsme se, že od pondělka bude Eliška nosit dvě svačiny, bez ptaní a bez kontroly. A že by o Terce měla vědět třídní učitelka. Tady se Eliška vylekala nejvíc. Navrhla jsem jí, ať to nejdřív řekne Terce a pak jde k paní učitelce se mnou a sama rozhodne, co poví. Já za ni nic nedopovím. Odpoledne přišla ze školy s tím, že Terka jen pokrčila rameny a kývla.
Paní učitelka Hrubá nás v úterý vyslechla v prázdné třídě mezi lavicemi. Eliška celou dobu mlčela, až nakonec řekla jedinou větu: „Terka za to nemůže.“ Paní učitelka odpověděla, že to ví. Poděkovala a slíbila, že s Terčinou mámou promluví v klidu, aby se to nikdo ze třídy nedozvěděl.
List s razítky jsem z lednice sundala ještě ten večer. Eliška se zeptala, co bude s razítky, která už nasbírala. Řekla jsem, že je proměníme v sobotní palačinky a že může pozvat, koho chce. Pozvala Terku. Ruce si Eliška pořád myje jen občas, ale teď mi to aspoň říká sama.
Lhaní nesnáším dál. Jen se dnes nejdřív zeptám proč.





