Článek
Zrovna si na nový, obrovský stůl pokládám svůj oblíbený hrnek s plameňákem. Výhled z rohového okna ve třetím patře naší krajské pobočky je o dost lepší než ten, co jsem měla doteď u kopírky. Dívám se dolů na plné parkoviště a s úsměvem usrkávám vanilkové latté z nedaleké kavárny. Tohle luxusní místo mělo původně patřit někomu úplně jinému, ale život zkrátka rozdává karty podle toho, jak si o ně umíte říct.
Pavel byl takový ten typický úřednický dinosaurus. Pětapadesátiletý dobrák v ošoupaném pleteném svetru, který si na stůl nosil v plastové krabičce chleba se sýrem a ťukal do klávesnice pomalu dvěma prsty. Na úřadě pracoval přes dvacet let a bral jako naprostou samozřejmost, že po odchodu naší staré vedoucí do důchodu spadne to křeslo automaticky jemu do klína. Já tu pracovala teprve tři roky, ale rozhodně jsem nehodlala další dekádu čekat, až se tenhle pán uráčí odejít na odpočinek.
O všem měla definitivně rozhodnout velká roční uzávěrka dotačních programů. Náš ředitel si na tom hrozně zakládal a pověřil tím právě Pavla, aby se jako budoucí šéf trochu předvedl před ministerstvem. Pavel se s tou obrovskou excelovou tabulkou potil celý měsíc, bral si kvůli tomu i víkendové přesčasy a neustále si v kuchyňce stěžoval, jak mu z těch stovek řádků jdou oči šejdrem. Byla to jeho životní šance na postup. A zároveň jeho největší slabina, protože ten chlap absolutně nerozuměl tomu, jak fungují základní firemní sítě.
Veškerou práci si ukládal zásadně na lokální plochu monitoru. Žádný sdílený síťový disk, žádný cloud, prostě jen jeden jediný soubor s názvem „Uzávěrka_FINAL_NEKOPÍROVAT.xlsx“ přímo uprostřed obrazovky. Věděla jsem to moc dobře, protože seděl v open-spacu hned naproti mně a jeho monitor jsem měla ze svého úhlu jako na dlani. Taky jsem si za ty roky všimla, že když jde po obědě na toaletu nebo si uvařit čaj, nikdy si přes klávesovou zkratku nezamyká počítač.
Bylo úterý, pouhý den před slavnostním odevzdáním reportu, a na celém oddělení jsme odpoledne zůstali jen my dva. Pavel se ztěžka zvedl, unaveně si povzdechl a zamířil chodbou k záchodům. Zrovna když jsem vstávala ze židle, vešel do našich prosklených dveří úplně ztracený kurýr s obrovským balíkem a hledal podatelnu. Úplně z něj lilo, popadal dech a vypadal, že je na pokraji nervového zhroucení. Normálně cizí lidi ignoruju, ale nějak mi ho v tu vteřinu přišlo líto. S milým úsměvem jsem k němu došla a ochotně mu vysvětlila, že musí o patro níž a hned zahnout doleva za hlavní výtahy. Dokonce jsem mu i ohleduplně podržela těžké lítačky na chodbu, za což mi nesmírně vděčně poděkoval.
Pak jsem se plynule otočila, došla těch zbývajících pět kroků přímo k Pavlovu stolu a sáhla na jeho myš.
Odemčený počítač je jako pozvánka
Monitor se po pohnutí okamžitě rozsvítil. Na ploše svítila ta jeho nedotknutelná modla, ten zatracený excelovský soubor, co ho měl katapultovat do rohového kanclu a zajistit mu prémie. Klikla jsem na ikonu pravým tlačítkem, s naprostým klidem zvolila smazat a pak jsem rovnou najela na ikonku odpadkového koše. Vysypat koš. Jste si jisti, že chcete trvale odstranit tyto položky? Ano. Byla to otázka sotva čtyř vteřin čistého času. Abych po sobě nezanechala žádné zjevné stopy v historii samotného programu, otevřela jsem na moment prázdný Excel, vymazala jeho tabulku ze seznamu naposledy otevřených dokumentů a okno zase křížkem zavřela.
Pak jsem se normálním krokem vrátila na své místo, otevřela si e-mailového klienta a dál jsem předstírala, že vyřizuju nudné stížnosti na zápisy do katastru nemovitostí. Tep jsem měla úplně v normálu a dech naprosto klidný.
Pavel se vrátil asi za pět minut, sedl si na svou ortopedickou židli, usrkl vystydlého bylinkového čaje a sáhl po myši. Sledovala jsem ho nenápadně koutkem oka. Zničehonic ztuhl. Naklonil se blíž k obrazovce, až si skoro opřel nos o plastový rám. Jeho ruka začala zmateně jezdit ze strany na stranu, klikal zběsile po celé ploše, otevíral nejrůznější nesouvisející složky a zase je okamžitě zavíral. Dýchání se mu viditelně zrychlilo.
„To přece není možný,“ zamumlal si polohlasně pro sebe a začal horečně prohledávat složku dokumentů. Trvalo mu celých patnáct minut čisté paniky, než mu definitivně došlo, že ten soubor tam prostě nikde není. Měsíc mravenčí práce se rozplynul v křemíkovém nebi. Postavil se, byl úplně bílý ve tváři a ruce se mu klepaly tak silně, že shodil ze stolu propisku.
„Klárko,“ oslovil mě přiškrceným, tichým hlasem. „Prosím tě, tys tady náhodou nebyla u mýho stolu? Mně se něco strašnýho stalo s počítačem, já to tady prostě nemám.“
Otočila jsem se na židli a nasadila upřímně překvapený, až starostlivý výraz. „Ne, vůbec, Pavle. Já celou dobu dělám na těch výpisech pro advokátní kanceláře. Co se děje? Zase ti spadnul celej systém?“ zeptala jsem se s tou největší možnou hranou empatií.
Pavel vůbec neodpověděl, jen nasucho polkl. Popadl pevnou linku a vytočil IT oddělení v přízemí. Za pár minut přiběhl náš hlavní ajťák Marek, takový ten klasický arogantní kluk v mikině s kapucí, co bytostně nesnáší všechny starší úředníky. Pavel na něj začal zoufale chrlit, že mu zmizela nejdůležitější tabulka roku a že to musí přes nějaký zázrak hned obnovit. Marek si otráveně sedl k jeho klávesnici, chvíli tam znuděně projížděl systém a pak se s povzdechem opřel do židle.
„Koš je úplně vysypanej, pane inženýre,“ řekl Marek naprosto suše a bez zájmu. „A jelikož jste si to ukládal jenom lokálně na plochu a ne na náš firemní server, nemám vám to logicky z čeho obnovit. My plošně zálohujeme jenom síťový disky, kolikrát jsem vám to do těch hromadných mailů psal?“
Tvrzení proti tvrzení
Pavlovi došla slova. Podíval se na Marka, pak se pomalu otočil na mě a v očích mu najednou blesklo pochopení. Nebyl zase tak naivní. Rychle si v hlavě spočítal, že koš se sám od sebe nevysype a že jsem tu celou dobu seděla jen já. Zvedl se a došel až těsně k mému stolu. Opřel se o mou pracovní desku oběma rukama, naklonil se ke mně a z jeho zrychleného dechu jsem jasně cítila ten jeho levný tavený sýr.
„Tys to udělala,“ zasyčel na mě tiše. Hlas se mu třásl obrovským vztekem smíchaným s naprostým zoufalstvím. „Tys mi to normálně smazala, když jsem byl pryč. Chceš to moje povýšení. Zavolám okamžitě ředitele a nechám podrobně prověřit logy v síti, ty mrcho.“
Vůbec jsem necukla ani neuhnula pohledem. Podívala jsem se mu přímo do těch jeho zarudlých, vodnatých očí a lehce jsem pokrčila rameny. „Pavle, ty ses asi úplně zbláznil,“ řekla jsem nahlas a naprosto klidně, aby to bezpečně slyšel i Marek stojící u vedlejšího stolu. „Neumíš si základně uložit soubor, pravděpodobně sis ho sám omylem smazal, když se ti klepou ruce, a teď to chceš trapně hodit na mě? Klidně si ty logy u ředitele nech vytáhnout. Zjistí z nich akorát to, že k tvýmu počítači se nikdo cizí přes naši síť nepřipojil. A že si při odchodu od stolu nezamykáš profil, je jen tvoje hrubé porušení bezpečnostních směrnic.“
Marek u vedlejšího stolu jen souhlasně a posměšně zahučel. Ajťácké logy by totiž ukázaly jen to, co se stalo lokálně na stroji, a na našem starém pracovišti nebyly instalované žádné kamery. Byla to zkrátka jen jeho zoufalá slova proti mým. Pavel neměl v ruce absolutně žádný důkaz, jen smazaný disk a blížící se obrovský průšvih s uzávěrkou.
Druhý den ráno to byl v zasedačce naprostý masakr. Ředitel si nás oba nechal okamžitě zavolat. Pavel tam stál s prázdnýma, roztřesenýma rukama, potil se a koktal něco nesouvislého o technické chybě a o tom, že mu ten dokument někdo musel cíleně smazat. Ředitel, rtuťovitý padesátník v drahém obleku na míru, na něj začal řvát tak hlasitě, že to museli slyšet až dole na podatelně. Krajský úřad nečeká a dotační miliardy od státu už vůbec nečekají na to, až starý neschopný úředník najde ztracenou excelovou tabulku.
Byla to přesně ta dokonalá chvíle, na kterou jsem celou noc doma čekala. Zvedla jsem slušně ruku, mírně si odkašlala a otevřela svůj vlastní firemní notebook. „Pane řediteli, vzhledem k tomu, že jsem se na těch datech částečně podílela při sběru prvotních podkladů, udělala jsem si z vlastní iniciativy přes víkend zkrácenou záložní analýzu. Není to samozřejmě tak detailní jako Pavlova práce, ale do dnešního reportu pro ministerstvo to bohatě postačí.“
Ředitel na mě koukal jako na skutečné zjevení. Propojila jsem notebook kabelem s projektorem a ukázala mu úhledné, barevné grafy, které jsem si pro tenhle účel tajně a pečlivě chystala po večerech už poslední dva týdny. Zachránila jsem mu zadek před jeho nadřízenými z Prahy. Zářil naprostým nadšením a vděkem. Pavla hned na místě s okamžitou platností stáhl z pozice, sebral mu čtvrtletní osobní ohodnocení a odsunul ho dělat inventuru do zaprášeného archivu v suterénu, kam svým tempem stejně patřil.
Od té doby jsem Pavla potkala jen párkrát na chodbě, když šel se sklopenou hlavou z oběda. Vyhýbá se mi velkým obloukem a vypadá, že za ten měsíc zestárl minimálně o deset let.
Zavírám v notebooku maily a probouzím svůj nový veliký firemní monitor z režimu spánku. Dneska odpoledne mě čeká formální schvalování finančních odměn pro moje nové podřízené. Jako vedoucí oddělení na to mám od ředitele přidělený docela slušný rozpočet. Klikám na složku s tabulkou osobních příplatků a přiškrtím rozpočet na nákup kancelářských potřeb, abych si mohla ještě trochu zvednout svůj vlastní manažerský bonus. Cvaknu si drahou propiskou, podepíšu schvalovací arch a jdu si naproti do kuchyňky pro další kávu.
