Článek
Ležím na luxusním ratanovém lehátku a přes tmavé brýle pozoruju tyrkysovou vodu hotelového bazénu. Slunce v turecké Antalyi pálí přesně tak, jak to mám nejradši, a usměvavý číšník mi právě přinesl už třetí ledové mojito. Můj nový přítel David spokojeně chrápe na vedlejším lehátku s rozečtenou detektivkou na hrudi. Jsem obyčejná recepční na soukromé zubní klinice v Plzni, takže si tyhle pětihvězdičkové resorty zrovna dvakrát do roka dovolit nemůžu.
Pravdou ale je, že tahle konkrétní dovolená mě vlastně nestála ani korunu z mého platu. Zaplatila ji moje starší sestra Lenka, i když o tom tak docela neví a rozhodně by s tím nesouhlasila. Před půl rokem jsem jí totiž s obrovským pláčem volala, že mi hrozí okamžitý vyhazov z bytu.
Nabulíkovala jsem jí, že nutně potřebuju padesát tisíc na kauci a dlužný nájem, jinak skončím pod mostem. Lenka je obyčejná zdravotní sestra, dře na dvanáctihodinové směny a s manželem Tomášem šetří každou korunu na stavbu rodinného domku. Nakonec to po dlouhém přemlouvání vybrala ze svého stavebního spoření a dala mi to v obálce. Hotově a bez jakéhokoliv papíru, protože jsme přece rodina a musíme si pomáhat.
Já z těch peněz zaplatila jen pár starých pokut a zbytek padl přesně na tuhle last minute pecku s Davidem. Lence jsem ještě včera ráno z letištní haly psala naprosto srdceryvnou textovku. Tvrdila jsem jí, že večeřím suché těstoviny a brečím u televize, protože mi odpojili internet a nemám peníze na elektřinu.
Z příjemných myšlenek mě najednou vytrhl hysterický dětský pláč. Nějaký malý kluk, asi čtyřletý, upustil hned vedle mého lehátka obrovskou čokoládovou zmrzlinu přímo na rozpálenou dlažbu. Křičel na celé kolo, rozmazával si čokoládu po obličeji a jeho matka nebyla nikde v dohledu. Zvedla jsem se, došla k němu a podala mu neotevřený balíček drahých gumových medvídků, co jsem si koupila v letadle.
Pohladila jsem ho po vlasech a s laskavým úsměvem mu řekla, ať už nebrečí, že medvídci jsou stejně mnohem lepší než nějaká hloupá zmrzlina. Kluk hned ztichl, popotáhl nosem a vděčně si ten balíček vzal oběma rukama. Tenhle drobný dobrý skutek mě na vteřinu docela zahřál u srdce. Hned jsem se ale oklepala, natáhla se zpátky na lehátko a začala plánovat, jak z Lenky zkusím vytáhnout ještě deset tisíc na zimní gumy.
Rodina se potkává všude
Kolem jedné hodiny odpoledne jsme se s Davidem přesunuli do obrovské klimatizované restaurace na oběd. All inclusive bufet tu měli na naprosto neskutečné úrovni, stoly se doslova prohýbaly pod krevetami, grilovaným masem a hromadami exotického ovoce. David šel k baru vystát frontu na bílé víno a já zamířila s prázdným talířem přímo k pultu s mořskými plody.
Nabírala jsem si na talíř obří tygří krevety a kousky grilovaného lososa, když mi někdo zezadu nečekaně poklepal na rameno. „Simono? Jsi to ty?“ ozval se šokovaný, mírně roztřesený ženský hlas.
Otočila jsem se a krve by se ve mně nedořezal. Stála tam Lenka. Vedle ní stál její manžel Tomáš v nevkusné seprané havajské košili a oba na mě zírali s naprosto otevřenou pusou. V ruce držela plastový talířek s nějakým obyčejným rýžovým nákypem.
Zarazila jsem se, ale můj mozek okamžitě přepnul do profesionálního záchranného módu. „Leni! Týjo, to je ale fakt malej svět,“ vyhrkla jsem a nasadila naprosto přirozený, široký úsměv. „Co vy tady děláte? Vy jste vyhráli ve sportce?“
„My tu slavíme desáté výročí svatby, šetřili jsme na to do prasátka tři roky,“ vydechla Lenka a oči se jí okamžitě začaly plnit slzami. „Ale co tu proboha děláš ty? Vždyť jsi mi včera psala, že ti nezbylo vůbec na nic a jsi úplně na dně!“ Dál jsem si naprosto v klidu nakládala další krevety a hledala kleštěmi ten nejlepší kousek citronu na dochucení.
„No jasně, to pořád platí, jsem úplně švorc,“ pokrčila jsem ledabyle rameny. „Ale můj novej přítel David viděl, jak jsem doma v depresi, tak mě sem vzal čistě na svoje náklady. Já ze svýho nezaplatila ani korunu, jinak bych tu přece nebyla.“ Do rozhovoru se hned rázně vložil Tomáš a tvářil se hodně nebezpečně. Založil si ruce na prsou a přimhouřil na mě oči, jako by mě chtěl na místě zabít.
„Ty si z nás děláš prdel, viď? Před měsícem jsi u nás doma v kuchyni brečela, ať ti ten dluh odložíme na příští rok. A teď se tu cpeš nejdražším jídlem v pětihvězdě.“
Kdo se neptá, ten se nedoví
„Hele, Tomáši, neřvi na mě tady u oběda, lidi koukají,“ ohradila jsem se podrážděně a pohodila vlasy. „Říkám, že to celý platil David. Co mám podle tebe asi dělat? Sedět v létě doma ve tmě a koukat do zdi, abyste měli dobrej pocit?“
Lenka nevěřícně kroutila hlavou a slzy už jí regulérně tekly po tvářích. „Simono, já kvůli těm tvým dluhům beru v nemocnici noční služby navíc, abychom měli na poplatky za kroužky pro děti. Ty moc dobře víš, že jsme ti ty peníze půjčovali z našeho posledního.“ Bylo mi to v tu chvíli naprosto ukradené. Zkusila na mě hrát na city, ale narazila na naprostou betonovou zeď.
„No a? Je to tvůj problém, Leni, ne můj. Neměla jsi mi ty peníze dávat, když je sama nemáš. Kdo se neptá, ten se nedoví, jak to chodí. Vrátím ti to, až budu mít náladu a prostředky.“ Tomáš udělal prudký krok ke mně a chytil mě dost pevně za předloktí. Z dálky jsem už koutkem oka viděla, že David stojí u baru s plnými sklenicemi a dost podezřívavě nás přes celou místnost sleduje.
„Zítra ráno s náma hezky půjdeš do vestibulu k bankomatu a vybereš nám aspoň dvacet tisíc z toho, co ti tvůj bohatej frajer dává na útratu. Jinak s tím poletím rovnou na policii a navíc tě prásknu našim,“ zasyčel mi Tomáš přímo do obličeje.
Vytrhla jsem se mu tak prudce, až mi dvě velké krevety spadly z talíře rovnou na mramorovou podlahu. Bylo načase to definitivně ukončit a otočit celou situaci proti nim. „Pusť mě, ty úchyle!“ zařvala jsem schválně tak nahlas, aby se polovina celé obrovské restaurace okamžitě otočila naším směrem. „Ještě jednou na mě sáhneš a zavolám hotelovou ochranku, že mě tady obtěžuješ!“
Tomáš okamžitě uskočil dozadu, jako by se právě spálil o horkou plotnu. Lidé u okolních stolů na něj začali velmi nepřátelsky zírat a jeden německý turista se dokonce začal zvedat ze židle. Lenka si zakryla obličej oběma rukama a začala nahlas vzlykat.
„Jsi neskutečná zrůda, Simono,“ zašeptala moje sestra naprosto zlomeným hlasem. „Pro mě jsi odedneška mrtvá. Už mi nikdy v životě nevolej.“ Otočili se na podpatku a velmi rychlým, poníženým krokem odešli z restaurace pryč. Tomáš ještě musel cestou trapně překročit ty moje rozsypané krevety na zemi.
Já jsem si jenom v klidu upravila spadlé ramínko od letních šatů a ometla si imaginární prach z hlubokého výstřihu. Došla jsem pomalu zpátky k našemu stolu, kde už čekal zmatený David s plnými sklenicemi vína. „Co to bylo za lidi? Vypadali nějak naštvaně,“ zeptal se mě překvapeně a podal mi tu orosenou skleničku.
„Ale prosím tě, jenom nějaký otravný Češi, co si zřejmě spletli luxusní resort s ubytovnou na Mácháči. Pořád si stěžovali, že je to tu moc drahý,“ odpověděla jsem mu s milým úsměvem. Spolkla jsem první obrovskou krevetu a zapila ji dokonale vychlazeným Chardonnay. Odpoledne máme rezervovanou dvouhodinovou masáž lávovými kameny a večer si půjdu do hotelového butiku konečně vybrat ty zlaté náušnice, co jsem si včera vyhlédla.
