Článek
Byl konec listopadu a já seděla ve třetí lavici u okna, zatímco mi třídní učitelka mojí dcery vykládala něco o zhoršeném prospěchu. Sofie je ve třetí třídě a matika jí fakt nejde. Mně je to celkem jedno, dělám v realitách a tam potřebujete hlavně ostrý lokty a umět lidem prodat i plíseň na zdi jako rustikální prvek. Kupecké počty si vyřeší na kalkulačce.
Lenka, tak se ta učitelka jmenovala, u nás na škole učila prvním rokem. Bylo jí pětadvacet, nosila ty obří pletené svetry, co vypadají jako ze sekáče, a pořád se červenala.
„Paní Kláro, já bych nerada, aby Sofinka propadala. Vidím, že jste samoživitelka a máte toho moc,“ vykládala mi tichým hlasem. Při tom si neustále hrála s propiskou a nedokázala se mi podívat do očí.
„Je to těžký, Leničko,“ povzdechla jsem si a trochu se k ní přes tu malou lavici naklonila. Záměrně jsem použila její křestní jméno. „Pracuju do večera, abychom to utáhly. Na doučování prostě nezbývají peníze ani energie.“
Viděla jsem, jak polkla. Její pohled mi sjel k výstřihu mojí hedvábné halenky a zase rychle zpátky k třídní knize. Nabídla se, že bude Sofii dvakrát týdně po škole doučovat. Úplně zadarmo. Prý jako pomoc v těžké životní situaci. S radostí jsem to přijala.
První měsíc probíhal přesně podle plánu. Lenka vyzvedla Sofii z družiny, odvedla ji k nám domů, udělala s ní úkoly a počkala, než dorazím. Já jsem mezitím mohla v klidu sedět na kafi s klienty nebo chodit na rande s jedním ženatým právníkem, se kterým to byla docela fajn zábava.
Jednou jsem přijela domů schválně až po osmé. Lenka seděla na gauči a četla si. Sofie už spala. Otevřela jsem lahev červeného a nalila nám oběma plné sklenice.
„Jsi poklad, Leni,“ řekla jsem jí, sedla si těsně vedle ní a položila ruku na její stehno. Lenka ztuhla, pak se na mě podívala těma svýma obříma psíma očima a úplně se roztekla. Nic jsem neslíbila, nic jsem neřekla, jen jsem ji nechala, ať si moje gesta přebere po svém. Kdo se neptá, ten se nedoví.
Kdo dřív přijde, ten dřív bere
Od toho večera se z Lenky stala v podstatě moje neplacená asistentka, chůva a uklízečka v jednom. Když zjistila, že nestíhám, začala k nám chodit i o víkendech. Žehlila moje košile do práce, vařila večeře a brala Sofii do kina. Všechno to samozřejmě platila ze svého bídného učitelského platu.
Já jsem ji udržovala v naději drobnými drobky pozornosti. Občas jsem ji po skleničce vína políbila na tvář, pohladila ji po vlasech nebo jí řekla, jak moc pro mě znamená. Nikdy jsme spolu nespaly. Pokaždé jsem se vymluvila na to, že jsem zraněná z minulých vztahů a potřebuju čas. Ona to chápala. Milovala ten pocit, že mě zachraňuje.
Nejlepší na tom bylo, jak se Sofii zlepšily známky. Najednou nosila jedničky, protože jí Lenka nenápadně radila už při písemkách ve škole. Měla jsem absolutní klid.
V březnu dokonce Lenka zaplatila prodloužený víkend v Krkonoších. Prý abych si odpočinula. Jela s námi. Zatímco ona stavěla se Sofií sněhuláky a mrzla na sjezdovce, já si dala dvě hodiny v hotelovém wellness a popíjela prosecco ve vířivce.
Když jsme se vracely z toho výletu, zastavily jsme na benzínce. Sofie fňukala, že má hlad. Koupila jsem jí ten největší a nejdražší čokoládový dortík a k tomu velkou krabici lega, co tam měli ve slevě. Na vteřinu jsem si říkala, že to je ode mě vlastně hezký. Že jí dělám radost. Ale pravda byla taková, že jsem prostě potřebovala, aby zmlkla a hrála si na zadním sedadle, abych mohla v klidu odepsat Davidovi. David byl můj nový objev z Tinderu. Majitel autosalonu, se kterým jsem se měla večer sejít, zatímco Lenka bude u nás doma vybalovat kufry.
Lenka mi s úsměvem podržela dveře od auta a pomohla Sofii s legem. Byla tak ochotná. Dala jsem dceři pusu na čelo, sedla si na sedadlo spolujezdce a rovnou otevřela chat s Davidem.
Problém nastal na konci školního roku. Lenka začala být netrpělivá. Neustále mluvila o tom, že by si chtěla přenést nějaké věci k nám do bytu. Že už u nás stejně tráví pět dní v týdnu a platit si podnájem na druhém konci města nedává smysl.
„Víš, Leni, já o společném bydlení zatím nepřemýšlím,“ odbyla jsem ji jedno odpoledne v kuchyni, když krájela cibuli na guláš.
„Ale my spolu přece de facto žijeme, Kláro,“ namítla a odložila nůž. Zněla trochu plačtivě. „Miluju tě. Miluju Sofinku. Proč to neposuneme dál?“
Sáhla jsem si do kabelky pro rtěnku a podívala se na ni do zrcátka. „Já ale s nikým nechodím, Lenko. Jsme prostě jen dobré kamarádky, co si pomáhají.“
Dětský slzy jako vyjednávací taktika
V tu chvíli jí to asi konečně secvaklo. Došlo jí to. Dívala se na mě, jako bych jí právě zabila křečka. Její tvář úplně zrudla a ruce se jí začaly třást. V ten samý moment mi pípl telefon položený na lince. Na displeji se rozsvítila zpráva od Davida: „Těším se na večer, kotě. Koupil jsem to víno, co máš ráda.“
Lenka tu zprávu viděla. Udělala krok k lince, přečetla si to a vyrazila ze sebe zvuk na pomezí vzlyku a zakašlání.
„Ty někoho máš? Ty se s někým scházíš?! Celou tu dobu, co ti tu zadarmo dělám děvku pro všechno?!“ začala ječet.
Zavřela jsem zrcátko a hodila ho do kabelky. „Ztlum to, Sofie je vedle v pokoji. Nikdo tě nenutil sem chodit. Nabízela ses sama, tak jsem to brala. Mám snad odmítat pomoc, když ji někdo tak ochotně cpe?“
Lenka chytila hadr na nádobí a mrštila jím o zem. Vypadala, že každou chvíli vybouchne.
„Tohle ti neprojde, Kláro,“ syčela na mě a prstem ukazovala mým směrem. „Víš, že mám klíče od tvýho bytu? Vím přesně, kolikrát jsi nechala Sofii v noci samotnou, když jsi mi řekla, že máš noční prohlídky nemovitostí, a já nemohla přijít. Zavolám na tebe sociálku. OSPOD to bude hodně zajímat. A Sofie? Postarám se o to, aby propadla. Z matiky jí naperu samé pětky. V té škole jí udělám ze života peklo.“
Musela jsem se usmát. Ta malá naivní učitelka se snažila vytáhnout drápy, ale neměla na to vůbec buňky. Její vyhrožování znělo komicky, jako když se čivava snaží vrčet na dobrmana.
Došla jsem k lednici, vytáhla si minerálku a klidně se napila.
„Zavolej si kam chceš, Leničko,“ řekla jsem a opřela se o linku. „Ale nejdřív se podíváme na něco jinýho.“
Otevřela jsem v telefonu naši konverzaci na WhatsAppu a našla pár týdnů staré zprávy. Poslala mi je ve dvě ráno, když byla někde na tahu se svými kamarádkami ze sborovny a trochu to přehnala s ginem.
Otočila jsem displej k ní. „Vidíš tohle? Tady paní učitelka píše matce své žákyně: Kláro, já z tebe šílím. Pořád myslím na to, jak voníš, když se ke mně nakloníš nad sešitem. Chci s tebou být v posteli. A tady je další: Prosím, nech mě u vás přespat, klidně jen na zemi u tvé postele.“
Lenka zbledla. Její vztek okamžitě splaskl a vystřídala ho čirá panika.
„Jestli cekneš jediné slovo na OSPODu, nebo jestli Sofie dostane z matiky horší známku než dvojku,“ pokračovala jsem klidným, tichým hlasem, „tyhle zprávy přistanou na stole vašeho ředitele. A myslím, že k tomu přidám i stížnost na sexuální obtěžování ze strany pedagoga. Víš, jak jsou dneska školy citlivé na to, když učitelé dělají návrhy rodičům? Budeš ráda, když si najdeš práci za pokladnou v supermarketu.“
V kuchyni bylo slyšet jen bublání hrnce s nedovařeným gulášem. Lenka tam stála se svěšenýma rukama, poražená, ponížená a úplně zničená. Chtěla něco říct, otevírala pusu naprázdno, ale nedostala ze sebe ani hlásku.
„A teď mi dej ty klíče,“ natáhla jsem k ní ruku s perfektně upravenými nehty.
Sáhla do kapsy u svého vytahaného svetru, vytáhla svazek klíčů a položila mi ho do dlaně. Pak se otočila na patě, obula si v chodbě tenisky a potichu za sebou zavřela dveře.
Došla jsem k plotně a ten guláš vypnula. Nebyl špatný, Lenka vařila docela dobře, ale na dnešní večer jsem měla zarezervovaný stůl v sushi restauraci, takže to dojídat nebudu. Vzala jsem velký černý pytel na odpadky, naházela do něj její bačkory, kartáček na zuby a ten hloupý hrnek s pandou, co si k nám před měsícem přinesla. Zítra ho hodím do kontejneru cestou do práce.
