Článek
Jezdím s ním do jednoho servisu na kraji města. Menší firma, dva mechanici a šéf, který si mě pamatuje. Vždycky jsem si říkal, že je lepší menší servis než velká síť, protože tam člověka berou jako zákazníka a ne jako číslo.
V únoru mi začalo blikat kontrolka. Žárovka motoru. Nevěděl jsem, co s tím, tak jsem zavolal do servisu a ten den mi ještě řekli, ať přijedu.
Přivezl jsem auto ráno. Šéf na mě mávnul, chlap v montérkách vzal klíčky a za hodinu mi volali zpátky. „Hele, něco jsme našli. Máme tu podezření na lambdasondu a taky potřebujete vyměnit katalyzátor. Bude to dohromady kolem osmnácti tisíc.“
Zarazilo mě to. Osmnáct tisíc není málo, hlavně ne u starého auta, kterému zbývá hodnota možná dvaaosmdesát tisíc. Ale řekl jsem si, že když to musí být, tak to musí být.
„A kdy to budete dělat?“ „Díly objednáme zítra, pozítří by mohlo být hotovo.“
Než jsem stihl říct „dobře,“ zarazil jsem se. Ne kvůli ceně. Kvůli tomu, že mi v hlavě zazněla věta, kterou mi před rokem řekl kamarád, co dělá mechanika ve Škodovce. Říkal tehdy: „Když ti někdo řekne katalyzátor a lambdasondu najednou, chtěj nejdřív diagnostiku s protokolem. Protože jedno z toho bývá vymyšlené.“
Řekl jsem mu, že si to rozmyslím a že mi ať zatím nic neobjednávají.
Zajel jsem do druhého servisu. Tam mě znali přes známého. Řekl jsem jim, co mi první servis zjistil, a požádal o druhou diagnostiku. Chtěl jsem jen vědět, jestli je to opravdu tak. Za půl hodiny se ke mně přišel postavit mechanik.
„Lambdasonda vám chcípá, to máte pravdu. Ale katalyzátor je v pořádku.“ „Jak v pořádku?“ „Normálně v pořádku. Není prasklý, není zanesený. Ukazuje hodnoty, které má ukazovat. Kdo vám říkal, že ho máte měnit?“
Řekl jsem mu to. Chvíli mlčel. Pak řekl: „Podívejte, já nechci nikoho pomlouvat. Ale lambdasonda stojí tři tisíce a práce kolem. Katalyzátor stojí dvanáct patnáct. Rozumíte mi?“
Rozuměl jsem. Nechal jsem si u nich vyměnit jen tu sondu. Celkem pět a půl tisíce i s prací. Kontrolka zhasla a auto jezdilo, jako by se nic nedělo.
Tím by to pro většinu lidí skončilo. Pro mě ne. Druhý den jsem zavolal do prvního servisu. Řekl jsem, že potřebuju mluvit se šéfem.
„U telefonu.“ „Dobrý den. Jsem pan Havlíček, měl jsem u vás v pondělí Octavii. Tu červenou, na které jste mi řekl, že musím vyměnit lambdasondu a katalyzátor za osmnáct tisíc.“ „Jo, jasně. Máte to připravené k objednání.“ „Nemusíte objednávat. Katalyzátor je v pořádku. Byl jsem v jiném servisu na kontrolu.“
Chvíli bylo ticho. „No, víte, diagnostika někdy ukáže různé hodnoty. Může to vypadat tak nebo tak.“ „Může,“ řekl jsem. „Ale v tomhle případě to nevypadá. Je to v pořádku a vy jste mi ho chtěli vyměnit za dvanáct tisíc.“ „Pane Havlíčku, já vám nechci nic vnucovat. Pokud to jinde spraví, tak to spraví.“ „Mně nejde o to, kdo to spraví. Mně jde o to, proč jste mi chtěli vyměnit díl, který v pořádku je.“ „To je otázka hodnocení dat z diagnostiky. Někdo to posoudí tak, někdo jinak.“
Stál jsem v obýváku a mluvil do telefonu, který jsem držel mezi ramenem a uchem, protože jsem přitom míchal kávu.
„Pane, jsem tu u vás třetí rok. Tři nebo čtyři zakázky ročně. Není to moc, ale není to nic. A vy jste mi chtěli vyrazit dvanáct tisíc za díl, který funguje, protože jste předpokládali, že tomu nebudu rozumět.“ „To jste řekl vy. Já jsem nic takového neřekl.“ „Ne, to jsem řekl já. Vy jste jen doporučili výměnu.“
Chvíli bylo zase ticho. Pak řekl: „Pokud jste nespokojen, nemusíte se k nám vracet.“ „To jsem přesně chtěl slyšet,“ řekl jsem. „Na shledanou.“
A zavěsil. Manželka se na mě podívala od stolu a zeptala se, jestli je všechno v pořádku. „Jo,“ řekl jsem. „Jen jsem se přestal bát, že budu vypadat nepříjemně.“
Odpoledne jsem si sedl k počítači a napsal hodnocení na Google. Věcné, bez urážek. Popsal jsem, co mi diagnostikovali, co mi řekli v druhém servisu, kolik to nakonec stálo a proč už tam jezdit nebudu. Žádné silné přívlastky, žádné emoce. Jen fakta.
Do týdne mi přišlo pět reakcí od lidí, kteří psali, že se jim stalo totéž. Někdo u katalyzátoru, někdo u rozvodů, někdo u spojky. Vždycky drahý díl, vždycky „urgentně,“ vždycky s tím, že pokud to neudělají, tak auto „dlouho nepojede.“
Majitel servisu mi pak napsal mail. Tvrdě, ale bez hrubosti. Že podniká dvacet let, že nemá důvod nikoho okrádat a že si mého hodnocení váží, protože ukazuje, „jak málo někteří lidé rozumí diagnostice.“
Odpověděl jsem jednou větou. Stejně jako tehdy do telefonu: „Panu mechanikovi, který to ve druhém servisu viděl také, evidentně diagnostika jde. Hezký zbytek dne.“
Od té doby jezdím do druhého servisu. Je to deset kilometrů dál, takže mě to stojí pár litrů benzínu navíc za rok. Princip je princip. A dvanáct tisíc za nic, to nebyl drobný princip. To byla čára, kterou jsem nebyl ochoten přejít, ani kdyby mě to stálo celý den telefonátů.
Lambdasonda jezdí dál. Auto jezdí dál. A ten šéf od prvního servisu, jak jsem slyšel od známého, má v poslední době méně stálých zákazníků. Prý proto, že „lidi jsou dnes drzí.“
Možná. Nebo možná proto, že si konečně přečtou, co jim někdo napsal na Google.
