V Kaprunu přežil požár lanovky v tunelu jen ten, kdo šel dolů proti kouři. Bylo to 12 lidí ze 162

V Kaprunu, třítisícovém městečku pod ledovcem v rakouském Salcbursku, stojí v parku u údolní stanice betonový kvádr. Je nízký, mohutný, bez ornamentů. Do jeho dvou dlouhých stěn zasadili 155 svislých skleněných pásů, každý jiné barvy.

Barvy nejsou náhodné – architekt Anton Michael z bavorského Rimstingu je vybral podle čínského feng-šuej a roku narození každé z obětí. Když slunce prochází přes kvádr, vrhá na beton a na chodník pás světla pro každého mrtvého zvlášť. Pomník se jmenuje prostě Gedenkstätte Kaprun a stojí tam od 11. listopadu 2004.

Padesát metrů od něj se zdvihá severní stěna hory Kitzsteinhorn. V ní je zazděný portál tunelu. Nenápadný, navenek jako obyčejná ocelová skříň. Dovnitř nikoho nepustí, a to ani zaměstnance provozovatele lanovek, který funguje v areálu dodnes.

Za portálem je 3 300 metrů dlouhá šachta vykopaná do skály, trať s kolejnicemi a dvěma vyhýbacími místy. Uvnitř stále leží zbytky dvou ohořelých vlaků. Rakouské úřady v roce 2001 rozhodly, že se tunel už neotevře.

O dva svahy dál, na druhé straně města, jezdí od listopadu 2019 úplně jiná lanovka. Jmenuje se 3K K-onnection a vozí lyžaře vzduchem. Kabinami, venku, nad svahy. Ne tunelem pod nimi. Rakušané se poučili.

Gletscherbahn Kaprun 2 byla pozemní lanovka, takzvaný Standseilbahn – vlak tažený ocelovým lanem po kolejích, ne kabinová lanovka vzduchem. Otevřena byla 23. března 1974 a spojovala údolní stanici ve výšce 911 metrů nad mořem s Alpincentrem ve 2 452 metrech. Celková délka trati činila 3 900 metrů, z toho 3 300 metrů vedlo tunelem ve skále. Sklon průměrně 411 promile, maximálně 500 – tedy téměř třicet stupňů. Vlak se pohyboval rychlostí 25 kilometrů za hodinu, jízda trvala zhruba sedm minut.

Dvě soupravy o kapacitě 180 osob každá jezdily současně: jedna nahoru, druhá dolů. V dolní třetině tunelu se vyhýbaly v krátké dvoukolejné části. V osmdesátých a devadesátých letech se z Kitzsteinhornu stal jeden z nejnavštěvovanějších rakouských ledovců. Pozemní lanovka vozila denně tisíce lyžařů.

V roce 1993 a 1994 prošly vagony modernizací. Do kabin přibylo plastové obložení – sklolaminátové a hliníkové panely. Přibyl také nový hydraulický systém pro dveře a přídavná topení. Jedno z těch topení za šest let zabije 155 lidí.

První den lyžařské sezony 2000/2001. Jasno, slabý mráz. Vlak Kitzsteingams odjíždí v 9:02 z údolní stanice. Na palubě je 161 cestujících a jeden průvodčí, který podle procedury sedí s cestujícími v první pasažérské kabině.

Cestující jsou převážně lyžaři a snowboardisté. Mezi nimi devatenáctiletá Sandra Schmittová, německá mistryně světa v paralelním mogulu z roku 1999. Jede na pravidelný trénink, provázejí ji oba rodiče. V kalendáři rok a tři měsíce před zimní olympiádou v Salt Lake City.

Ve vlaku je i americký major Michael Goodridge ze základny 1. pěší divize v německém Kitzingenu. S manželkou Jennifer, sedmiletým synem Michaelem a pětiletým synem Kylem. Rodina jede na první společný lyžařský víkend roku. V jiné kabině sedí poručík Erich Kern z Buffala a jeho snoubenka, poručík Carrie Bakerová. Zasnoubili se krátce před odletem do Evropy. Přijeli na prodloužený víkend ze základny ve Wiesbadenu.

V poslední kabině vlaku, té nejblíže údolnímu portálu, sedí německý zedník. Dvacet let je dobrovolným hasičem. Jmenuje se Thorsten Grädler.

Nikdo ve vlaku zatím netuší, že v uzamčené, neobsazené služební kabině na zádi soupravy začíná hořet obyčejné pokojové topidlo značky Fakir Hobby TLB. Domácí ventilátorový ohřívač vzduchu, nikdy neurčený pro dopravní prostředky.

Rakouská firma Swoboda Karosserie- und Stahlbau ho předtím rozebrala, upravila a instalovala v rozporu s návodem výrobce. Úpravou topidlo ztratilo německou certifikaci VDE. Rozpálené topné těleso leží jen několik centimetrů od plastového hydraulického vedení, ve kterém je pod tlakem 190 barů hydraulický olej.

Několik minut po startu si jeden z pasažérů v poslední kabině všímá kouře. Thomas Kraus, Němec, později řekl: „První, čeho jsem si všiml, byl kouř. Bylo to jako cigareta, kterou si na okamžik odložíte.“

V 9:10 se vlak zastavuje. Ujel 1 132 metrů od údolní stanice – asi šest set metrů uvnitř tunelu. Hydraulické vedení uvnitř služební kabiny se rozteklo od jiskřícího topidla, hydraulický olej unikl, brzdný systém ztratil tlak. Vlak nouzově zabrzdil. O několik vteřin později hoří i silové vedení podél tratě. Celá lanovka ztrácí elektrické napájení. V tunelu zhasnou světla. Průvodčí se pokouší otevřít hydraulicky ovládané dveře – nejde to, tlak je pryč. Dveře zůstávají zamčené. Pasažéři jsou uvnitř uzavřené skříně v tmavém tunelu.

Tunel se sklonem třiceti stupňů a malým průřezem funguje jako komín. Nasává vzduch zdola a vytlačuje horké plyny nahoru. Plastové obložení kabiny začíná hořet a uvolňuje kyanovodík, chlorovodík a další smrtící plyny. Plameny postupují odhadem sto padesát kilometrů za hodinu. Teplota ve vrchní části tunelu během minut překračuje 1 000 °C.

V kabinách cestujících nejsou hasicí přístroje – ty jsou zamčené v uzavřeném služebním kupé. Nejsou tam detektory kouře. Není tam signál mobilní sítě. Nouzové osvětlení selhalo spolu s hlavní elektrikou. Pasažéři nemohou otevřít dveře, nemohou zavolat ven, nevidí na krok.

„Musíme dolů.“

V poslední kabině vlaku, nejvzdálenější od hořící služební kabiny, rozbije jedenáct pasažérů postranní okno lyžařskou holí. Průvodčí jim kabinové dveře nakonec otevře ruční klikou z druhé strany a stáhne se s nimi. Vede je ale Thorsten Grädler. Dobrovolný hasič, který řekne je pár slov. V rakouských učebnicích požární bezpečnosti se dodnes citují s různými variantami, ale jádro zůstává stejné: „Musíme dolů. Oheň stoupá – jediná šance je pod ním.“

Proti instinktu. Proti světlu. Proti logice lidí, kteří vidí ústí tunelu nahoře a chtějí k němu. Thorsten Grädler vede jedenáct lidí dolů tunelem, pod úroveň hořícího vlaku, proti směru horkého vzduchu. Dalších čtyři sta metrů ve tmě, kolem jiskřících kolejí, dokud nevystoupí z dolního portálu do sněhu. Přidá se k nim ještě jeden pasažér, který se cestou nahoru vrátil. Dvanáct.

Všech zbylých sto padesát lidí ve vlaku se vydalo opačně. Nahoru, ke světlu, ke stanici Alpincenter na druhém konci tunelu. Všichni do jednoho uhořeli nebo se zadusili v kouři dříve, než k horní stanici dorazili. Teplota v kouři stoupala tak rychle, že mnozí ztratili vědomí po několika metrech.

V horní stanici Alpincenter se vyvalila z ústí tunelu vlna horkého kouře a zaplnila halu. Tři lidé, kteří se nestihli dostat ven na sluncem zalitý svah, se v ní udusili.

Sestupující souprava mezitím zůstala v tunelu bez pohonu. Dým ji dostihl dřív, než mohla vyjet ven. Průvodčí a jediný cestující v ní se udusili zplodinami.

V 9:23 byl vyhlášen generální poplach. K zásahu bylo postupně nasazeno přes pět set hasičů, dvacet dva vrtulníků a víc než sto vozů. Tunel byl ale rozpálený ještě několik hodin. Nikdo z něj nevyšel kromě těch dvanácti, kteří se včas otočili. Hejtman spolkové země Salcbursko Franz Schausberger řekl odpoledne prvním novinářům: „Až na ty, kterým se podařilo uniknout, pravděpodobně nikdo další nepřežil.“

Oficiální bilance: 150 obětí ve stoupajícím vlaku, tři v horní stanici, dvě v sestupujícím. Celkem 155.

Národnostní skladba obětí byla nezvykle pestrá: 92 Rakušanů, 37 Němců, 10 Japonců, 8 Američanů, 4 Slovinci, 2 Nizozemci, jeden Brit, jedna Češka. Kaprun byl v té době špičkovou lyžařskou destinací pro bohatší střední Evropu a pro americké vojáky sloužící na základnách v Německu.

Mezi americkými osmi oběťmi byli major Michael Goodridge (36), jeho manželka Jennifer (35), sedmiletý syn Michael a pětiletý Kyle. Kompletní čtyřčlenná rodina. Kyle Goodridge byl nejmladší doloženou obětí katastrofy. Dalšími Američany byli Paul Filkil (46) se synem Benem (15) a zasnoubená dvojice poručíků Erich Kern (25) a Carrie Bakerová (23).

Mezi dalšími jmenovitě doloženými oběťmi byla Sandra Schmittová, mistryně světa, která zahynula v kabině spolu s oběma rodiči. A čtrnáctiletý Sebastian Geiger, německý juniorský mistr světa v lyžování.

Česká oběť se jmenovala Ilona Menšíková. Bylo jí dvacet let. Pracovala v Kaprunu pro zimní sezonu jako lyžařská instruktorka pro české a německé skupiny. Jela na ledovec na přípravný trénink před zahájením výuky. Její jméno se ve veřejném českém tisku objevilo jen ojediněle – některé redakce se uchýlily k anonymní formulaci „dvacetiletá česká instruktorka lyžování“. České občany, kteří se v tu dobu rekreovali v oblasti, kontaktoval v průběhu víkendu český konzulát ve Vídni. Ve vlaku byla jediná Češka.

Mezi 162 osobami ve stoupajícím vlaku bylo odhadem několik desítek dětí a mladistvých. Přesné číslo nikdy nebylo zveřejněno. Část jejich jmen se dodnes neobjevuje v žádném oficiálním seznamu – rakouské úřady ponechaly rozhodnutí na rodinách.

Identifikace těl trvala týden. Použily se zubní záznamy a vzorky DNA. Některé oběti bylo možné určit jen podle šperků a kovových částí lyžařské výstroje. Do provizorní márnice v Salcburku byly přepravovány helikoptérami po osmi až deseti najednou po dobu čtyř dní.

Vyšetřovací zpráva z 6. září 2001 stanovila přesnou příčinu. Domácí topidlo Fakir Hobby TLB bylo v návodu výrobce výslovně označeno jako „určené pouze do domácnosti“. Rakouská firma Swoboda Karosserie- und Stahlbau ho přesto rozebrala a namontovala do služební kabiny v Kaprunu. Tím ztratilo VDE certifikaci.

Umístění těsně u plastového hydraulického vedení nebylo v rozporu se žádným předpisem – protože pro pozemní lanovku v tunelu žádný předpis požární scénář neupravoval. Rakouský dozorčí orgán TÜV kontroloval statiku a mechaniku trati. Požární ochranu ne. V roce 1994, kdy bylo topidlo nainstalováno, platila taková legislativní mezera už dvacet let.

Státní zastupitelství Salcburk obžalovalo šestnáct osob. Byli mezi nimi vedení firmy Gletscherbahnen Kaprun AG, pracovníci firmy Swoboda, dva úředníci rakouského ministerstva dopravy, tři kontroloři TÜV a výrobce upraveného topidla. Třinácti obžalovaným hrozil trest za nedbalostní způsobení požáru, třem za nedbalostní obecné ohrožení. Hlavní proces se konal u zemského soudu v Salcburku od 18. června 2002 do 19. února 2004.

V lavici obhájců seděli muži, kteří se později stali významnými politiky. Wolfgang Brandstetter, pozdější rakouský ministr spravedlnosti v letech 2013 až 2017 a ještě později soudce Ústavního soudu. Wilfried Haslauer, od roku 2013 hejtman Salcburska. Předsedajícím soudcem byl Manfred Seiss.

Rozsudek padl 19. února 2004. Všech šestnáct obžalovaných bylo zproštěno viny. V odůvodnění stálo, že soud nedokázal prokázat trestný čin žádné konkrétní osobě, protože tehdy platné bezpečnostní předpisy pro pozemní lanovky v tunelech požární riziko vůbec neupravovaly. Nikdo neporušil zákonnou povinnost, protože zákon ji v této oblasti nestanovil.

V soudní síni rodiny zvedly transparent se čtyřmetrovým nápisem: Kdo ponese odpovědnost za těchto 155 životů?

Brigitte Hochhalterová, Rakušanka, která ztratila jediného syna Daniela, řekla novinářům při odchodu: „Tohle je facka do obličeje všech příbuzných mrtvých.“

Peter Decker, Američan, otec 34letého syna, byl hrubší: „Kde je spravedlnost? Kde je poctivost? Hodně štěstí, Rakousko. V mých očích v Rakousku žádná spravedlnost neexistuje.“

Ursula Geigerová, matka čtrnáctiletého Sebastiana, odešla při čtení rozsudku ze síně. Řekla jen: „Prostě jsem to nedokázala poslouchat.“

Odvolání prokuratury potvrdil vyšší soud 27. září 2005. Znovu osvobození. V letech 2007 a 2008 proběhlo dodatečné stíhání osmi obžalovaných. Opět osvobození. V září 2007 bylo německým odvolacím řízením v Heilbronnu očištěno i samo Fakir-Werk: soud uznal, že topidlo bylo v Rakousku svévolně přestavěno v rozporu s návodem, za což výrobce nemohl.

V červnu 2008 uzavřely pojišťovny Gletscherbahnen Kaprun AG a několik dalších společností civilní dohodu o odškodnění. Celkem 13,9 milionu eur pro 451 pozůstalých a přeživších. V přepočtu průměr asi třicet tisíc eur na člověka.

V americkém paralelním řízení u federálního soudu v New Yorku (In Re Ski Train Fire in Kaprun Austria on Nov. 11) skončily žaloby rodin amerických obětí s omezeným úspěchem. V trestní rovině nikdo nikdy nepykal.

Dvacet pět let po katastrofě, v listopadu 2025, shrnovaly titulky českých médií verdikt jednou větou: V Rakousku nikdo nepykal.

V Kaprunu dnes bydlí zhruba 3 100 lidí. Hlavní silnicí projíždějí každou zimu desítky autobusů a vlaků s lyžaři. Naproti obchodu s lyžařským vybavením stojí parkoviště, ze kterého vedou dvě zelené stezky. Jedna k betonovému kvádru Gedenkstätte Kaprun se 155 skleněnými pásy. Druhá k údolní stanici 3K K-onnection, odkud se dnes jezdí vzhůru na ledovec.

Za kvádrem na stezce stojí nízká tabule. Je na ní 155 jmen v abecedním pořadí, s věkem a národností. Ilona Menšíková je tam pod M jako jediná Češka. Sandra Schmittová pod S se svými rodiči. Goodridgeovi pod G všichni čtyři vedle sebe. Rodiny dokázaly po letech vyjednat, aby byli pohromadě.

Návštěvníci si ke kvádru většinou přijdou sami. Není to turistická atrakce, nejsou tam průvodci ani prodejci suvenýrů. Místní obecní úřad pouze uvádí, že kvádr byl financován spolkovou zemí Salcbursko, Rakouskou republikou a obcí Kaprun za zhruba 365 tisíc eur. Slunce dopadá na skleněné pásy hlavně ráno.

Kaple v Kaprunu není. Vzpomínková mše se každý rok 11. listopadu koná ve farním kostele svaté Markéty uprostřed městečka. Starosta Kaprunu Manfred Gaßner k dvacátému výročí, v roce 2020, řekl: „Das Unglück ist Teil unserer Geschichte.“ – „To neštěstí je součástí naší historie.“

Christian Kreuzberger, kterému bylo v roce 2000 deset let, jel o půl hodiny dříve než Kitzsteingams a unikl. Dodnes dává rozhovory rakouským médiím k výročím. V roce 2020 řekl stanici ORF: „Wir hatten einfach ein Riesenglück. Měli jsme prostě obrovské štěstí. Kitzsteinhorn pro mě vždy zůstane mojí domovskou horou.“

Portál tunelu je stále zazděný. Za ním leží dva ohořelé vlaky na kolejnicích. Trať stoupá pod 30° sklonem nahoru ke stanici, která už neexistuje. Poslední člověk, který do tunelu vstoupil, byl rakouský znalec požární techniky v létě 2001. 

Ve své zprávě napsal, že tunel funguje bezchybně jako komín. Právě v tom byl problém.

Zdroje: